Článek
Namísto známek mají být hodnoceni slovně, což si já neumím představit, neboť nevím, zdali slovní hodnocení bude mít taky svá pravidla a schválené stupňující se výrazy a spojení hodnocení – případně zdali bude slovní hodnocení zcela černobílé a spokojí se s větou: „No, to jsi mi ale šikula!“ a na druhé straně mince s označením: „No, ty jsi ale úplně blbej!“
Chápu, že zákonodárci budou hovořit o tom, že chtějí smáznout mezi dětmi rozdíl, a právě tím je před možnou rozdílností uchránit. Mám pro zákonodárce možná překvapivou zprávu, že lidé rozdílní budou nadále i tak, a budou rozdílnější ještě o něco víc, pokud je někdo začne přesvědčovat, že tomu tak není. Jejich uvědomění rozdílu přijde v okamžiku rozčarování, kdy si uvědomí, že rozdíly právě jsou.
Je možnost, jak onomu konečnému rozčarování předejít – a to celkem jednoduchým způsobem: Nedělat rozdíly až do konce života. Tudíž bych nějakým známkováním, respektive neznámkováním druháků nekončil, a zrušil mezi nimi rozdíly přinejmenším do konce vysoké školy.
Přirozeně by na vysokou školu musel každý ze školáků, takže by byl vyřešený problém s počtem, či nepočtem středních a vysokých škol. Školáček by nastoupil do jedné třídy, jako do jedné místnosti, a tu opustil po šestnácti letech. Počítám studia 8-4-4, přičemž maturita by byla automaticky a po ní magisterský titul. (Pět let na magistra potřeba nebude, čtyři roky stačí.)
Tímto se vyřeší problém možných odlišností dokonale. Děti pak dostanou přiřazenou práci díky tombole. Je psychology dokázáno, že výsledek tomboly je brán sice stále jako nespravedlivý, ale s jejími výsledky se ti, co nevyhrají hlavní cenu, smiřují daleko snadněji než s tím, že je vedle nich někdo jednoduše chytřejší a pro něco šikovnější.
Možná se ptáte, proč nedělat tombolu rovnou po skončení základní školy. Uznejte však, že by nebyla fér a skladník s vysokou nebude nic závidět doktorovi, právníkovi, případně tramvajákovi s titulem. Pro udržení rovnosti je třeba, aby všichni vysokou školu měli. Že vše, co není fér, přijde pak, je už jedno – jelikož si budeme všichni rovni, bude naše společnost krátce před katastrofou a před následným zánikem.
Rozdíl jako psychoterapie
A teď něco odvážného tvrzení: rozdíly jsou potřeba. A jsou potřeba hlavně u dětí. Někteří dospělí lidé na rozdíly pohlížejí z té negativní stránky, a ta samozřejmě je, ale je taky stránka, kterou nevidí. Stránka, z níž dítě čerpá pro vlastní rozvoj. Každý člověk má nutkání být jiný než ti ostatní, a když mu tuto možnost vezmete, začne ji hledat v něčem jinde.
To je rovněž odpověď na otázku, proč mezi dětmi raketově narostli jedinci s psychickými problémy. Ne všichni je mají skutečné. Některé děti se rozhodly je mít, neboť právě potřebují onu rozdílnost, která vždycky souvisela i s potřebou na sebe upozornit. Vezměte dětem možnost na sebe upozornit, tak si ji dříve či později pro sebe vynutí.
Dítě nebude na zájem čekat. Dítě nerado na cokoli čeká a nemá v sobě vypěstovanou trpělivost, která přichází s věkem (někdy). Vytvoří zájem o sebe tím nejjednodušším způsobem, jaký zná, a tím je šok. Šok je nejrychlejší způsob na upozornění. I dítě brzy pochopí, že do hlavy mu nikdo nevidí a před jinými je za hvězdu, právě proto že má něco, co druzí ne.
Jak z toho ven – a existuje vůbec cesta ven?
Chránění dětí před psychickými újmami je nesmysl. Když jsem o takové ochraně přemýšlel, vyšla mi, že je vlastně zákonným rozmazlováním.
Je rozmazlováním, které se musí dodržovat, ale ovšem pouze v omezeném měřítku – to jest pouze někde, kde jsou děti na očích jiným a kde hrozí, že by za cokoli špatně vůči nim mohly padat finanční sankce. A když ne sankce, tak zdvižený ukazovák ze zemí, které by nám měly být se všemi svými zvláštními pravidly ukradené.
S tím, co dětem hrozí mimo školu, si zákonodárci hlavu nelámou. Otázky, co může dítě vidět na ulici, co nebo koho mohou potkat, příliš neřeší, stejně jako možnosti škodlivého obsahu na internetu. Někdy mám pocit, že vše spojené s internetem je svaté a zákonodárci dostávají od různých novodobých bohů nějaké všimné, že mnohé z něj vůbec nevidí.
K dětem známky patří, stejně jako to, že každé dítě je jiné. Tolerance, případně nucená tolerance, z nich udělá roboty jeden jako druhý, aniž by počítala s variantou, že život a jeho rozvoj se nenechá jenom tak zabrzdit. Pokud bude vývoj potlačován, vždycky si najde cestu, a bohužel většinou ne tím směrem, jaký by se většině kolem líbil.
Zdroj:
novinky.cz/clanek/domaci-znamky-se-maji-zrusit-i-pro-druhe-tridy-40497905
