Článek
Nádražní budova v Horní Lipové - vnitřek je zařízen ve vzpomínce na dopravu v letech dávno minulých - vedle ní je malé muzeum dopravy.
Válce s jízdními řády si pamatuju jako dítě - vždycky jsem s nimi točil. Párkrát se taky stalo, že jsem točil tak divoce, že přišel někdo od drah a zatočil se mnou taky.
I toto z dětství si pamatuju a nikdy jsem se z toho nenapil. Tady jsem to risknul a zatím mi nic není. Kdybych po tomto článku jiný už nenapsal, tak to raději však nepijte.
Tak přestaneme tlachat (a pít vodu) a jdeme na lepší. Vzhůru dolů, i když do kopce se půjde. Ale zvládne to každý - od děcka až po vitálního seniora. Pamatujte, že kdo vyjde nahoru, dolů už se skutálí.
Určitě se najdou na koukání panoramata - ale pro začátek uvidíte tenhle viadukt a pod ním projdete. A pak už je jenom potřeba sledovat znamení.
Znamení jsou nenápadná a dokonale splynula s krajinou. Houba je znamení. Kdo vidí houby, jde správně k baru. Jak nevidíte houby, a místo nich vidíte houby, tak je něco špatně.
Ale jak vidíte, znamení myslí za vás, a tak jsou na každém kroku. Nemějte strach a jděte dál. Proboha vás ale prosím, nesbírat. Jíst se to nedá. Je to samá tříska a dřevěný červ.
Kdo nemusí houby, nebo je prostě nemá rád, tak ať se drží běžného značení. Není to tak romantické, ale taky to funguje.
Po necelém kilometru od nádraží vás pohltí les. Ne doslova, ale i tak vás čeká cesta v příjemném stínu s bystřinou po straně. Bude nejdřív po straně pravé - pokud jdete k baru a bude po levé, tak se otočte, protože jdete pozpátku.
A zase houba - tentokrát jedlá. Neslibuju, že tam bude pořád, spíš ne - ale víte, co je hitem letošní houbařské sezóny? Houby pod stromem, doslova. Zvětšete si fotku a uvidíte další dvě pod kořenem. Je to nový druh hřibovité houby s názvem Hřib partyzán.
Vidíte je - člověk aby si, když jde na houby, bral nejenom koš a nůž, ale i rovnou krumpáč, aby se k těm houbám dostal. Nebo dynamit - aspoň by z nich byla rovnou smaženice.
Jak vidíte, cesta je dobrá vhodná i pro cyklisty, případně bruslaře nebo skateboardisty. Na lyžích jsem tam nikoho nepotkal.
Komu by se cesta zdála málo dobrodružná, může čas od času zdolávat dravé proudy nebezpečných veletoků, v nichž jistě utonulo mnoho hrdinných dobrodruhů - čest jejich památce. Ať jejich těla na studeném dně odpočívají v pokoji.
Buďte však bdělí, neboť budete celou cestu bedlivě sledováni místními tvory. Pokud budete mít dobré oko, uvidíte je - ale musíte být rychlí, nebo se vám hned ztratí. Já je ukecal i na fotky. Možnosti být na Seznamu totiž nikdo z lesních tvorů neodolá.
Tohle je lesní sněhulák postavený před chaloupkou. Ne tedy perníkovou. Mohu to osobně potvrdit, neboť jsem se chtěl sjet po trámku a pocit lehkosti a uvolnění se nedostavil. Za to jsem měl v zadku trs třísek.
Tohle je hlemýžď Fridrich. Ze speciálních jednotek pro hlemýždě. Pokud si myslíte, že si v tomhle dělám legraci, brzy vás přesvědčím, že je reálný a je skutečně dobře cvičený.
Tohle jsou Barrel, Lock a Shock - jsou tu na základě výměnného programu strašidel. Jistě je znáte z amerického filmu Noční můra před Vánoci. Ptal jsem se jich, jak se jim u nás líbí a jak se u nás straší. Říkali, že je to u nás hezký, ale že vystrašit nás je pěkná dřina, poněvadž prý jsme u nás vystrašení v jednom kuse bez přestávky.
