Článek
(Jako perličku uvádím, že jsem z mnoha směrů slyšel, že je to film, který „skoro“ získal Oscara – což je obdobné, jako bych já říkal o sobě, že jsem skoro získal Nobelovu cenu za literaturu.)
Myslím si, že téma samotného filmu netřeba představovat, ačkoli já osobně jsem jej neviděl a neuvidím, a budu proto hovořit spíše o dopadu udílení cen v rovině politické nežli umělecké.
Uvádím, že i tak existuje jedna možnost, jak bych tento český film mohl skutečně zhlédnout – a to poté, až by čeští tvůrci natočili film o jiných podobných „hrdinech“, kteří bojují proti společnosti, jehož výrobu (a možná ocenění kolem) jsem podporoval zde.
S Českými lvy jsem jako divák skončil v dubnu 2000, kdy probíhalo předávání za rok 1999. Velkým favoritem byl film Pelíšky, proti němuž „stál“ film Saši Gedeona Návrat Idiota. Čas prověřil, jak se to s oběma snímky má, a zatímco Pelíšky vidíme a mnohdy i rádi každý rok o Vánocích a jsou klasikou, druhý film je spíše občasnou artovou záležitostí vysílanou na ČT 2 v nočních hodinách.
Pamatuji si slova pana Jana Svěráka, jehož se před předáváním toho roku ptali, jak podle sebe vidí konečné výsledky, a on s moudrostí sobě vlastní (jíž si vážím o něco víc než moudrosti jeho otce), prohlásil, že lepší jsou Pelíšky, ale ceny dostane Návrat idiota. Nemýlil se.
Od té doby udílení Lvů nesleduji. Ne že by moje ignorace ceremoniálu zvlášť vadila a nijak se mi zatím nedoneslo, že by kvůli tomu udílení trpělo, ale i tak se dozvídám, že výsledky jsou spíš o ocenění „správného“ současného politického pohledu nežli o ceně umění vytvořit krásný a dobrý příběh dohromady.
Nijak se však netřeba nad touto formou udílení cen horšit, neboť jde o celosvětový trend, jenž je omezován pouze zvyklostmi a politickou náladou té a té země, v níž udílení té a té ceny probíhá.
Vzpomeňme si na kauzu „vybělených Oscarů“, v níž si nejmenovaná menšina Filmové akademii stěžovala na nepřítomnost nominovaných umělců své rasy, a následující roky Hollywood zaznamenal doslova smršť a záplavu talentovaných umělců etnických menšin, třebaže stále platí, že všichni jsme si stále rovni.
Pokud chcete vzor současného správného amerického filmu, i po letech doporučuji se učit od filmu Moonlight z roku 2016 o dospívání černošského chlapce, na jehož plakátě by se mělo pro potencionálního diváka a kritika napsat, že je to hoch s mnoha dramaticky potřebnými …ej!
„Černej, teplej, ubližovanej, ubrečenej, oscarovej:“
Film Bratři s největší pravděpodobností získá mnoho cen – nebo taky ne – a pokud ano, půjde pouze o bouři ve sklenici vody, která zvedne ze židle jenom ty, kteří už stejně dávno stojí, zatímco ostatní, poměrů znalých, budou v klidu sedět a mávnou nad tím rukou.
Pamatuji si na podobnou bouři, jaké přineslo ocenění filmů jako Cesta ven z roku 2014 nebo Bába z ledu rok 2017, na něž si mnozí vzpomenou, jenom když si o nich právě teď najdou cokoli na internetu. U prvního jmenovaného byla ona bouře větší, neboť šlo o film s romskou tematikou, a jeho ocenění působilo jako pěst na oko, neboť jeho slabiny ani v nejmenším nedokázaly převýšit artovou myšlenku, jak se tu někteří mají opravdu zle.
Natočit film na míru není složité. Stačí mít správný námět, správné dialogy a správné špatné charaktery – k nerozeznání podobné těm jinak ve skutečnosti dobrým, kteří jsou těmi filmovými hodnými kolikrát utlačováni tolik, že ani nevíte, kdo je vlastně kdo. Ale to nevadí. Kdybyste se náhodou ztráceli a nevěděli, jak se na jakýkoli film správně politicky dívat, jistě vám pomohou komentáře renomovaných kritiků, možná i politiků, kteří vám řeknou, co si máte myslet.
Vy si to mnozí ani nemůžete pamatovat (nebo nechcete), ale kdysi v hlubokém komunismu renomovaní lidé psali k mnoha dílům kinematografie, a nejen k nim, politické komentáře, právě o tom, jak se na tu a tu věc dívat pod správným správným úhlem. Pokud jste se správně dívali, jenom dobře, byli jste uvědomělí – pokud ne, tak jste se pak nesměli divit.
Některé věci se vůbec nemění. A tak se jim taky nedivte.
