Článek
Když píšu o jiném díle, jsem pisatel-optimista. Jsem k tvůrcům empatický a vím, jak je složité cokoli tvořit, a trpím duševními a někdy i fyzickými křečemi, když vidím, že se něco tvůrcům nevede nebo když se tvůrci v čemkoli zapomenou a dílo jim nejde od ruky, jak by si sami a já s nimi přál.
Nejlepší recenze jsou pro mě reakce lidí. Ne po filmu, nýbrž při něm. Čím víc upřímnější, o to lepší. Možná se ptáte, zdali může být reakce neupřímná. Může. Zažil jsem při filmové komedii diváka, který se vtipům smál, až když se pohledem ujistil, že se smějí i lidé vedle něj. Proč se tak choval, nevím. Nejspíš chtěl jenom zapadnout.
Pamatuji si, že před mnoha lety poprvé u nás v československých kinech běžel film o Jamesi Bondovi. Ne první film, ale první pro nás v distribuci. V socialistických časech nebyl James Bond charakter pro východní kina, zřejmě proto, že při akcích bojoval proti Sovětskému svazu. Po revoluci už bojoval proti správně straně, a tak se konečně podíval i do tuzemských kin. Snímek se jmenoval Dech života a hlavní roli ztvárnil Timothy Dalton. Pro nás byl příběh o to pikantnější, že se odehrával v Bratislavě, třebaže točené v Rakousku (přesto ve filmu vidíme legendární honičku Jamese Bonda s žigulíkem VB).
Film jsem viděl v pražském kině 64 U Hradeb, což bývalo jedno z premiérových kin, a seděl jsem na balkoně. Nedaleko mě seděla dívka, která film dle reakcí prožívala nejen emocemi, ale rovnou celým tělem. Při sledování akčních scén vykřikovala (to není až tak neobvyklé), různě sebou poškubávala do všech směrů a zvedala ruce, jako by se vzdávala. Vrcholem ovšem byla její reakce při scéně s letadlem, v níž Jamesi Bondovi hrozilo vypadnutí z otevřené zadní plošiny, na což dívka reagovala rázným vstáváním ze sedačky, opíráním se o malé zábradlí balkonu a různými pohyby těla v předklonu, jako by sledováním scény dosahovala vrvcholu vzrušení.
Chování dívky kupodivu nikomu okolo nevadilo, naopak jsem pozoroval, že u jiných diváků vyvolává větší zájem než příběh na plátně. Od té doby také chápu, že jakýkoli příběh může být vnímám mnoha způsoby – a právě takové způsoby jsou pro příběh nejlepšími recenzemi.
The Evil Dead.
Fanouškům hororu se nyní na chvíli mírně zvýšila tepová frekvence a na tváři objevil blažený úsměv. Starším fanouškům se vybavila vzpomínka na videopřehrávač a kopii filmu v rychlodabingu jednoho překladatele. (Pokud nevíte, o čem mluvím, doporučuji tohle.)
Pro neznalé nemá význam první díl blíže představovat. V některých případech není správné legendy vyprávět, nýbrž vidět – a v těchto případech se neomrzí i v častých reprízách.
Ovšem abych zachoval základní kostru výstavby recenze, základní děj prvního dílu je: Parta mladých lidí jede na chatu. V chatě najdou magnetofon. Hlas ze záznamu vyvolá ducha/démona/strašidlo (to je na vás), pak je jedna dívka v lese znásilněna kořeny, pak je jedna dívka v lese znásilněna kořeny, pak je jedna dívka v lese znásilněna kořeny (to není chyba textu, jenom jste z toho šoku, tak si scénu pustíte vícekrát), z dívky se stane démon a následuje scéna s tužkou a místem poblíž kotníku. Pak sklep, jiný démon, sekera (žijeme, žijeme), a zbytek je historie, kterou buď milujete, nebo vám otráví zbytek života.
Jako perličku uvedu, že spojení The Evil Dead díky rychlodabérům a různým distribucím v Československu a později Česku získalo prvenství v počtu možných názvů. Pro příklad: Zlá smrt, Zlý mrtvý, Zlí mrtví, Smrtelné zlo, Duch lesa, Mrtvá kniha, Chata v horách (ještě před jiným filmem s tímto názvem, který měl s původním společného víc než si někteří diváci mysleli), Kořeny, Lesní duch, Znásilněna kořeny (ano, scéna s kořeny brala některé diváky skutečně hodně :-) ) Kniha mrtvých, Mrtvá smrt a jiné…
Léty se z filmu stal kult, jemuž přibývala pokračování. Ne nijak rychle, jak by se vzhledem k velikosti fanouškovské základny mohlo zdát, přičemž každé pokračování se společně s novým zpracováním myšlenky vyvolání prastarého ducha/démona/strašidla snažilo udržet i připomenutí původního příběhu, které uvítá každý správný fanoušek a zajásá, jakmile v pokračování spatří cokoli připomínající první film (či druhý, o němž se stále vedou debaty, zdali je pokračováním, nebo zvláštním remakem – ostatně jako by to nebylo jedno).
(V posledním filmu jsem zaplesal nad starými hodinami, které byly i v prvním filmu. Víc jsem zatím nezaznamenal.)
Nový přírůstek do hororové rodiny jsem viděl v Kině Pohoda v Jeseníku. Za sebe píšu, že navštívit tohle kino je zcela jiný zážitek než návštěva kina v Praze. Zatímco v Praze máte u jednoho filmu X počtu promítání a na některý film jdete pouze, že se třeba nudíte nebo jenom zabíjíte čas, kina v malých městech mnohdy promítají pouze jedno představení, které navštíví divák, který film vidět opravdu chce. (Pokud se zrovna nenudí nebo nezabíjí čas.)
