Článek
Jsem teprve na začátku psaní, ale hned jsem si hned uvědomil, jak je těžké stvořit ženu-vypravěčku, která by nebyla poplatná době, tudíž úplně vyřízená z toho, že vůbec v současnosti žije.
Nebudu vám vyprávět, o čem kniha bude - sám vidím jenom takové obrysy. Ale hned na začátku jsem napsal text, který tu předkládám, jak si autor (40 plus), představuje dnešní ženu (40 plus) a myslí si, že právě taková je úplně normální.
+++
Dneska je až úchylný, jak se mladší ročníky oproti tomu mýmu snaží druhým namluvit, jaký měly dětství divný. Ne přímo strašný, ani nějak smrtonosný, prostě takový, jako že sice rodiče vypravěčů nebyli přímo na kriminál, ale prožitky cestou do dospělosti stačí na to, abyste z poslouchání ze sebe vydolovali nějakou lítost a ledacos třeba i vypravěči odpustili. Jako by dneska normální dětství patřilo do zakázaný zóny, a kdo ho měl, je outsider, nebo rovnou magor.
Když se kouknete dneska kolem sebe, tak to vidíte děcka, který se vymlouvají na psychický problémy, na nějaký to ADHD, nevědí, jaký mají pohlaví, žerou oblbováky jak lentilky, a nakonec jenom tak dají někomu z nudy trubkou do držky – a když ještě nemají věk, aby děti svoje blbý chování na tohle všechno přímo svedly, tak to na to všechno svádějí jejich rodiče, aby si náhodou někdo kolem nemyslel, že jsou jejich potomci jenom obyčejní nevychovaní pitomci.
Možná je to tím, že se děcka dneska ničeho nebojej. Dřív se bála strašidel, rodičů, pak Pána Boha, pozdějc komunistů – dneska už nic na strach nestačí, a mladý jsou z toho právem frustrovaný, neboť si myslí, že jsou bozi. Já to vím, mám doma dva, staršího a mladší. Každý den mi ukazují, že být dítě a mladistvý je ta nejstrašnější věc na světě.
+++
Pokud by někoho zajímalo, jaký jsem měla dětství já, módní čtenáře zklamu, protože jsem ho měla normální. Normálně normální. Doma mě měli rádi, nikdo mě nemlátil, nemučil, nezneužíval. Nezneužíval mě otec, matka, prarodiče, stejně tak jako mě nezneužívali učitelé, spolužáci, má domácí zvířata a náhodní chodci, kteří mě míjeli do mých dvaceti let, kdy jsem se vdala. Před svatbou jsem vystudovala gympl, odmaturovala a myslela si, že půjdu na vysokou, kam jsem se nedostala. Po letech jsem přišla na to, že mi to zase tolik nevadí.
V dětství jsem nepáchala trestnou činnost, nebrala drogy, nešlapala. Nevyhledávala společnost starších mužů, u kterých bych přespávala a následně je okrádala. Opíjela jsem se, když byl důvod nebo když nebyl, a přesto ze mě nikdo alkoholika nedělal.
Když jsem si něco myslela, myslela jsem si to za sebe, nebo více méně za sebe, ale nepotřebovala jsem si něco myslet, abych tím na sebe upozornila nebo něco získala.
Dokončení ve zkratce – internet běžel pomalu, smartphony neexistovaly, youtube začínal, písničky a filmy se kradly přes sdílení v domácích počítačích (třeba film až tři dny). Neznala jsem TikTok, WhatsApp, Facebook, influencery, Zdeňka Pohlreicha a ani Primu, jelikož se zatím jmenovala FTV Premiéra a dávala starý italský filmy, který nikoho nezajímaly.
Československo zatím nehledalo talent ani LGBT ani migranty, a to jenom proto, že jsme nic z toho nejspíš nepotřebovali a měli jsme dost svýho. V kuchyních a v televizi ještě vařili opravdoví kuchaři, a ne každý, kdo se postavil k plotně. Nepotřebovali jsme osobní kouče, jelikož na poplácání po ramenou jsme měli přátele. Život byl oproti dnešnímu jednodušší, poněvadž nikdo nikoho tolik přes plot nekontroloval a nestaral se o druhý víc než o sebe.
PS: Někdy svoje děti lituju – ale ne proto, že bych jim schválně dělala špatný dětství, aby měly do budoucna tolik potřebný sociální kredit ubližovaných lidí. Někdy mám pocit, že se ho spíš ony snaží vytvořit mně. Lituju je, že se narodily jako bozi - i když můžou všechno, neumí to použít, a já jim to neumím vysvětlit, že je to špatně.
+++
Tak takhle nějak si představuju dneska až neobyčejně obyčejnou ženskou. Hezký den.
