Článek
Už jenom fakt, že prohlášení někoho z vlády společnost vždy rozdělí, zřetelně naznačuje, že s někým není něco v pořádku. Buď se společností, nebo s vládou – případně s obojím.
Pan ministr promluvil o případu znásilnění žen ukrajinskými občany a naznačoval, pro mě zcela srozumitelně, že nejde činem jedince vinit za cokoli celý národ čili každého dalšího z toho a toho národa.
Zopakuji, že do téhle chvíle je prohlášení srozumitelné – leč obávám se, že části společnosti nebude stačit a zeptá se, jak budou kompetentní lidé postupovat, aby se stejná situace neopakovala.
(Ta druhá část společnosti pravděpodobně bude dlouho zmatena, neboť si bude pokládat otázku, jak takový odporný čin mohl spáchat někdo z národa, který je již přes rok vládními představiteli a mnohými politiky popisován jako vysoce civilizovaný a s vysokými morálními hodnotami.)
(Rovněž nehodlám nyní začínat debatu, zdali se člověk naší národnosti může podobného činu dopustit taky. Ano, může, ale nebýt těch dvou, život dvou žen by pokračoval jiným směrem, než nyní pokračovat bude.)
Namísto ujišťování bych od pana ministra raději slyšel, jak hodlá některým cizím občanům na našem území vysvětlit, proč se mnohé ženy a zřejmě i muži na ně budou dívat dosti podezřívavě – případně bych rád slyšel, zdali pan ministr započne s osvětou, která by cizincům vysvětlila, že nebude příliš dobré se na veřejnosti při konzumaci alkoholu snažit o seznámení.
Ironický tón bych si odpustil, kdyby s prohlášením pana ministra nekorespondovala jiná záležitost – a to zákaz vstupu na naše území ruským sportovcům a umělcům, a třeba i jiným.
Mnozí lidé tento krok hájí tím, že nelze na naše území vpouštět kohokoli, kdo sdílí sympatie s agresorem, to jest s Ruskem. Je zvláštní, že jsem ještě neslyšel, že by těmto lidem někdo řekl, že ti sportovci a umělci sdílí svoje sympatie třeba jenom kvůli tomu, aby mohli být sportovci a umělci nebo někým jiným.
Rád bych připomněl, že i u nás byla doba, kdy mnozí museli sympatizovat s režimem, aby mohli dělat, co si dělat přáli. Hodně rychle se na to zapomnělo – a zapomněli na to ti, o kterých se vědělo, že v té době dělají co dělají, protože sympatizují a ledacos schválí. Třeba pan současný prezident.
Když už jsme u pana prezidenta.
Brzy po tragických událostech sexuálního charakteru, se začalo po sociálních sítích povídat, zdali pan prezident Pavel přijme na Pražském hradě znásilněné ženy, když už nedávno přijal ukrajinskou holčičku poplivanou českými dětmi. Zatím se údajně setkání neplánuje. Možná pan prezident vidí v plivání na dítě větší zlo než ve znásilnění, nevím.
Jistě jste předešlý odstavec četli na internetu jako vtip nebo prohlášení v barevném obdélníčku někde na sociálních sítích – smutné je, že je vlastně obojím. Jak vtipem, tak prohlášením v obdélníčku o stavu společnosti.
Pan prezident si žel naběhl. Sice podal vlastní prohlášení o strašlivosti činů, ale druhým dechem odsoudil i zneužívání tohoto tématu k politickým hrám. Pan prezident zřejmě zapomněl, že všechno v jeho okolí jsou víceméně politické hry a on sám je v nich hlavní postavou.
Pane prezident si měl od začátku dávat pozor, jakou roli hraje a jaké scény by ve svém příběhu chtěl hrát. Není totiž nic zvláštního nebo neobvyklého, že po počinu se dostavuje následek.
Tentokrát z něj může být pan prezident velmi traumatizovaný, protože znásilnění má mnoho podob, a je pokaždé pro oběť zničující – a pana prezidenta právě znásilnila realita.
Stejně tak i ostatní, kteří nyní budou muset mnohé ze svých předešlých výroků přehodnotit, protože některé události občané jenom tak nezapomenou. Protože by se za takové zapomenutí už opravdu museli stydět.
Bude se stydět i pan ministr?
