Článek
Do částky jsem nijak nezapočítával potraviny, ošacení, možné povyražení a udělání si něčím radost, případně zaplacením udělat radost někomu jinému.
Kamarád tyto poplatky na přežití nazývá větou z filmu Fantomas kontra Scotland Yard, že jsou „Daní z práva na život!“
Nemyslím si, že bych žil luxusní život. Jsem obyčejný člověk, průměrný, nemyslím si o sobě víc, ale ani méně, než bych si myslet měl, a jsem možná právě proto více než znepokojený směřováním a vedením země, v níž jsem se narodil a v níž žiju.
Částka na přežití tento měsíc dosáhla výše přesahující dvacet sedm tisíc korun. Žiji sám v malém nájemním bytě, platím energie, vodu, nutná pojištění – a přirozeně se hrozím každých dalších výdajů, které nemám pod kontrolou a určuje je někdo jiný na základě svých rozhodnutí.
Pane premiére, musím se s ohledem na Vaše rozhodnutí z posledních dnů zeptat, proč jste se rozhodl zbrojit až po třech letech probíhající války a v těch letech zpráv občanům, z nichž mnozí nabyli dojmu, že jsme v jakési divné válce, kterou bojujeme, třebaže v ní nejsme přímo fyzicky přítomní. Dál se musím zeptat, jestli Vaše rozhodnutí se zvláštním načasováním programu zbrojení nesouvisí s politickými postupy nového amerického prezidenta, případně s prozřením možnosti, že se nám naše již vynaložené finance zřejmě nevrátí.
Osobně se mi zdá celé načasování zvláštní a nerozumím mu. Navíc si stále prostou matematikou myslím, že Evropa i bez USA zbrojí dostatečně a je schopná se možnému nepříteli ubránit – pokud se ubránit skutečně bude chtít a nevázne koordinace potřebných rozhodnutí a vliv byrokracie zpomalující postup jakéhokoli rozumného rozhodnutí, z něhož nekoukají v první řadě finanční příspěvky masám evropských úředníků.
Pane Fialo, poslouchám Vaše projevy a často je komentuju, což je důkaz, že je skutečně poslouchám se všemi slovy v nich vyřčenými. Při projevech související se zbrojením mluvíte o bezpečnosti a různých svobodách, které nám budoucí zbrojení přinese. Nijak se však ve svých projevech nezmiňujete, co zbrojení ještě krom opakovaných svobod a bezpečnosti přinese našim občanům.
Myslím tím, proč nemluvíte více a častěji, že by zbrojení přineslo občanům třeba jistotu práce. Místo toho o něm mluvíte jako o výběru peněz, jež zřejmě budeme odevzdávat někomu jinému a poté se pouze spolehneme na dodržení smluv, když by s ohledem na naši bezpečnost došlo na nejhorší.
Ptám se, pane premiére, proč jestliže potřebujeme opravdu tolik zbrojit, neinvestujeme v první řadě do vlastních podniků a vývoje vlastních zbraňových systémů. Nevěřím, že bychom to takto nemohli udělat. Nikdy jsem nepropadnul řekl bych až propagandě, že naši občané jsou hloupější, línější nebo neschopnější než lidé nám prezentovaní jako vzor s takzvaně velkého a pravděpodobně i lepšího světa. (Toto rozdělení jsem díky svému věku zažil směrem na obě světové strany, když mi byl nejprve dáván za vzor sovětský člověk, poté ten západní).
Pane premiére, jsem obyčejný člověk žijící obyčejný člověk a již delší dobu mám pocit, že Vaše pokusy o cokoli dosáhnout ve prospěch mě občana se rovná pouze pokusu vytváření kultu vlastní osobnosti. Poznamenávám, že podobné tvoření jsem zaznamenal i ostatních politiků dnešní doby, a to napříč politickým spektrem.
Nijak nemohu v záplavě Vašich projevů o různých pomocných akcích občanům najít, na co bych měl být z Vaší práce za poslední roky ne přímo hrdý – to by byl až příliš silný výraz – ale spíš za co bych se s ohledem na základní hodnoty nestyděl a mohl sám sobě říct, že díky tomu a tomu Vašemu nápadu se máme po delší době o něco méně hůř.
Pane Fialo, ve Vašem názoru a rozhodnutí ohledně zbrojení nevidím znovu nic jiného než další pokus snížit finanční možnosti občanů, neboť další výdaje povedou k dalšímu zdražování, a tím logicky dalším výdajům občanů na obyčejné přežití.
V úvodu jsem použil slova kamaráda – a to „Daň z práva na život!“ Obávám se, že vinou Vašich rozhodnutí a rozhodnutí Vaší vlády ztrácí ona věta lesk humoru francouzské komedie, ale stává se drsnou realitou pro většinu občanů této země.
