Článek
Paní P.A. nepatří mezi moje politické oblíbenkyně. Dokonce bych použil o něco tvrdšího přiznání, že ji tak docela nemám rád, ale kdo ví, třeba jsou pocity vzájemné, a tak se nemáme rádi oba navzájem.
Považuji paní P.A. za předsedkyni politické strany, která se dostala do Parlamentu na základě dohody s jinou stranou, což má v sobě dlouhodobou pachuť, že jako lídr stranu nedokázala dovést k volebnímu úspěchu – dovedla ji k úspěchu dohody s někým, a to není to samé.
U paní P.A. eviduji navíc i jinou politickou anomálii. Po mnoho let fungovaly v politice určité zvyklosti – a jedna z nich byla, že předseda koaliční strany dostal od premiéra (lídra vítězné strany) ministerské křeslo. Možná jako poděkování za budoucí služby. Paní předsedkyně je jedna z prvních, která se coby vedoucí koaliční strany spokojila pouze s postem předsedkyně Poslanecké sněmovny. Řeknete si, že je to taky post (a ta čest, ta čest), ale oproti vedení ministerstva s nesrovnatelně nižší zodpovědností.
Možná právě proto má paní předsedkyně tolik času, který tráví na sociálních sítích psaním nejrůznějších osobních statusů a zpráv. Nutno poznamenat, že není jediná a na sociálních sítích tráví svůj čas mnoho lidí. Paní předsedkyně má však ve svých „rozhovorech se světem“ zvláštní obsesi a většinu postů věnuje postavě politického rivala Andreje Babiše.
Vlastně opět nutno poznamenat, že tohle taky není ojedinělé, neboť o panu Babišovi píše kdekdo, dokonce i pan Babiš.
Je přirozené, že před prezidentskými volbami se bude o kandidátech psát hodně, takže nyní nejsou mířené příspěvky ničím zvláštním, ale v případu paní P.A. jde o zálibu v postavě A.B. dlouhodobější. Schválně se podívejte, kolik z jejích příspěvků na Twitteru o A.B. už má.
Jak jsem řekl v úvodu, považuji paní P.A. za velmi zvláštní ženu, natolik zvláštní, že mám pocit, jako by svým chováním stále čekala v pozoru v první linii v té už dneska dávné válce politických stran, kdy za všechno mohl Babiš (teď za to může Babiš a Putin) a strany nabízely voličům jediný volební program, a to, že Babiše dostanou z křesla předsedy vlády. To se jim nakonec povedlo, žel škoda, že to byl jediný volební program a další už nebyl v plánu.
Nebude náhodou, že když vídám u politika neměnné chování, něco jako můj osobní pocit, že se přes něco nedokáže přenést, přijde mi na mysli pojem „permanentní revoluce“, kterou v minulém století v Rusku razil Trockij. Nešlo v ní o nic jiného než o udržení moci a strašit opozici, aby se o nic nepokoušela, neboť právě stálou revolucí jí bylo naznačováno, že „změny“ nejsou nikdy u konce.
Na paní P.A. je vidět, že by chtěla zanechat svoji stopu ve vesmíru – čemuž rozumějte že jde o touhu, aby se o Vás mluvilo ještě za sto let a nějaká ta socha či ulice s vaší podobou či jménem by se k tomu taky mohla přidat. Dokonce vidím, že paní předsedkyně se snaží některé možnosti, jak takovou stopu zanechat, skoro i znásilnit, aby jí byly po vůli a prezentovaly se jiným lidem jako správné věci.
V jednom z posledních příspěvků na síti Twitter ukázala paní P.A. svoje znepokojení, že A.B. (kdo jiný) odjíždí do Maďarska, což jasně ukazuje jeho možný politický postoj k zahraniční politice, kdyby byl prezidentem.
Poslední větu z onoho příspěvku cituji:
„Opravdoví spojenci jsou jinde a naše zahraniční politika to reflektuje.“
K tomuhle názoru se nabízí napsat, jestli právě oni spojenci, za něž je paní P.A. považuje, vědí, že našimi spojenci mají být. Jestli to nejsou země, jež nás spíš berou jako levné dodavatele elektřiny a plátce za plyn, jehož původ už tolik předmětem statusů paní P.A. není.
Nebo se pletu a reflexe naší zahraniční politiky je, že to tak má být, a my bychom měli mlčet a být rádi, že to právě takhle v duchu permanentní revoluce pořád je.
Paní P.A. na sociálních sítích čas neztrácí a ukazuje, že je připravena vyrazit za postoje naší republiky proti každému, kdo by se jí snažil ohrozit nebo nevěřil, že postoje od nás jsou pevné a správně evropské, možná i světové.
Zbývá proto paní P.A. přát, aby ve svém úsilí vydržela a třeba… ale opravdu jenom třeba, to s ním dotáhla až do takových výšin, že jednoho dne vyrazí se svým názorem i proti sobě.
A to teprve bude revoluce, třebaže už nemusí pak být tou permanentní.
