Článek
Jedná se o články s názvem „Jsem matka, kdo je víc? Děti už prý narušují i důstojnost pohřbů“ a „Vaše dítě opravdu nemusím mít rád“. Dal bych i odkaz, ale prostě mi to nejde vložit a nikde jsem nenašel, jak mám na základní stránce při vkládání článku postupovat. Haloooo, pomoc.
Ale nevadí. Vy jste šikovní, vy si je najdete, nebo je už znáte.
Tenhle pohled je třetí. Pohledem děcka. Netvrdím, že taková jsou všechna, ale některá určitě ano. Určitě až tak, že se s nimi někdy potkávám.
„Tak vy dospělý nuly,
já jsem dítě a jsem to zatraceně nejvíc IN, co vy si neumíte ani představit. Myslíte si, že umíte, ale víte prd. Já jsem to absolutně nejvíc, a víte, jak to vím? Máma mi to řekla a otec ani nemukl. Tak to musí bejt pravda.
Mám absolutní moc, protože když něco chci, a nedostanu to hned, začnu brečet a řvát a opovažte se mi něco říct. Moji rodiče se o to už ani nepokoušejí, takže se o to nepokoušejte ani vy ostatní. Nedopadne to dobře.
O svých kvalitách jsem přesvědčenej. Nic není jenom tak a já taky nejsem jenom tak nějaký nic. Na to bacha. Pokud se vám něco na mně nelíbí, tak radši mlčte. Já jsem osobnost a podle toho se taky chovám. Vaše smůla, že vy nejste nic. Jo, holt někomu je dáno a někdo je blbej.
Abychom si rozuměli, vůbec mě nezajímaj ty vaše blbý pohledy, když vám ukazuju svoji velikost. A je jedno, jestli řvu, brečím, něco kritizuju nebo jsem zrovna píchnul prstem babičku do voka. Ta mrcha se mě bojí, a má proč. Jednou jsem slyšel, jak si stěžovala, že by mě nejraději nehlídala, ale pak vyměkla a vzala si mě a já jsem jí v autobuse ukázal, kdo je tady šéf. Tejden neviděla na druhý voko.
Že mě někam vezmete a mně se tam nelíbí, je vaše vina. Máte se starat o mě. Já jsem priorita. Numero uno, capiš? Co je mi, sakra do toho, že si chcete pokecat u kafe s kamarádkami nebo lezete na nějakej pohřeb, kde nemaj ani pískoviště a prolejzačky nebo koutek s pc hrama, abych si vystřílel svoji vesničku. Lidi tam na mě akorát čuměj a dělaj na mě svoje pššššššš. Ale to přeháněj, páč já tady na tomhle světě nejsem od toho, abych držel hubu.
Abychom si rozuměli, já se vo to neprosil, abyste si mě ušili pod dekou nebo na hajzlíku za barem. Holt jste se spustili, tak teď máte smolíka a musíte se o mě postarat a holt máte s nějakýma věcma na delší čas utrum. A pokud si myslíte, že ne, tak uvidíte, že se šeredně pletete.
Víte, co je na týhle věci nejlepčí. Že jsem absolutně nepostihnutelnej. Můžu se chovat, jak chci, a i když něco monstr podělám, vina padne na moje rodiče. Nejenom jako ta právní stránka věci, ale i ta, že na mě sice budou koukat jako na lotra, ale prstem budou ukazovat na mý rodiče, páč já jsem jejich vizitka a výsledek toho, co ze mě udělali.
Takže, klídek jo. Až budete zase držkovat na mě nebo na nějaký jiný dítě, že vás štve, tak mě z toho vynechte a běžte si promluvit s mými rodiči. Jsou to sice neschopní volové, co na mě uplatňujou něco, čemu říkaj americká výchova, ale budou si myslet, že blbí jste vy a mně jenom bráníte v psychickým rozletu. A to není dobře. To bych se měl rozeřvat.
Jo, sakra! Není tohle pohoda život? A to jsou mi teprve čtyři. Počkejte, vy parchanti, až mi bude pět. To bude teprve hukot."
