Článek
Ledové království, pohádku z produkce Disney, je třeba představovat opravdu pouze minimu diváků ze společnosti, která pro mě nevysvětlitelnou náhodou od roku 2013 nenarazila na jedinou zmínku o něm v mnoha podobách. Nepočítám domorodé obyvatelé v džunglích a jiné lidí žijících v extrémních podmínkách bez vlastnictví TV či knih, ačkoli bych se nedivil, že díky vlivu, jaký Disney v kultuře má, i tam vědí, kdo byla Elsa, Anna, Sven, Kristoff nebo sněhulák Olaf.
Ledové království je fenomén, a to úplně ve všech směrech, co slovo fenomén přináší jak v tom dobrém, tak špatném. V dobrém, že je to hezká podívaná, zvláště na Vánoce, zní tam krásné písničky (v češtině ještě krásnější) a víte, že to vždycky dobře dopadne. Horší stránka je, že většina dívek od tří let výše hodlají být Elsou, hračky jsou drahé, kostýmy taky – a jak mi říkal kolega z práce: „Když cestou do Chorvatska TO vzadu běží už potřetí, je těžké držet směr!“
Kolegu chápu – měl jsem před lety vztah se ženou, která měla malou dceru. Nejen, že jsem se musel učit všechny písničky z Ledového království nazpaměť, já musel skládat nové. Takový vliv Disney má.
Pokud si myslíte, že z toho dívky vyrostou, tak ne. Ptal jsem se nedávno neteře ve věku jednadvaceti let, která Ledové království coby dítě milovala, jaký a jestli vůbec ještě nějaký vliv to na ni po letech má. Neteř neváhala a odvětila suché: „Elsa bude vždycky top!“
Mně je osobně sympatičtější její sestra Anna. Chladné ženy v podobách Elsy nemám rád (i když ji v muzikálové podobě představuje půvabná Eva Burešová a její jistě stejně půvabné alternace). Elsa je sice živel, v tomto případě doslova ledový, Anna je živelná lidsky – a jsem u žen více rád, když mně žena vynadá hádkou, a ne že mě praští rampouchem.
Muzikál Ledové království je jedno slovo – kouzlo. Pokud jste na kouzla, zde se vám kouzel v přes dvě hodiny dlouhém představení (s přestávkou) dostane víc než dost. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych popisoval, že ke kouzlům přispějí kostýmy, efekty, různé nápady, které by ve filmu nefungovaly (nebudu spoilerovat) – a taky třeba dramaturgie, která jemnými narážkami myslela i na tu část publika, která do divadla dovedla děti. Bylo by to zbytečné, neboť Karlínské divadlo je tímto známé v celém období svého trvání. Tohle divadlo bylo, je a bude vždycky show.
Děti jsou pro toto představení důležité. Aby ne, je to dětské představení, podotýkám špičkové dětské představení, tudíž i dospělí se budou dobře bavit. Ostatně, aby se při sledování bavily všechny věkové kategorie, byla vždycky Disney filozofie – takže pokud nemáte děti, nebo jsou odrostlé, s návštěvou i tak neváhejte. Měl jsem možnost vidět představení a kolem mě seděla spousta dětí. Samozřejmě Elsy, i v kostýmech. Děti se výborně bavily a já se bavil díky nim. Po mnoha letech jsem zase chápal, co děti považují za legrační, a co já už ne, a jak jsou příběhy o dobru a zlu stále pro děti důležité, i když my dospělí se v těchto hrách, které se staly skutečností, už trochu ztrácíme.
Muzikál je další verzí broadwayského muzikálu. Opět připomenu, že nebudu říkat děj, není to třeba. Stačí když zmíním (a to vím, proč dělám, i když to bude znít hloupě) že v MUZIKÁLU se ZPÍVÁ a zpívá se tam víc, než mluví. Vím, pro koho tohle píšu. Kdo měl rád písničky z původního filmu, v představení si je připomene, navíc se seznámí s novými.
