Článek
Byl jsem voličem ČSSD, později strany ANO a nikdy jsem si nemyslel, že svou volbou volím jednoho člověka. Kdyby tomu tak bylo, tak každý, kdo by kdy volil, volil by vždy pouze osobu, a nikoli program strany. Naše volby se však žel volbami pouze tváří staly a stranický program zajímá málokoho. Možná proto, že po delší době politického klácení se ode zdi ke zdi voliči nemožnost existence kvalitního programu považují za standard.
Důkazem jsou poslední volby do PS a netřeba snad znovu sáhodlouze opakovat, že zatímco jedna strana postavila svůj volební program na tváři oponenta bez vlastní jasnější politické vize, druhá jej na té samé tváři postavila paradoxně taky, tudíž ve výsledku bylo úplně jedno, kdo z voličů zvítězil, jelikož většina volila tu samou tvář. Akorát každá z jiného důvodu. Jedno pak nebylo až to, jak se vítěz ke svému vítězství postavil a kudy svoji politiku vedl.
(Čas ukázal zajímavý paradox, který nám blíže naznačil, že zatímco některá minulost u někoho vadí, a ten člověk by měl být právě kvůli ní zavrženíhodný, u druhého se může stát jistou devizou solidnosti a elegance a svěžího větru. Ve výsledku to tedy však znamená, že mnohým u Andreje Babiše nevadí tolik jeho minulost, jako spíš jeho přítomnost a že v ní vydělává velké peníze. Nemluvím o ničem jiném než o české závisti, že někdo má, a jiný ne.)
Když současná vláda začala vládnout, neměl jsem o jejích krocích iluze. Některým tvářím, které napadají jiné tváře, nevěříte už jenom ze zásady, že něco takového se nedělá, a kdo se k tomu sníží, od něj nemůžete čekat nic dobrého. Pokud něco takového udělá člověk jednou, dá se to ještě možná prominout, pokud víckrát, nic jiného už od něj neočekávejte a další a další omluvy za cokoli mu vůbec nevěřte.
Současná vláda nejen že se vydala na cestu pochybných kroků složených třeba namátkou ze žlutých karet politickým partnerům při různých kauzách, cestou dvojích metrů při samotném financování (důchodci), rovněž i podivných rozdílů při vysvětlování, co jsou dezinformace ohrožující bezpečnost státu, a co zaručené zprávy – navíc i cestou udržování vlastní popularity na základě osoby/osob v opozici, o nichž do ochraptění provolávají jenom to nejhorší, přičemž závěr takového volání je vždy stejný – a to, aby nás je nenapadlo kdykoli v budoucnu volit.
Pokud si uvědomím všechny tyto namátkou vybrané kroky, narazím jako na stěnu z betonu, že jsou totožné jako kroky předchozích vlád. Stačí si pouze vzpomenout a podívat se do mediální minulosti (a při tom všem přestat nadržovat svému politickému přesvědčení) a posléze zjistím, že se tahle vláda od postupů předchozí zase tolik neodchyluje. Co mě proto začne zajímat úplně nejvíc, je otázka, proč jsem to neviděl už dřív. Odpověď však ani teď není složitá.
Současná vláda na rozdíl od těch předešlých s největší pravděpodobností tuší, že na své vládnutí a na vše, co se za vládnutí za poslední roky považuje, má jedno jediné období. Proto ve vládnutí a ve svém rozhodnutí zvolila velmi agresivní přístup a mnohé, co předešlá vláda Andreje Babiše započala, pouze urychlila. Nijak nepopírám, že mnohé věci projevující se za této vlády jsou důsledkem vládnutí té minulé. Za všechny třeba budu jmenovat pouze nárůst cen u mnohého zboží. Tím myslím i ceny energií.
Současná vláda po svém zvolení a sestavení mohla cestu předešlé vlády odklonit a začít s novým směrem. Nový směr je však kdykoli velmi nepopulární pro svůj dlouhý časový horizont. Na skutečnou změnu v zemi vám čtyři roky nestačí. Dokonce někdy ani osm. A tak se vláda zachovala, jak by se zachovala většina z nás nebo z vlád, a pokračovala tím samým směrem jako předchozí vlády a pouze v něm vyměnila patníky u cesty v podobě pro sebe loajálnějších spolupracovníků. Jako správná vláda, obdobně jako každá vláda na světě, navíc řádně zpracovala svoji propagandu, aby si lidé mysleli, že její kroky jsou zcela jiné, správné, jelikož předchozí vláda neudělala správného vůbec nic.
