Článek
Vize je něco jiného než politický boj za sebe sama. Je něčím jiným, než s čím se v současné době u politiků setkáváme nehledě na různá politická rozdělení. S obavami, a s obavami o tuto společnost, si uvědomuju, že politici dávno přestali se službou lidu a ve svých prohlášení se namísto projevů vize handrkují o posílení vlastního ega.
Pro důkazy nemusíme chodit daleko. Jsem sledovatelem nejrůznějších sociálních sítí a statusy politiků jenom mizivě obsahují zprávy o možných zlepšení životní úrovně ve všech možných variantách. Namísto nich se však často dozvíte, kdo jiný než on určitě nemá pravdu, kdo lže, kdo je úplně mimo, kdo kdy udělal co špatně, kdo krade, kdo zavinil hrozbu, kdo katastrofu, a tak dále. Dozvíte se slovy prvního vše o tom druhém, ale o samotném pisateli vůbec nic.
Nás občany nyní čekají těžké předvolební měsíce. Jsem přesvědčený, že předvolební kampaň dosáhne nových, nechutných výšin, a stane se smutnou ukázkou, jací jsme i my ostatní, neboť na hru politiků přistoupíme. Nebo jsme už dávno přistoupili.
Hra není složitá – stačí v ní jenom nenávidět ty ostatní a příliš si nepamatovat z minula.
Pro příklad uvedu současnou kauzu paní poslankyně Aleny Schillerové, která pojmenovala pana premiéra pejorativním výrazem a rázem se stala ukázkou úpadku a sprostoty jedné politické strany. Tomu můžeme uvěřit, pokud správně nenávidíte, koho nenávidět máte, a navíc si nepamatujete na Pavla Novotného starostu z Řeporyjí nebo plukovníka Otakara Foltýna. Jejich výrazové schopnosti také nejsou ničím, co byste se měli pro komunikaci s lidmi učit.
Jistě bychom přišli i na další jména politiků se zvláštním vyjadřováním o druhých, ale vzpomínky nebudou pro předvolební kampaň tím nejdůležitějším a pravděpodobně jejich význam bude sražen kamsi do zapomnění.
„Kdyby politik skutečně zlepšoval život občana, už by dávno nebyl potřeba.“ – Je mou větou, o níž jsem včera přemýšlel, když jsem se díval po lidech a snažil se přijít na odpověď, proč je naše společnost surová a sprostá a její úroveň v oblasti vztahů mezi lidmi klesá a stává se pozvolna místem pro boj, a nikoli pro rozum.
Současní vrcholní politici zřejmě již během tohoto volebního či opozičního období nemají lidem co nabídnout a opakují stejná témata pouze pro udržení moci a nepřerušení vlastních finančních toků. Nikdy jindy neplatilo víc, že peníze dělají moc a moc zase peníze. Obdobně nemají politici co nabídnout v předvolební kampani.
Pan premiér Petr Fiala si nedávno stěžoval, že volební program opoziční strany se zúží pouze na program Antifiala, aniž by si s dostatečnou sebereflexí vzpomněl, jak a jakými slovy probíhala jeho kampaň před čtyřmi lety. Pan Andrej Babiš si bude stěžovat na očerňování své osoby a na drahotu způsobenou zákrokům současné Vlády.
Co však v kampani neuslyšíme, je právě vize, která by skutečnou vizí byla. Skutečná vize není o naději, jak se mnozí mylně domnívají. Naděje je spojená s náhodami a ty do politiky nepatří, i když věřím, že někteří politici na ně spoléhají. Vize je jasný program a rovnice. Program, kam se má myšlenka dovést – rovnice způsob, jakým se k výsledku dostat.
Velké věci nejsou složité a mají základ v malých věcech. Vize pro budoucnost také nejsou složité a mají všechny stejný základ. Lidé se jim na začátku smějí.
