Jenom několik minut na Náměstí Republiky a v jiném světě

Byl jsem malý ještě před Sametovou revolucí, tak malý, že jsem o budoucí revoluci nevěděl zhola nic. Chodil jsem chvilku před ní do klubu Mladých ochránců přírody s poetickým názvem Gingo. Ne dlouho, než mě pro celkovou neschopnost vyrazili. Rozhodně jsem nebyl pravým pokračovatelem odkazu Hochů od Bobří řeky (už opět tenkrát kniha vyšla - dva roky před revolucí).

Půl roku před mým odejitím jsme měli vánoční vycházku Prahou a průvodce, starý pán, se k nám sám ode sebe přidal a nabídl nám své znalosti. Přidal se a povídal nám o historii města jenom tak, za nic. Tenkrát byla doba, kdy se něco pro druhé jenom tak dělalo, a až později se o dělání pro druhé už pouze mluvilo.

Pán věděl hodně. Došli jsme s ním od Karlova mostu na Náměstí Republiky a tam mluvil o bráně do jiného světa. Mnozí si už ani nepředstaví, že kousek od Prašné brány byl venkov, a proto úplně jiný svět.

Píšu právě na lavičce vedle tramvajové zastávky na „Republice“ a čekám na linku šest, kterou vystřídám. Vedle na lavičce někdo spí. Taky jiný svět. Kolem mě obchází holub a já čekám, jestli na mě zaútočí. Ale asi ne. Je v jiném světě.

Jiný svět je všude kolem mě. Slyším směs zvuků, drkotání dětského kočárku, hukot tramvajových motorů, zvuk zavíraného okna v domě naproti, poskakování pneumatik od autobusů, které na kostkách mezi kolejemi zní trochu jako plácání dlaní v mělké louži. Teď projela kolem parta na koloběžkách, asi pět kluků.

Do toho je slyšet směs hlasů a jazyků a vrkání holubů, a ty hlasy jako by se praly, jako se někdy perou ti holubi tady – a teď další koloběžkář, a mladík koloběžku řídí takzvaně na pána, protože telefonuje, a bez sluchátek, pěkně mobil na ucho, a za ním další pán s telefonem, ten ale jde, a do toho se mísí rachtání koleček kufrů, co kolem mě táhnou turisti směřující někam na Poříč.

Teď se mi ukázal až takový surrealistický pohled. Všechno kolem je pěší zóna, a do ní je zakázán vjezd všem mimo tramvaje a autobusy a další výjimky. Ale vidím pohřebák, takový ten dlouhý, skoro snad americký, a za ním policisty a čekám, co z toho bude. MHD pohřebák není, ačkoli bychom o tom mohli diskutovat a stvořit zajímavé teorie. Policisté blikají majákem a pohřebák na své cestě ku věčnosti zastavuje.

„To je den. To je den!“ říká starší pán o berlích starší paní kousek ode mě – a netuším, jak to myslí. Ale usmívá se, a to je dobře. Úsměv nikdy neuškodí a usmíváme se málo.

Neusmívá se však pán, co si před chvílí sednul na lavičku vedle mě a relaxuje. Zapálil si cigaretu a čte si v časopisu. Koukám, jestli kolem není muž, který prodává Nový prostor. Toho obdivuju a jiní by měli taky.

Jestli existují paralelní vesmíry nebo jiné dimenze, a já věřím, že ano, jinak by jejich neexistence byla plýtváním prostorem – tak všude jinde je tenhle muž milionářem, nebo i miliardářem, neboť ví o obchodě úplně všechno a má ho ve všech svých verzích pod kůží.

Ale v tomhle vesmíru mu zbohatnutí nevyšlo, a je to škoda. Tenhle člověk s časopisem nečeká u zdi domu nebo pod lampou, jestli se u něj někdo zastaví a z dobrého srdce výtisk koupí – tenhle k vám přijde, pozdraví, přičemž časopis drží, jako by vystavoval vzácný šperk na dražbu, a říká, že by si právě vám rád dovolil nabídnout nové číslo, v němž je zajímavé to a ono, což záleží na tom, co se tam opravdu píše.

Málokdo si časopis koupí, třebaže je mu nabídnut stejně, jako když si kupujete drahé auto nebo šaty ze vzácné látky. V ne každém obchodě, a to i luxusním, nemáte vždycky takový přístup, a přesto v devíti případech z deseti lidé zavrtí hlavou, že časopis nechtějí. Muž vůbec není zklamaný, protože je profesionálním obchodníkem, a víc se na dotyčného usměje a popřeje dobrý den.

A já si přeju, aby všechny výtisky prodal, jelikož on si je prodat zaslouží. Jestli se tam s ním někdy potkáte a on vám časopis nabídne, oceňte přístup a zkuste si vzpomenout, jestli jste takový přístup ke klientu ten den vůbec někde zažili, a udělejte obchod. Ne pro ten časopis, ale za to, jak vám byl nabízený.

Ale jak koukám, nikde pána nevidím. Možná má pauzu a přijde později. Místo něj do jiného světa přišlo sluníčko. Svítí na mě, že skoro nevidím na klávesnici, ale to nevadí, stejně na ni nekoukám. Koukám se kolem a říkám si, co právě vidím, a jak se všechno tlačí do té brány, aby všechno z toho uvidělo jiný svět.

Přijíždí linka šest. Musím střídat. Někoho vzít s sebou, někoho a něco tady nechat. Tak to ale v jiných světech chodí.