Tohle strašidlo je od nás, a to perníkovou chaloupku už našlo, jak vidíte z jeho výrazu. Ten se sotva udržel na pařezu a oči měl tak velký, že jsem se bál, že explodují. Chtěl jsem vyzvědět, kudy tudy k perníkové chaloupce, ale odpověděl, že bych jako hodně zvědavej mohl dostat na budku… A tak jsem radši šel dál.
Na budku však dostal někdo jiný.
A teď k tomu, co jsem slíbil, že uvidíte. A vidíte ho nalevo? No za tou větví. To je kamufláž, jak od zelených baretů. No on má na sobě maskovací celtu, ale já ho viděl, a taky jsem se ním nehodlal nějak párat. Já vím, že mi nic neřekne, protože jednou šnek výsadkář, pořád šnek výsadkář - ale musel jsem dát najevo, že se nedám zadarmo.
Vidíte, jak to ten maskovanej frajer umí s očima? Nejenom, že je maskovaný a jinak hnědý tělo má celý načerno, ale jak umí prosit co, jenom pohledem. Tohle umí jenom a jedna z Jiren. Ta taky hodí voko doleva a vpravo jdou všichni do kolen.
Pak mě kopnul do kolene a odešel - tedy odplazil se. Ještě na mě hodil voko a houknul na mě, že mi klidně nakopne i druhý, když ho budu… No tak nebudu - ŽIJ a plaz se.
A to už jsme se přemístili k Lesnímu baru - tohle je první, co z něj od cesty zezdola uvidíte - je to vlastně varování, co se dolů právě chystají. Je to zbytečné, poněvadž ještě jsem nezažil nikoho, koho by kmen stromu či koryto potoka nezastavilo.
Vítejte v Lesním baru - otevřeno nonstop, zboží pravidelně dodáváno, široký sortiment k výběru - jen přistupte blíže, pivóó, líímóóó, búúúřtýýý. Kdo nemá chuť, ať si olízne… vodu. Jen dál, pojďte dál.
Znal jsem papouška, co říkal: „Evičko, zlatíčko, udělej mi kafíčko!“ Tady žádný papoušek není, ale kafe si dát můžete. A pokud tedy trváte na tom papouškovi, vezměte s sebou někoho, koho moc nemusíte a nechte ho to kafe udělat - aspoň budete mít pocit, že vám ho udělal pěknej pták.
V tom žlutém napravo dole je led a taky buřty a klobásy. Nechtěl jsem ani jednu skupinu urazit, tak jsem si dal od každého jednu a jednoho. (Nevím, jak jsou na tom uzeniny s pohlavími.) Cena je lidová, a chuť nezapomenutelná - protože to dělá hlad, a ten je jak známo nejlepší kuchař.
Žádný strach, chleba je dost a jen tak nedojde. Tácky jsou taky - ale můžete si zahrát na středověk a stolovat na krajíci. Ale to pak ten chleba musíte dát chudým. A nebojte, on se někdo najde, kdo řekne, že nic nemá.
S uzeninou je dobré se přesunout k ohni. Nemusíte, ale je to lepší. Pak se chvilku koukejte do plamenů a nechejte se strhnout tou dávnou magií… ano, to je on, oheň, dar Prometheův, ohnivý bič trestající nevěřící pohany, síla magie, v níž pochodují legie vojska, jehož síla nemůže být poražena, jen víc víc, vííííc, jen hoř, požehnej nám skrze plameny a ocejchuj nás, ať víš, že jsme tvými služebníky… Pardon, omlouvám se, vzpomněl jsem si při pohledu do něj na staré dobré časy. No nic, pokračujeme.