Vize současných politiků, nebo to, co je za ni mylně považováno, je zbrojení. (A byla dřív, než skutečně začala.) V kampani zazní ze všech stran a staneme se všichni mnohokrát obětmi všemožných útoků nepřítele, různých napadení, nájezdů tanků a terčem raket – a to přesně tak dlouho, dokud o tom sami nezačneme mezi sebou mluvit a nebudeme hanět ty, kteří o tom mluvit nechtějí. V té chvíli začne nové kolo hry na dvě strany lidí, kteří se budou nenávidět a budou po sobě házet demokracií.
Já mám vizi jinou, pro mnohé směšnou, a proto se jí budete smát. Přemýšlel jsem, jak by měla vypadat první z mnoha injekcí téhle společnosti, která by ji stabilizovala od úpadku a zachovala ji při životě, dokud se nebude schopna vyléčit. Samozřejmě těch injekcí by bylo potřeba více, třebaže jsou drahé, zvláště odhodláním, časem a vůlí dotahovat věci do konce. Ale jedna z prvních pro mě byla představa, kdyby se v naší zemi začaly trestat více krádeže a korupce. Tím myslím opravdu trestat. Přísně, vězením, odebráním majetku – aby dotyčný věděl, že nezničil jenom sebe, ale možná i své blízké. Měli by se bát trestu. Lidé se musí bát, aby nedělali věci, které dělat nemají.
Dobře vím, že slovo strach a „bát se“ není oblíbeným slovem rádoby demokratů a humanistů, ale ve společnosti, v níž humanismus už nemá zastání a demokracie je pouze žvatláním na projevech státníků, je nutností.
Nedávno jsem v debatě zmínil, že pokud se v naší zemi nebude trestat odhozený nedopalek od cigarety, nemáme jako společnost šanci. Vlna kritiky byla obrovská (zvláště od kuřáků). Říkali mi, že jsou potřeba trestat jiné zločiny, větší, a tyhle drobné přestupky se mají tolerovat, jelikož je přeci dělá „každý“.
Tím jsem získal pohled na stav naší společnosti mým míněním – „Čím více lidí bude dělat něco zakázaného, o to víc by měla být ta věc tolerována.“
Nikdo z diskuze mi však neodpověděl, proč nedopalek jednoduše netípnou a nehodí do koše. Pravda – chce to nehořlavé koše (lidé neumí típat, proto odhazují). Nebo venku nekouřit.
Moje vize není, že by se lidé začali bát. Moje vize je, že si mají uvědomit, že jsou součástí společnosti a ta má svá pravidla. Musí vědět, že když je poruší, budou potrestáni. Počin a následek. Když začnou někteří lidé přemýšlet, že se jim porušování pravidel nebo zločin vyplatí, je na místě být ve společnosti ještě přísnější. Proto platí, že když se někteří jedinci ve společnosti nebojí, právě jich se bojí ti ostatní.
Politici však takovou společnost dle mého neřeší. Nevidím onu snahu už dlouho ani u jednoho. Řeší jiné politiky, řeší jejich kontakty, řeší urážky, řeší pomluvy, řeší aga ostatních, řeší něco, co by správný politik, nebo ten, kdo se za politika považuje, řešit neměl. Být politikem je služba občanům, ne sobě. Politik má být morálním vzorem (ne nesmějte se, prosím), politik je někdo, kdo ví o něco víc než jiní lidé, co je to být člověk. Politik by měl být moderní podoba kněze, který však neslouží Bohu, nýbrž lidem.
Měli bychom takové začít mezi námi hledat a potom je poslouchat, i když nás ze začátku potrestají i za odhozený nedopalek. Buďte rádi, že to udělají. Protože když ne, jednoho dne, až budete starší nebo budete mít děti, jim nebo vám na ulici někdo jenom tak z neznámého důvodu ublíží, ale nebude za čin potrestán. A víte proč? Protože všichni přeci budou vědět, že to dělá každý.