Kino Pohoda - Jeseník
Film v takovém kině má úplně jinou atmosféru (a nejvíc se mi líbila atmosféra před dvěma lety u filmu Deadpool & Wolverine) a více ji umocňuje, když namísto chroupání popcornu, což mi nevadí, slyším otevírání plechovek piva a vidím siluety diváků, kteří pak vědí, co je filmová show. Když ke konci D&W měli oba hlavní představitelé nástup na scénu za písně Like a Prayer od Madonny, atmosféra připomínala situaci, jako by Češi hráli finále na MS ve fotbale a dali v prodloužení vítězný gól. Co víc dodat, představit si to umíme.
Nemyslete si ale, prosím, že do kina tam chodí pouze opilci, kteří se ke konci představení už ani neudrží na sedačkách a obsluha kina je musí po titulcích budit. Já to říkám jenom proto, že jsem jinde v kině pít pivo nikdy nikoho neviděl (sám jsem si nedal) a přišlo mi to v pořádku. Stejně v pořádku jako atmosféra, kdy divák filmem v tu chvíli žije a je s ním jeho součástí.
Kino pohoda - Jeseník
Ale zpět k hororu. Jak jsem naznačil v úvodu, nehodlám psát recenzi příběhu. Filmové studio ani filmová stránka mě neplatí, tak proč bych se namáhal. Pokud vás zajímá horor, na film jděte a uvidíte.
Při sledování filmu mě zaujala dívka v řadě přede mnou, která seděla uprostřed mezi dívkou a chlapcem, všichni věkem kolem osmnácti let. Umístění uprostřed se mohlo zdát zprvu jako náhodné nebo ne zcela podstatné, ale své opodstatnění nakonec mělo. Dívka díky umístění uprostřed mohla v krizových situacích hledat oporu na obou stranách.
Nyní je na místě odpověď na otázku, co pro dívku v jedenácté řadě znamenal pojem krizová situace. Podle reakcí jsem chápal, že dívka je zřejmě touto hororovou sérií nepolíbená a film sleduje pohledem nebo chcete-li optikou člověka, který, uvedu příklad, třeba o sobě dobře ví, že trpí dejme tomu arachnofobií, ale souhrou náhod nebo na základě přemluvení přátel se ocitnul v hnízdě hodně velkých, a zvláště agresivních pavouků.
Na dívku nepůsobil film nejlépe – což je v konečném měřítku stejné, jako kdybych popisoval, že na někoho milujícího horké léto nepůsobí nejlépe výhled ročního výletu do Antarktidy. Film je ukázkou poctivé řezničiny, která je právě krvavou podstatou až absurdní (to bylo záměrem i předchozích dílů) – avšak absurdní pro někoho, kdo absurdum hektolitrů krve, vnitřností a chybějících končetin chápe a zasměje se mu. Pokud začnete děj takového filmu spojovat s reálnem, rázem narazíte v plné rychlosti do betonové zdi paradoxu, že reálno je nereálné (nebo naopak nereálný přístup reálné), z čehož vám nebude dobře, a naopak budete v koncích.
Dívka v koncích byla už od začátku. Nejen že si zakrývala oči nebo hlavu klopila až někam ke kolenům, ale poprvé v životě jsem viděl na vlastní oči někoho, kdo se chová jako Mr. Bean při skeči návštěvy hororového filmu a během promítání před sebe nastavuje ruce, aby pro sebe zakryl děsivé dění na plátně.
Proč dívka neodešla, nevím, a ani jsem se po představení neptal. Dívka se pocukávala zcela v choreografii děsivých záběrů a rázných střihů a v několika momentech hledala cosi zřejmě zajímavého na stropě sálu nad sebou.
Poslední čtvrt hodinu dívka boj s americkou hororovou kinematografií (natáčenou v tomto případě francouzským režisérem) vzdala a zbytek filmu sledovala zřejmě pouze jedním okem, neboť obličej měla vmáčknutý do ramene kamarádky vedle a něco tiše říkala. Nevím co, ale možná se modlila.
Vycházeli jsme z kina skoro za tmy. Slunce v tomto místě doslova kýčovitě zapadalo za horami a nad jesenickými vrcholy se jako zvláštní světelná mlha táhnul světlý pruh posledních slunečních paprsků. Trojice vycházela z kina přede mnou. Dívka šla uprostřed – možná náhoda, možná pro ni jistota.
Neměl jsem v úmyslu je sledovat, ale čekal jsem, jestli v trojici padne otázka, která se vzhledem k zážitku dívky mohla objevit. Dočkal jsem se, aniž bych s nimi šel až domů. Mladík se dívky zeptal, co na to říkala. Přirozeně myslel film – a nejspíš se potutelně usmíval, ale to nevím, tma v horách přichází rychle.
Dívka se možná zatvářila zadumaně. To taky nevím, neviděl jsem, ale odpověď jsem slyšel a vzhledem k tomu, co jsem posledních sto minut naopak viděl, mi přišla poněkud přepálená. Dívka řeka:
„V pohodě!“
Uznejte, tohle je dobrá recenze od diváka. Je to v pohodě a v pohodě i film (a celou sérii) berte.
PS: Potitulkové scény jsou dvě. Druhá na samém konci poněkud drsnější – ale vzhledem k tomu, co jste v předcházejících desítkách minut viděli, stále „v pohodě“.
