Článek
Jmenuji se Pavel Hewlit, a jestli jsem se narodil, je událost, o níž se dá v rámci významu „narodit se“ dlouze diskutovat. Nerad bych, abyste si hned na začátku mysleli, že jsem někým, kdo určité biologické děje spojuje pouze s určitým pohlavími, o nichž já zase věřím, že se během života mohou měnit na mnoho způsobů a významů.
Zcela si uvědomuji nelehký osud takzvaných matek, které rodí děti, přestože jsou vnitřně přesvědčeni o jiné identitě, jež děti rodit nemůže. Hluboce mě zasahuje i osud otců nemající možnost cítit v sobě růst života, a nemají tak možnost si k dítěti vytvořit dostatečný vztah.
Dětství jsem prožil na sklonku socialismu a bylo to, přátelé, dětství neradostné. Už v mateřské školce mě soudružky učitelky nutily do chlapeckých her, jakými jsou třeba fotbal, hra na vojáky, na kosmonauty nebo předsedy ONV, aniž by tolerovaly moji touhu hrát si s panenkami, hrát si na matku, starat se o dítě, hrát si na paní, která jde k jiné paní na návštěvu. Zahnilý režim se nijak nestaral, aby uvnitř mě samého vyrůstala vlastní identita.
Pohádky jsem nenáviděl. Byly plné lží a nepřesností. Všechno v nich poukazovalo na nerovnoprávné černobílé rozdělení světa, které ostatní děti namísto odmítnutí k mému překvapení vítaly. Všechny slepě fandily hloupým Honzům a princům a jiným rádoby hrdinům, ale nikdo z nich se nepozastavil nad osudy čertů, vodníků, bubáků a jiných strašidel, jež měly k dnešní genderové vyspělé společnosti blíž než nějaký Honza nebo princ – nemluvě o princeznách, které byly pouhou karikaturou jakési zvláštní osoby ženského pohlaví, bez možnosti výskytu milého transsexuála.
Na základní škole to nebylo o nic lepší. Učitelé, byť již později po Sametové revoluci, byli stále nasycení pachem komunistických pouček a školení a v žádném případě nehodlali do svých osnov zařadit tak důležité předměty, jakými jsou soužití a tolerance jiné rasy, vítání a přijímání zvyklostí návštěvníků z jiných kontinentů, empatie jiného pohlaví, případně hodiny, v nichž by si žák vymýšlel pohlaví zcela nové.
Všechno tohle školní systém ignoroval a nutil mě učit se českému jazyku, matematice, fyzice, chemii a jiným předmětům, jejichž význam stejně nikdo nechápe a nelze z nich nic použít k posunu společnosti v rovině bezstarostného soužití vícero genderových skupin a spolků. Možná tělesná výchova byla první vlaštovkou z nové, lepší doby a společné převlékání chlapců a vzájemné okukování penisů, by se dalo přirovnat k jasnějším zítřkům. Podotýkám, že já jsem se při převlékání styděl a slyšel od spolužáků nejeden posměšek, ale dívčí cvičební úbor jsem nosil s hrdostí sobě vlastní.
Kultura v tomto časovém úseku mého dospívání mě rovněž nenadchla. Zcela jsem nechápal chlapeckou literaturu, a zvláště Hochy od Bobří řeky, knihu mi doporučovanou jako pravý, dlouho socialismem opomíjený znak správného mládežnického života.
Třebaže autor vyprávěl příběh neziskové organizace vedené starším homosexuálem, nijak jsem v něm nezaznamenal avizované správnosti mladých lidí. Chápu, že absence děvčat je v homosexuální komunitě chlapců běžná, ale autor mohl o něco více předvídat směr lidského bytí a mezi chlapce umístit několik nebinárních postav, případně postav řešících své možnosti pohlavní identity. Lovení pomyslných bobříků je příjemná narážka na tužby dospělosti a s ní spojené vyzrálejší sexuální praktiky, leč pokud autor chtěl poukázat na cnosti, mohl do lovu bobříků zahrnout transgender tématiku. Je mnoho bobrů, co lze ulovit, a omezovat se pouze třinácti, je stejně zastaralé jako se do nekonečna ohánět pouze dvěma pohlavími.
