Článek
Důvod tohoto článku započal na základě chystané kulturní akce v Brně, a to předčítáním pohádek mužem v dámském oblečení, v jehož pojetí zazní příběh o dvou tučňácích, samcích, kteří vysedí vejce.
Dala se očekávat určitá vlna diskuze, neboť jakmile spojíte otázku dětí a určování sexuality, vždycky se objeví – a objeví se tak rychle, jako by někdo chtěl, aby se rychle objevila.
Společně s diskuzí se objevily nejen protichůdné názory, ale i výrok socioložky Lucie Jarkovské z Masarykovy univerzity odkazující na děti, na barevnost jejich dětského světa a dramaturgii starších večerníčků.
Vůbec neřeší otázku identity, sexuality. Zakážeme snad dětské karnevaly? Kdybychom šli do důsledků, musíme z pohádkového světa vymýtit spoustu postav. Možná Aliance pro rodinu přijde s tím, že Štaflík nemůže žít se Špagetkou a Křemílek s Vochomůrkou,
Uvědomil jsem si, že jsem se na večerníčky po celý život díval ze špatné perspektivy. Podle dnešního měřítka se až stydím, že jsem jako dítě nevnímal sexualitu dětských pořadů a do budoucna jsem byl (nebo nebyl) formován na dnešek zcela nepřijatelnou cestou neovlivněného poznávání a tvorbou vlastních myšlenek.
Možná vše z toho, že pohádky, byť obsahují hodně skrytých sexuálních významů, děti vnímají po svém a do dneška byly zbavené nutnosti vysvětlování a správného normování pro vnímání.
Ve zkratce řečeno, dítě nepotřebuje řešit sexualitu, jelikož její řešení prozatím neřeší. Od toho je právě dítětem. Dítě má mít dětství, nikoli být terčem nebo spíše prostředkem emočního boje těch dospělých.
Napadá mě celkem drsná myšlenka, že ten, kdo chce, aby dítě začalo otázky sexuality řešit, chce (a to ne vždy podvědomě), aby je řešilo z důvodu, že onoho dospělého právě takové dětské řešení baví, či přímo vzrušuje.
Před lety jsem terapeuticky řešil člověka, jenž měl obavu, že jej sexuálně vzrušují právě děti. Ve skutečnosti měl problém jinde. Ve spojitosti s předešlým odstavcem napíšu, že lidi, které děti začnou sexuálně vzrušovat, mnohdy chtějí, aby se v dětském chování objevovaly stopy právě toho chování dospělého. Jde o jakýsi alibismus pro jejich svědomí – pokud někdo takový svědomí vůbec má.
Já osobně bych nechal dětský svět dětem a víc se do něj nepletl. To bych taky mohl za několik málo let vysvětlovat, proč jsem se na vojně v místnosti pro deset kluků každý večer nedopouštěl homosexuálního styku. Vidíte formulaci: Ne proč ne? – ale ne proč ano?
Pokud bychom měli měnit večerníčky, budeme muset kolem sebe měnit spoustu jiných pořadů. V našem případě s ohledem na programovou pestrost televizních kanálů začneme Chalupáři a Vinnetouem.
Nebo pokud ne přímo měnit, alespoň podávat před vysíláním vysvětlující komentáře, čímž navrátit období hlasatelů – ani neříkám v jakém pohlaví.
„Milé děti. Za chvíli uvidíte pohádkový příběh, v němž žijí dvě pohádkové postavy ve stejné domácnosti. Třebaže se neprojevují žádnými sexuálními náznaky, podle nichž by šlo určit, jakou mají sexuální orientaci, věřte tomu, milé děti, že kdyby si to mezi sebou rozdali, je to úplně v pořádku. My je za to neodsuzujeme. My jsme tolerantní a každý v sobě musíme odhalit kousek Křemílka nebo Vochomůrky. Pohlaďte vedle sebe kamaráda a řekněte mu, že jste Křemílek, a uvidíte, že on pro Vás bude Vochomůrkou. Protože, milé děti, tak je to správné, tak to dneska musí být.“
