Článek
Poslední dny byly na dění bohaté. Výrok ústavního soudu, Rakušan opět mezi občany, pan prezident rok po zvolení.
Pro jistotu připomenu, kdyby to někomu nebylo zřejmé, že můj otec je důchodce. Takže v současnosti je, jak sám o sobě řekl, veřejným nepřítelem číslo jedna – a to nepřítelem nejvíc pro mladé lidi, kteří jsou již delší dobou krmeni propagandou, že důchodce je druh člověka, který jim bere peníze a žije absolutně zadarmo, aniž by pracoval.
Původně jsem zamýšlel na toto téma napsat satirický článek s otázkou pro mladé lidi, zdali si už ulovili svého důchodce – ale pochopil jsem, že společnost satiře dávno odvykla a mnozí ji jsou schopni brát vážně - což také svědčí o tom, jak jsou mladí názory či způsobem jejich vnímání zmanipulovaní a věří všemu, co slyší.
Já mám tu výhodu, že jsem z generace (a je v tom poslední), která věděla, že mocipáni a mocipaní nám vesměs lžou a jejich výroky máme brát jako určitý standart poměrů. Naše vnímání má ještě rezervu, která je jako filtr pro celkové vstřebávání informací, díky němuž chápeme, jak se záležitosti ve skutečnosti mají.
Další generace jsou na tom jinak. Berou zprávy ze všech směrů za ověřenou realitu a takřka bez pochybností věří slovům, která k nim proudí. Je to taky jeden z důvodů, proč mladší lidé nejsou na realitu připravení a dříve či později propadnou depresi, že nic není tak, jak jim lidé kolem slibovali. Deprese pak řeší různými, většinou špatnými způsoby. Násilím, drogami, alkoholem. Málokdy tím, že se zkusí někoho zeptat, jestli neudělali se svou důvěrou chybu.
(Pro nás je tahle situace s mladými něčím novým, zatímco v západních zemích se s tímto fenoménem delší dobu zabývají. Na konkrétní řešení se zatím nepřišlo, protože nikomu se nechtělo přestat lhát.)
Proto nejsem z konečných výsledků různých slibů kolem sebe překvapený, pouze částečně smutný – s pokrčenými rameny. O něco víc jsem vždy překvapený z reakcí mladších lidí, kteří se pochopení, že je někdo obelhal, brání, seč mohou, a to tím nejjednodušším způsobem, že začnou věřit někomu jinému. Toto je taky důvod, proč se zájem mladých přelévá zleva doprava, a pak nazpátek.
Můj otec je na tom ještě líp. Ten je přímo vychovaný, že pravda je úplně jiná, než jak ji z okolí slyší – takže mě ani nepřekvapilo, že o rozhodnutí Ústavního soudu ohledně důchodů věděl daleko před jeho samotným vyhlášením. Obdobně ho nepřekvapilo vystoupení ministra Rakušana, na kterého vždycky kouká s hořkým pousmáním a zakroucením hlavy – obdobně jako to lidé v jeho věku dělají, když na ulici vidí chuligány, co zrovna zase dělají nějaké nepravosti.
(Tím nechci naznačovat, že by byl pan ministr chuligán, ale šlo o přirovnání a na dostatečný popis záchvěvu emoce nejde jenom napsat, že se hořce usmívá a kroutí hlavou, jako když se na obrazovce objeví Rakušan. Na emoce potřebujete víc než Rakušana.)
Zakroucení hlavy a pousmání je maximum. Ve věku mého otce revoluci nečekejte. Ne od někoho, kdo má v současnosti proti sobě takřka celou zemi, co se tlaku na svou osobu týče.
Není to přehnané mínění. Zvláště ne pro někoho, kdo si nedávno přečetl na nejmenované sociální síti zprávu od pana jménem „Anonym“, že důchodci každoročně prožerou z našich peněz 800 milionů. Pan „Anonym“ z účtu zprávu sice brzy smazal – možná, že mu babička dala kapesné – ale už pouze síla drzosti, že někdo něco takového napíše, vás rozhodně optimismem pro boj za vznešené ideály nevyzbrojí.
Škrty několika per se z důchodců staly Personae non gratae – navíc poukazované jako možné zbytečné vyžírky nemající v naší dynamicky se rozrůstající společnosti cokoliv pohledávat.
Zpomalte a zamyslete se trochu a hledejte, kde tohle všechno proti důchodcům mělo svůj začátek, protože nic se neděje jenom tak a jenom nic od ničeho nic zůstane ničím.
Pokud si tipnete, že s veřejnou kritikou důchodců započala současná pravice a vládnoucí pětikoalice, máte pravdu.
Stačí si vzpomenout, kým byl před lety v kampaních důchodce kritizován jako hlavní volič levice, a tím vlastně rozhodující většinou pro nárůst populismu v této zemi. Z pravice si nikdo nedovolil zaútočit na kohokoli mezi osmnácti a pětašedesáti, ale útok na důchodce byl něco jiného, snad i lákavého.
(Připomínám, že samotný populismus je taky jenom slovo, které patří do skupiny „teď se hodí, a proto používáme, kde můžeme“, přičemž největší populisté jsou vždy ti, kdo před ním varují.)
Vytvořit nepřítele není nic složitého. Stačí ukázat prstem a říct několik faktů, které sice v konečném důsledku mají úplně jiný význam, ale i to málo stačí, aby se lidé zamysleli, pohladili si moudře bradu a řekli: „A joooo!“ A následně si začali dosazovat svoje, jelikož pokud jde o dosazování čehokoli kamkoli, tak člověk, který chce zrovna někoho nenávidět, je na to nejlepší materiál.
Nijak si neumím představit, že by se tohle stalo za života mého dědy. Ani si to vlastně představit nechci, že bych k němu jako teenager přišel a mutujícím hlasem mladého myslitele, který z médií všechno ví a všemu věří, mu oznámil, že je lehkoživka a že nám užírá miliony. Nechci si to představit, jelikož děda uměl střílet.
Děda uměl velmi dobře střílet, a díky tomu jsem já uměl střílet ještě před nástupem na základní školu. Teď mě v souvislosti s loňskou tragédií na Filozofické fakultě napadá, že mě osobně nikdy podobná šílenost nenapadla, protože jsem věděl, že mám v rodině někoho, kdo střílí líp než já.
(Pro cyniky dovysvětlím, že jsem měl v rodině vzory a osobnosti, kteří mě vychovali a směřovali směrem ke slušnosti než ke směru nepříčetnosti a šílenství – a také jsem díky vychování věděl, co je pokora a že pokora je úplně něco jiného než ponížení se. Mladí tohle nemají, a hlavně ani v sobě hledat nechtějí. Proto si myslí, že střílí ze všech nejlíp.)
Závěrem se vrátím k nadpisu, který můj otec řekl o současné situaci jeho a ostatních důchodců. Jde o zvláštní ironii, která byť z úst důchodce nahrává současným skutečným populistům ze stran pravice. Možná je pro ně správným bodem v míře posudku spokojenosti druhých, která by se neměla vychylovat žádným směrem dolů ani nahoru.
Jako by chtěli politici vzkázat a k tomu zamávat:
„Buďte rádi, že je vám takhle dobře hůř. Líp už bylo, ale hůř může být cobydup. Tak nezlobte! Nebo proti vám zase něco vymyslíme nebo poštveme.“
A to by bylo poselství, jemuž bych i já z generace „nevěř všemu“ docela i věřil.