Střední škola se nesla v duchu základní školy. Předměty nijak neutěšily moji touhu po vzdělávání v rovině transživota a rovněž chování spolužáků se jevilo jako nepřijatelné. Chlapci se symbolicky dvořili dívkám, a ne naopak, poté vznikaly první sexuální páry. Považte však, že páry se vůbec početně nerozrůstaly, neboť spolužáci neměli ani ponětí, co je polyamorie.
Přiznejme si to, přátelé, byl jsem nespokojený a ve mně se vše bouřilo mnoha otázkami. Což bylo spolužákům zatěžko ukázat v sobě něco moderního? Bylo jim snad za nepřijatelné býti alespoň bisexuální? Nebo co by komu udělalo, kdyby přišli do školy v oblečení a v prádle charakteristickém pro někoho jiného a dokázali tím, že móda v oblečení je pouhý klam? Jsou snad trenýrky víc než krajkové kalhotky a nemůže snad podprsenka zdobit chlupatou mužnou hruď jemnou krajkou? Co máte proti lodičkám, díky nimž vysoký podpatek taky dodá mladíkovi styl a výšku nejen v centimetrech, ale hlavně výšku ducha.
A vůbec – je zapotřebí běžné a tradiční oblečení? Není čas na něco nového a k dnešku přijatelnějšího? Vždyť lesk latexu a gumových oblečků snadno nahradí saka a košile – a tvrdá, černá kůže s třásněmi a cvočky zařízlá do ohybů hravě vynahradí dávno překonané halenky a šaty se sukní. Nesmíme se bát změny a je hlavní ukázat hravost a otevřenost ke všemu šokujícímu, aby se právě stalo normou. Šokující rovná se normální a normální je normálním.
Na vysokou školu kulturního zaměření jsem nebyl přijat a negativní rozhodnutí zkostnatělé přijímací komise považuji za skandální. Již v prvním kole jsem namísto odpovědí na položené otázky vyjmenoval mnohé ze svého zaměření, jež bylo některými členy komise neprávem označeno za nezdravé, ba přímo úchylné. Do dalšího kola přijímacích zkoušek jsem nebyl pozván, a naopak naveden na Prahu 8 do psychiatrické léčebny.
Další život jsem prožíval v osobní a duševní ilegalitě. Se slzou v namalovaném oku jsem čekal na příznivější dobu, kdy nepůjde pouze o nějaké uznání mě samotného, ale hlavně o spravedlivou odměnu jako jsem já. Nedávám na slova některých homosexuálů o rovnosti, neboť rovnost není něčím, co si já po letech ústrků a hanobení nezasloužím. Zasloužím víc. Naopak prostý heterosexuální či běžný homosexuál musí poznat, jaké bylo místo pro takové, jako jsem já, a musí se sklonit nejen před mým utrpením, ale hlavně celoživotní odvahou bojovat se zkostnatělým režimem vytvářený pouze nemoderními osobami jednoho či druhého pohlaví.
Tímto životopisem vám ukazuji nejen své pravé já, ale rovněž žádám o místo ve státních službách v oddělení poradenství pro jiná pohlaví, než jsou dle mylných závěrů běžná. Za nepřiměřený, přímo až odporně vysoký plat hodlám pomáhat lidem s novými identitami a starat se o jejich duševní vyrovnání se s běžnými občany kolem nich. Nijak nevěřím v rychlou změnu společnosti, tudíž moje práce bude i ve školení obyčejných lidí, aby se zamysleli sami nad sebou a přestali se zapšklými negativními názory na skutečnou moderní společnost, a budoucnost nejen naší, ale i našich dětí.
Případně pokud byste mě chtěli udělat prezidentem, taky se této funkci nebudu bránit. Budu prezidentem všech, a pro některé o něco víc.