Dovolte mi, prosím, citaci z mé vlastní kuchařky pro netalentované kuchaře s trefným názvem „Blbečku, vař!“ : „Příprava uzeniny na ohni. Napíchněte uzeninu v jejím středu na klacek, či vidlici. V případě vidlice, střed je uprostřed dvou vidlic a zůstává neporušený. Okraje uzeniny mírně nařežte, můžete po délce. Pokud vám po naříznutí uzenina na klacku nedrží, řezali jste moc. Pokud drží, dejte ji nad špičky plamenů. Do ohně ji nestrkejte, není to kacíř. Pokud vám během pečení uzenina spadne, nehledejte ji, patří plamenům a věčnosti. Hotovou uzeninu poznáte podle hnědé struktury. Pokud je struktura černá, je hotová moc. Dobrou chuť.“
Takhle by to nějak mohlo vypadat, abyste byli spokojení. Ale zase si pamatujte, že se říkalo, a já tomu věřím, že kdo jí uhlí, tak je na to krásu. Já znám jednu uhlířku a ta je krásná až na půdu.
Když opékáte, jistě se k vám hnedka někdo přidá. V té chvíli jste lídry a musíte ty ostatní dovést do vítězného konce. Buďte vzorem, neuhýbejte svému svěřenému úkolu, pečte a pečte. Pamatujte na to, že se na vás ostatní dívají a že vám věří. Kdo to dneska má?
Ano víc, víc, víc nás bude. Popravte ty, kteří hovoří o málu. A klidně si společně zazpívejte: Už nás pečou milióny, každý svýho buřta - tak zapalte lampiony a… “ Jo, všimněte si toho pečeného růžového nebuřta vpravo. To je marschmallow. Hned uvidíte, jak to dopadlo.
TAKHLE!
Kdo nemá zájem o pečení, může si zarybařit. Úlovek však nedoporučuji pozřít v jakékoli úpravě. Pusťte je zpátky.
Lesní bar myslí i na vzdělání. Kdo by nerozuměl celému sdělení, tak ať se zeptá nějakého Moraváka. Až vystřízliví. Pokud se to tedy tak někdy stane.
Případně pokud by nebyl Moravák při ruce, je možnost začít zkoušet věci po svém. Sortiment na to je. Berte to jako škola hrou - a jistě se dostaví výsledky. Jako první zjistíte, že pokud je studená voda, je studená i plechovka, pokud je studená plechovka, bude studený i její obsah.
A teď, prosím, něco z fyziky. „Těleso ponořené do kapaliny je nadnášeno silou, která se rovná váze kapaliny tělesem vytlačené.“ Nebo tak nějak si to já pamatuju ze školy. Ale tady taky kapalině odlehčete, aby se tolik nedřela.
Trocha ČJ - literatura: Žbluňkej, žbluňkej živote. Nenech se zastrašit a udělej mě šťastného. Neb já jsem život jako ty. Chci tě objímat, milovat, chci žít a chci, aby si žil se mnou, a byl životem.
A nyní ČJ - pravopis, doplňte i/y: „Pan B.l. bl.l pod b.l.m b.l.m a b.l cel. b.l..“
Nebo je libo trochu relaxace? Tato lavička je ve vodě, pod stínem stromu a je dokonalým prostředkem na odpočinutí - a na to další, na co přijdete jenom vy.
Pod touhle bustou je kasa. Tam zaplatíte. A zaplatíte přesně. Běda jestli ne. Jinak přijde. A bude se usmívat - usmívat tak, že vás taky donutí se usmívat. Budete se smát, hodně smát, smát jako šílení, a nikdy nepřestanete. Takže bacha.
A takhle Lesní bar uvidíte, až budete odcházet - pokud půjdete dál nahoru, a ne dolu. Zezdola byste ho viděli jinak. Dost podobně, ale jinak. Ale to nevadí. Je tam a bude, až přijdete znovu.
A na závěr něco málo, co možná někoho napadlo, když se dozvěděl, že jde o samoobsluhu bez dozoru. No to víte, že to už někdo vykradl a zničil a že to nebyl dobrák. I tady se takový jedinec našel. Ale našli se i jiní a ti udělali mezi sebou sbírku, aby se Lesní bar obnovil. A je to dobře, že ano. Od té doby se nic takového už nestalo – a snad to vydrží. Já bych si to přál.
Ještě přidám heslo dne, které jsem tam zaslechl při pečení buřtů od jednoho chlapce:
„Šimone, pálí se ti to, ty vole!“