Osobně jsem mile překvapen (rozumějte byl jsem vedle) z písně obchodníka Oakena, v mém představení podané až ďábelským Dannym Ratajským, s názvem Hygge. Pokud se ptáte, co to Hygge je, tak jsem díky encyklopedii pochopil, že jde o koncept dánského životního stylu, který by se mi osobně dle toho, co jsem na jevišti viděl, velmi zamlouval. Také se mi líbilo, jak tato píseň, stejně jako i jiné v představení, zakomponuje taneční sbor a jak najednou vidíte parádu, která jako by vypadla z podií z pařížských šantánů o staletí dříve – což Karlínské divadlo vždycky umělo na jedničku.
Znám i jiné verze muzikálu a shodl jsem se s diváky z mnoha zemí, které části v něm jsou důležité. Samozřejmě, že začátek i konec, bez toho by to nebylo ono – ale je jedna část, která v představení všude na světě MUSÍ!!! být. Kdo zná film a možná i jiná představení, nemluvě o mnoha záběrech právě onoho momentu sdíleného na sociálních sítích, ví, že je to moment, kdy Elsa během písně Let It Go na scéně změní šaty.
Ano, i my to máme. Můžeme být klidní.
Vysvětlení pro neznalé – ve filmu Elsa při písni Let It Go, u nás ve filmu pojmenovanou „Najednou“ zpívanou Monikou Absolonovou (ale dabovanou Andreou Elsnerovou) mění vnímání světa i sebe sama a mění své staré já stejně jako upnuté tmavší šaty na pro ni charakteristické volné v jiné barvě, a to v jediném okamžiku, což v animované verzi není problém. Na jevišti by se to jako problém mohlo zdát, ale není. Podle potlesku na otevřené scéně za perfektní trik jsem zřejmě nebyl jediný, kdo nevěděl, kam staré šaty zmizely. A to jsem se díval pořádně. Popisovat, jak překvapená byla děcka okolo, by bylo marné. Ale zaslechl jsem za sebou dětský hlásek, který říkal: „Mami, ať to udělá znovu.“
Ledové království je skvělé představení, které já osobně řadím mezi tři nejlepší představení posledních let. Je to představení, kde všechno funguje, všechno do sebe zapadá, kulisy a efekty jsou na vysoké úrovni, a ani víc nepopisuji moment, kdy se Elsa naštvala a proklela kouzlem celé divadlo a na nás začalo sněžit (ano). To jsme také tleskali, mnozí proto, abychom Elsu víc nenaštvali.
Zpěv. Eva Burešová jako Elsa má úžasný hlas. Možná by se hodilo, nebo někteří čekáte, že napíšu, že díky jejímu hlasu a pojetí jsem pochopil bolest a trápení mladé Elsy, která byla spoutaná předepsanými konvencemi a nijak se nemohla projevit svou vlastní vůlí a volitelnou cestou svého života a v tónech svého hlasu vyzpívává bolestnou obžalobu nepochopení, což dodává slyšitelnému hloubku a zabarvení, jaké jsme vnímali u pěvkyň let minulých – ne děkuji, nic takového. Já spíš napíšu, Eva Burešová úžasně zpívá a díky za ni, že ji máme.
Annu zpívá Ines Ben Ahmed – o níž nevím vůbec nic, ale to neznamená, že by mě nemohla zaujmout. Našel jsem rozhovor, v němž popisovala svůj vztah k postavě Anny – a jsem rád, že se objevila herečka a zpěvačka, která nejen, že postavu hraje a zpívá, ale je to prostě ona. Jak jsem napsal výše, k Annám mám pozitivní vztah a více takových. (Ženám sluší, když jsou občas šílené.)
Myslím, že závěrem nemusím psát, že vám představení doporučuji. Pokud máte kolem sebe malé Elsy nebo Anny, nebo se tak jako ony v sobě trochu cítíte a někdy potajmu chodíte, že táhnete vlečku nebo kouzlíte kolem sebe vločky – případně jenom stavíte rádi sněhuláky jménem Olaf, je návštěva Hudebního divadla Karlín správná volba. Nejen kvůli tomu všemu, co jsem popsal. Ale hlavně kvůli tomu, že máte na dvě hodiny a kousek tu kouzelnou možnost být zase dětmi.
A děti? O ty jde nejvíc. Ty vás budou mít za bohy, protože kdo jiný by jim dokázal zprostředkovat setkání s jejich idoly. Na to se nezapomíná celý život.
