Mariánské vodopády – příroda mimo značené trasy života

Nedaleko taky stojí slavné Priessnitzovy léčebné lázně, místo, v němž čistá voda a její síla získala na dalším významu a stala se něčím, díky čemuž nejen že žijeme, ale co umí i léčit.

Ale pramen Mariánského potoka není pramenem s podobou jako u jiných okolo – pramenem upraveným k zastavení, obestavěným kameny od prosté studánky až po honosné uzavření do podoby mohyl a pomníků.

Je pramenem vyvěrajícím na zalesněném svahu a objevuje se jako každý lesní pramen, u něhož nebo v blízkosti není značená cesta. Zeleň kapradí a trávy v jehličí mezi kmeny stromů živená vlhkem má šťavnatou barvu a jako by pramen dávala na slavnostním zeleném koberci vítajícím ho do života.

Cesta je od něj daleko a není značená. Málokdo vyruší spojující se pramínky v tok, který začíná promlouvat svým jazykem, šumí a bublá a mění řeč podle překážek, na něž narazí.

Do cesty se staví kameny a padlé kmeny malých a velkých stromů a voda dál teče korytem a hraje si s tím vším a daleko od lidského zraku a nabídek pro turisty a lázeňské hosty dělá si své, jako by ho nikdy neměl čas lidí u ničeho vyrušit.

Přesto jsem se nakonec přesvědčil, že i sem čas lidí dosáhl.

Ale lidi jsou a zase jsou, ale voda teče a potok přijímá do sebe přítoky jako my emoce, než se sám stane přítokem Černého potoka, pak úzké říčky Vidnávky, aby tekla do Polska a po několika kilometrech se vlila do jezera, co není vlastně jezerem, ale nádrží a říká se jí Nyské jezero.

Ale na začátku stačilo několik kapek a pak další a další, aby se ukázala krása, jakou vidí ten, kdo sejde ze značených cest (nebo se podívá na fotky) a nechá se vést tou nejstarší cestou ze všech, kterou je proud řeky – protože kdo jde po proudu, vždycky se dostane k lidem. Kdo jde proti, lidi možná mine, ale dostane se k pramenům a k začátku, od něhož se dá začít znovu. A jít k lidem.