Článek
Někteří mladí (netvrdím však, že všichni) vidí dobu socialismu asi jak jejich vrstevník z Ameriky vidí u nich doma dobu dobývání Divokého západu. Tudíž je ta vidina z části romantická, z části snová, z malé části reálná, a z největší části taková, že holt bylo, tak bylo, a co?
Plus k tomu připočtěte v dnešní době moderní fascinaci zlem a máte tam ještě tu část, že ti lumpové byli vlastně cool, a kdo byl proti nim, byl prostě naivní vůl, který měl radši držet hubu a krok.
Boj proti minulému zlu je v očích dnešních mladých brán jako hloupost, která se nemohla nikomu nijak vyplatit. V očích dnešních je totiž hloupost mnohé, z čeho není na první pohled evidentní finanční nebo mocenský užitek.
Psal jsem si v diskuzi s jedním mladým člověkem, který mi celkem nemilosrdným způsobem naznačil, že stěžovat si na dobu komunismu je blbost, že stejně komunismus nebude a člověk by pořád neměl brečet. Tenhle mladý člověk to svým pohledem myslí dobře, ale nijak si také neuvědomuje, že doba před desítkami let byla dobou, kdy jedna strana ubližovala jiným lidem a ničila jim životy, seč mohla. Mladí si neumí takové ubližování ani představit – a pokud ano, představují si jej blbě, či zmateně.
Jejich představy jsou zjednodušené realitou, že mnoho komunistů pouze převléklo kabát a dál beztrestně pokračovalo v kariéře – a jelikož jsme my tohle všechno dovolili, byla to věc od obou stran správná, z níž logicky vychází, že kdo nebyl s nimi, byl jednoduše vůl. Vůl, protože to asi nebylo nic až tak špatného být komunistou, když lidé jim nakonec odpustili a nikomu z nich se nic nestalo – nehledě, že jejich kariéra byla poté u mnohých zářivá.
Že to bylo tím, jak u těchto morálních kreatur chyběla sebereflexe a pokora, už mladé nezajímá. Sebereflexe a pokora je pro mnohé mladé to samé jako slušnost a ohleduplnost – jsou k ničemu a pouze brzdí na cestě ke hvězdám.
Mladík v diskuzi mi naznačil, že je i chyba vyžadovat něco zpětně. Jinými slovy není nic proti ničemu, když vzdáte svůj boj za pravdu a uchlácholíte sami do sebe do klidu, že stejně nic nejde změnit, a pokud ano, přichází otázka, k čemu by to vlastně bylo.
Já jsem na oplátku mladíkovi naznačil, že jeho mínění znamená revoluci třeba v zákonech, kdy už nebude potřeba vyžadovat trest za jejich porušení, jelikož brečet pro minulost se přeci dle něj nemá. Rovněž jsem nabídl mladíkovi otázku, že až bude mít rodinu, jestli by k jejímu zničení od někoho jiného byl také tolik benevolentní.
Pohledem nových a pro mnohé dozajista moderních pořádků (třebaže jsou pouze módními) a velmi laxního přístupu ke spravedlnosti, kdy myšlenky o ní nahradily potřeby vlastního užitku, je doba socialismu brána jako doba, která byla vlastně dobou příležitosti jako ta dnešní – doba, v níž jste mohli uspět, pokud jste se dokázali něčeho vzdát. V tomto případě se vzdát vlastní neochoty se přizpůsobovat něčemu, co není na první pohled správné. Na druhý pohled a na ty další už to pak bylo snazší. S každým novým ústupkem se vám vždy podvoluje mnohem snáz a také rychleji.
Mladí berou ono vzdání se něčeho dokonce jako pozitivum. Považují jej za určité znovuzrození pro nové věci a tolik v něm nerozlišují rozdíl mezi ústupkem a podrobením se. Vnímají onu pozitivitu věci naprosto černobíle, přičemž černá barva je právě symbolem těch, kteří jsou líní, či pouze pohodlní cokoli pro svůj úspěch obětovat. Že bílá barva má odstín třeba krve, už tolik vidět potřeba není. Bílá je vítězství, černá prohra – nic mezi tím.
Situace se v tomto mínění mladých ještě zhorší. Za několik let bude doba socialismu vnímána jako pouhá etapa ve vývoji „nějakých Čechů“ (na označení Čechoslováci zapomeňte, to už nikoho zajímat nebude), v níž existovali ale i „jiní Češi“, kteří se proti této době bouřili, a to zřejmě neprávem, neboť i tato doba poskytovala své příležitosti, jež správní lidé dokázali využít. Dokonce tak vznikne zřejmě i paradox, kdy za „Čecháčka“ budou považováni ti, kteří jsou dnes ještě alespoň částečně považování za tou dobou perzekvované občany.
Jediné, co je pro nás uklidňující, nebo zmírňující, že něco takového se neděje jenom u nás, a je zcela světově běžné, že mladí pohlíží na minulost jinak než ti ostatní. Možná to není až tak zvláštní a pouze se naplňuje známé, že každá generace by si měla vybojovat svoji válku – leč domnívám se, že moje generace pohlížela na minulost s větším respektem a válčit se jí moc nechtělo. Jestli to byla chyba nebo výhoda, už asi nerozsoudíme.
Současná mladá generace má svůj pohled na věc a je to pohled spíše digitální než-li reálný – třebaže úlohu a význam umělé inteligence v tomto případě zastává vlastní názor na historii bez obtěžování se svůj pohled jakkoli ověřit fakty. Fakta jsou rovněž něco, co je až na druhém místě, pokud jde o dynamiku mládí. Pokud by tomu tak nebylo, těžko by se dneska prosazoval názor, že existovali komunisté dobří a špatní – a že vstup do komunistické strany mnozí využili ne k ubližování někomu druhému, nýbrž k rozvoji vlastní osobnosti – zřejmě k dobru všech. O plné podpoře režimu právě tímto způsobem však již toho tolik neuslyšíte.
Doba se bude měnit i nadále. Vzdálenější historické události vyšumí do romantické podoby růžové knihovny (některé s odstínem krve) a události bližší se zase pro změnu rozmělní do nových otázek a odpovědí. V praxi to může vypadat tak, že pokud mohli být kdysi dávno hodní komunisté, mohli být zcela jisté i hodní nacisté, čímž některé události pozmění v zakřiveném zrcadle tvář a začnou se mladými interpretovat docela jinak.
Určitá spravedlnost však bude v tom, že mladá generace zestárne (a já umřu, takže mě to zase tolik trápit nebude) a objeví se generace nová, mladá, která si začne historii vykládat po svém – což začne starší sice vadit, ale stejně jako já kdysi na jejich místě s tím nic neudělají.
