Článek
V posledním případě by se tedy jednalo o poruchu, jejíž důsledky se začnou projevovat až po určitém signálu z vnějšího světa – vlastně by se paradoxně jednalo o signál módního trendu společenského světa vedoucího však k izolaci jedince a konci jeho společenského života.
Tak či tak, je jasné, že tenhle problém začíná být vážný, a zřejmě se tak dočkáme další pandemické situace s možností lockdownu.
Je zajímavé, že takto postiženého jedince lze poznat, ale i nepoznat na první pohled. Již tady je potřeba popsat, že takový člověk se může dělit na dvě základní skupiny – na peckaře, to jest majitele malých sluchátek v uších, nebo na Otíka, což je posluchač s velkými sluchátky kolem uší. Zatímco u Otíka můžete předpokládat v textu dále popsané symptomy již při vzdáleném pohledu, u peckaře hrozí konflikt až později.
Chování u obou případů je však totožné. U jedinců se setkáte s příznaky apatie, prázdným pohledem, absolutním nezájmem o okolí – což jsou základní projevy jeho chování.
Je velmi složité s takovým člověkem navázat kontakt. Na slova „S dovolením“ či „Promiňte“ nebo „Čum, vole!“ nijak nereaguje, neboť je vůbec neslyší a i nadále pouze čumí.
Dotyk se nedoporučuje. Dotyk jedinci berou jako útok či napadení své osoby a reagují velmi podrážděně.
Pro možnou další komunikaci je proto potřeba vyčkat zásahu z vnějšího světa. Třeba až dotyčného srazí tramvaj, automobil, případně náhodně ulicí běžící býk (všechny tři uvedené případy se staly, třetí ve Španělsku). Je známo, že po podobném kontaktu se člověk se sluchátky komunikaci agresivně nebrání a jeví známky oddanosti, případně nejeví známky žádné.
Toto postižení či choroba se nejvíce projevuje u mladých lidí – doprovodný jev je mobilní telefon ve většině případů držený v ruce a mírně pozvednutý. Pohled do něj je přímý pod úhlem hlavy třicet až šedesát stupňů. Není však výjimka telefon držený mezi stehny – tam je však úhel hlavy větší.
Třebaže se jedná o výsadu mladých lidí, setkáváme se s podobným chováním i u starších ročníků. Ne tak často, přesto i je můžete na ulici potkat.
Vyšší formou postižení je člověk se sluchátky na koloběžce či na bicyklu. U něj se projevují kromě již popsaných znaků i znaky dominantní, řekl bych až diktátorské. Takový element nijak nepozoruje okolí, vede svou trasu po silnici, případně mezi tramvajovými kolejemi, či po chodníku, přičemž očekává, že řidiči a chodci okolo budou brát v potaz jeho velikost a zdvořile se uhnou.
Srážka s takovým člověkem je základem pro další agresivní výboj z jeho strany. Na vině je jím mylně interpretovaná legislativa o nadřazenosti člověka, co má oproti chodcům o kolečka víc. Toto smýšlení jej hned staví do pozice ublíženého, to jest i v dnešní době někoho s právem druhé trestat.
O takových, co řídí se sluchátky automobil, případně jiné, větší stroje, netřeba diskutovat. Ti jsou jasní.
Závěrem bych podotkl, že setkání s takovým člověkem, který neslyší, ale zřejmě i ve své izolaci moc toho nevidí, není příjemné, ale dá se vyřešit s humorem a poučením. Nedávno jsem po srážce mladíkovi položil otázku, zdali ví, proč má chytrý telefon lesklý, obraz odrážející displej. Nevěděl, a tak jsem mu řekl, aby se do něj dobře podíval. Když uviděl svůj obličej, dodal jsem:
„Abychom s jistotou oba věděli, kdo je tady blbej!“