Někteří namítnou, že tato vláda to má ve svém vládnutí složitější vlivem války na Ukrajině. Pravda je taková, že nemá. Nebo nemusela by mít. Jakékoli vměšování do této války bylo v konečném měřítku jejím rozhodnutím. Ostatně rozhodnutím stejným, jakým je vměšování se i do války v Izraeli.
Jistě si všimnete, že o té v Izraeli se už moc nepíše. Dokonce někdy k ní pozoruji mediální vztah, jako by byl válce dávno konec. Konec jí však není a je pořád ničivá, hlavně na životy lidí. Nás však má zajímat Rus, o němž máme již delší dobu zaručené zprávy z úst některých našich politiků, že jak dobude Ukrajinu (což se mu už rok nedaří, nebo to rok nechce), vykašle se na Slovensko, Maďarsko a Polsko, a zaútočí na nás.
Napadla mě otázka, zdali takováto tvrzení o napadení jiným státem jsou zaručenou zprávou, či je to dezinformace. Dezinformací by jistě nebyla, kdyby mi bylo vysvětleno z řad politiků či vojáků, proč jsme na řadě zrovna my a proč Rus přeskočí jiné státy. Pokud to dezinformace není a je to zpráva vážná, je významem srovnatelná třeba s tvrzením někoho, kdo začne veřejně říkat, že pan Dvořák ve vedlejší ulici se chystá rozbít ústa paní Vomáčkové od nás z domu – a to jenom proto, že paní Vomáčková o panu Dvořákovi tvrdí, že je pěkný (nadávka), a pan Dvořák v pátek, někdy v sobotu, vždycky v hospodě na rohu rozbije někomu hubu. Že o paní Vomáčkové nikdy nic neřekl, nic na tom nemění. Říkala to o něm Vomáčková, tak to musí být pravda.
Tato vláda si vybrala svoje mínění a začala ukrajinskou stranu financovat, třebaže (a to je taky třeba říct) předchozí vláda zemi zadlužila na základě boje proti covidu – což je i další odpověď na otázku, zdali to tato vláda má těžší. Dle mého financovat válku, třebaže sám nemám peníze, a musím si je půjčovat, je ukázkou špatného hospodáře. Na adresu těch, kteří tvrdí, že nám jde ze strany Rusa o život, podotýkám, i na základě mých minulých článků – že pouze nic od ničeho nic zůstane ničím a Rus nenapadl jinou zemi jenom tak. Pořád si myslím, že svoji roli má možnost, že se Američan nebezpečně přiblížil k ruskému domečku.
Než tento článek ukončím a přejdu na četbu diskuzních příspěvků, které se v některých případech nebudou lišit od agitačních příspěvků padesátých let minulého století, napíšu, že nevím, koho v nadcházejících volbách volit. Byl jsem voličem levice. Poslední měsíce vládnutí pravice mi však vysvětlily, že levice je stejná právě jako současná vláda, a že až Andrej Babiš vyhraje příští volby, jeho vláda se nebude v mnohém lišit od té současné. Nebude sice tolik agresivní a budoucí staronový premiér čas od času rozveselí svým činem určitou skupinu lidí (důchodci si to zaslouží), avšak jinak se pojede dál podle mustru, který nám směřuje ne na Západ, ne na Východ, ale někam v tomto zvláštním politickém prostoru dolů (nemyslím do Afriky). Někde, kde už se příliš nedá názorově hýbat a zbude tam prostor akorát tak pro hesla.
PS: Jeden z diskutérů mi v dobrém napsal, že moje články jsou sice pěkné, ale jsou voláním v poušti. Má pravdu. Jsou voláním v obrovské, nekonečné poušti, na níž právě ke všemu navíc zuří písečná bouře. I tak křičím a křičím na všechny strany. Křičím, protože i v tomto případě na tak nehostinném místě mě může zaslechnout někdo, kdo jednou bude moci udělat daleko víc než já.
