Článek
K fiktivnímu názoru mě dovedly dvě události. První, že v dámských jednodílných plavkách značky Adidas pózoval evidentně muž s velkým P.. Druhá, že mi za kabinou řidiče vyřvával jakýsi školák na jiného školáka, aby si zkusil být na týden „buzna“.
V druhém případě netuším kontext věty, takže nevím, o co šlo – jestli třeba o nějaké vyznání lásky, případně už přímo nabídka k sňatku.
Tohle jsem už pochopil, že mladí jsou dneska ve vztazích jinde než my 40+, a zatímco my ještě dokážeme říct až kýčovité věty o tom, jak máme někoho rádi – mladí ve svém emoční úspoře používají za top projevu citů větu: „Tolik mi nevadíš!“
Věta: „My bychom mohli spolu koexistovat!“ je absolutní trhák a říká se při zásnubách.
U plavek jsem kontext pochopil, a přiznám se, že to nebylo zase tak těžké. Myšlenka jistě byla, že správná žena v nás ho tam dole má. Plavky stojí patnáct stovek, a když si nejspíš něco připlatíte, přijde vám poštou i boule.
Ale já si říkám, není tohle všechno málo? Nemůžeme jít v našem pochopení jiných lidí ještě dál? Samozřejmě, že můžeme. Nic nelze pochopit tak přesně, pokud věc neprožijete na vlastní kůži.
Před mnoha lety jsem jako náctiletý psal sci-fi povídku o zločincích, kteří byli potrestáni za vraždu, že museli žít celý život znovu, a to v těle oběti, aniž by mohli zvrátit osud a nebýt zavražděni. Povídka se v mých dvaceti nechytla, ale nápad z ní zůstal.
Vzpomínám si na větu z povídky, že nejlepší trestem je potrestaná ješitnost – čímž jsem (nejspíš, asi, možná – bylo mi dvacet, kdo ví) chtěl umělecky vyjádřit, že největším trestem je trest, který zločinec neočekává.
Společnost nám ukazuje, že v budoucnu největším zločinem nebude vražda, nýbrž nesnášenlivost. Myšlenka zní jako sci-fi, ale není už tak nereálná a mě se drží, třebaže mi dávno není dvacet. Jako by už záleželo víc na myšlenkách o druhých, jak je vnímáme, a co víc, jak je dokážeme uctívat, případně před nimi pokleknout a ukázat, že sami sebe dokážeme před druhými zapřít.
Jako by znovu přišla do módy metoda norimberských trychtýřů. (Pokud pojem neznáte, nejlepší je se podívat na seriál Hospoda na díl s názvem Nekuřácký den. Ten vám o téhle metodě řekne úplně všechno a nepotřebujete k tomu vysvětlující svazky tlustých knih.) Metoda, díky níž máte v hlavě jenom to, co páni potřebují, abyste v ní měli.
Možná někteří „vývojáři“ postoupí s metodou o něco dále, a nejen že si díky nim budeme myslet, co dle nich máme, ale budeme se i chovat, jak si ostatní budou přát – přičemž si automaticky přivlastníme správné pocity, touhy, vzrušení. Všechno podle plánu.
Nedivil bych se, kdyby budoucnost nařídila (skutečně nařídila) nutnost změnit na určitou dobu chování, aby se uctila menšina a dokázalo se jí, že s ní ve velkém počítáme a vlastně chceme, aby nás ovlivňovala se vším všudy, ať se nám to líbí nebo ne.
A co se týče reklam a modelů neurčitého pohlaví v nich, uvidíme, kolik dalších jich ještě přijde. Podle mého hodně. A komu se to nelíbí, půjde nejen do plavek, ale rovnou do naha.
A víte, proč do naha?
Aby bylo skutečně vidět, že císař je nahý.
