Článek
Její jméno vám z reklamních důvodů říkat nebudu, ale chytřejším připomenu, že by jako holka mohla být super, jelikož superhrdinové jsou v dnešní době potřeba a podle mě je jich žalostně málo.
My řidiči tramvají proto také máme svého superhrdinu. Jmenuje se nepřekvapivě Tramvajmén, a upozorňuji, že to nejsem já. My řidiči však víme, kdo jím je, a hrdinu jsem stvořil před lety, když vzor-kolega (ano, také hrdina) přesáhl váhu 125 kilo, což byl signál z něj hrdinu vytvořit, protože teď už na to má.
Tramvajmén bojuje s bezprávím na kolejích. Mnozí si myslí, že tím hrdinou je nějaký boháč nebo politik, ale není. Hrdinou v masce je obyčejný, tlustý člověk, zaměstnanec DP, který je ve své civilní podobě až zakřiknutý a řekli byste až nekonfliktní. Avšak jakmile ulice ztmavnou soumrakem a osvítí je mléčné světlo pouličního osvětlení, objevuje se ve svém superkostýmu, kde je jeho přítomnost nejvíc potřeba, a padouši, to jest lidé porušující Přepravní řád, se začnou mít na pozoru. Nelžu vám. Mluví o tom legendy a svědectví zachráněných tramvajáků.
Nedávno na Slivenci nechtěli dva vážení klienti vystoupit a řidička se vracela do kabiny, aby vysílačkou zavolala pomoc.
„Ale, ale, kampak, modrá?“ chytil řidičku za ruku jeden z padouchů, kterým se přezdívá zevl, a trhnul s ní, až zaúpěla.
„Jen jí dej,“ křiknul ten druhý a začal se smát, až se tramvaj otřásala.
„Trochu si upravíme jízdní řády, kočko!“ řekl ten první a řidičce ruku kroutil za zády.
„Jo, ukaž jí to, ukaž,“ hýkal druhý a poskakoval na sedačce jako orangutan.
„Ne!“ vykřikla řidička.
„Ale ano!“
Zářivky ve voze zablikaly.
„Co to je?“ ptal se druhý a přestal skákat po sedačce.
Světla zhasínala. Všechny dveře se zavřely a vůz vypnul. Ticho bylo doslova smrtelné, pokud si smrt představujete jako tichou.
„Co to je? Co se s tím krámem děje?“ ptal se první zevl řidičky. Hlas se mu třásl a jeho stisk na ruce ženy povolil.
Namísto odpovědi se za zadní části vozu ozvalo krátké zacinkání, podobné elektrickému zvonku tramvaje T3, byť v lidské podobě.
„Co to, sakra, je?“ ptal se druhý. „Co je to!“
„Kontrola jízdenek!“ řekl chraplavý hlas ve tmě - a trochu si odkašlal, protože měnit hlas je někdy složité.
„Co jsi zač?“ zařval druhý a na sedačce se postavil, až připomínal zvláštní sochu na barevném piedestalu.
Nestál dlouho. Sotva za vteřinu tělo cuklo dopředu, prohnulo se a neznámá síla ho zatáhla do tmy, jako by ho vcucla.
„Néééééééé!“ zařval muž letící do tmy, ale pak hlas ve tmě umlkl, jako by ho někdo usekl.
První muž řidičku pustil. Spadla na podlahu vozu a ležela na boku a koukala se do tmy. Muž zakřičel:
„Kdo je to?“ zeptal se první muž. „Pojď ke mně. Vylez, srabe. Tak kde jsi?“
„Za tebou!“ řekl chraplavý hlas.
Zevl se otočil, prudce, jako by tělo pouze cuklo, přesto se otočilo celé o sto osmdesát stupňů. Muž chtěl vykřiknout, ale překvapení a hrůza z něj ho umlčela. Před sebou, těsně u obličeje, uviděl muže v modré masce. Hlava visela dolů a skoro u stropu vozu drželo velké tělo. Na jeho obleku na místě hrudníku i ve tmě byl zřetelný znak pražského dopravního podniku.
Ozvala se tupá rána. Ne z úderu, ale z toho, jak muž v masce spadl dolů, neboť jeho nadváhu nemohla mastná tyč vydržet. Hrdinu však pád neochromil. V polosaltu vyskočil na nohy a zevlovi přes pusu nalepil obdélníkové lepítko s nápisem „Technická závada dveří“, které se lepí na dveře při jejich závadě. Než se muž vzpamatoval, byl polepený úplně celý – vypadal jako bílá hmyzí kukla a spadnul na zem, neschopný pohybu.
„Kdo jsi?“ zeptala se řidička a hrdina jí pomohl vstát.
Hrdina dal ruce v bok, zvedl hlavu a mírně vystrčil bradu a mírně zastrčil pupek napasovaný v těsném kostýmu. Závan větru si pohrál s jeho kápí.
„Já jsem Tramvajmén!“ řekl.
„To bych ti měla poděkovat za záchranu,“ řekla řidička a dala ruce v bok a nemírně vystrčila zadek.
„To už bych nezvládl.“ řekl hrdina a pomalu došel ke třetím dveřím, kde byl nízkopodlažní článek a koukl na řidičku a řekl: „Můžeš mi, prosím, otevřít dveře? Po střeše už to nedám!“
„Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala se řidička, když dveře otevřela.
„Já nikdy nedojdu moc daleko,“
„A co mám dělat s těma dvěma?“ volala řidička do tmy.
„Já nevím. Otravovali tebe, ne mě!“
Hrdina vykročil z tramvaje do tmy – a ozvalo se mlaskavé plesknutí.
„Au…“ ozve se ze tmy. „Tu neuměj ten chodník dodělat už, sakra!“
Pamatujte, vy všichni okolo MHD. Nejste nikdy sami. Vždycky je poblíž hrdina, který se o vás postará. A pokud ho dlouho nevidíte, pohlédněte k vycházejícímu měsíci. V jeho bledém světle uvidíte siluety těch tří vedle sebe. Pokud se tedy všichni sejdou nebo pokud zrovna dělají společné fotky do podnikového časopisu DPkontakt.
Tramvajména poznáte bez váhání. Drží svou pózu a jsou vidět jeho neoddiskutovatelné přednosti. Postava vedle, lesknoucí se v latexu v duálních, tmavších barvách PID je Volantína, ochránkyně všech autobusáků. Ten statný s brýlemi napravo je Metrák, strážce každého tunelu a zastávky. Trojice spravedlivých. Trojice vybraná osudem, aby chránila spravedlnost a životy těch, kteří svůj život dali všanc všem váženým klientům a provozu. To jsou oni. Važte si jich. Jiní nebudou.
Nejsou totiž na to lidi.
