Článek
Člověk by si myslel, že když chce člověk mír, tak by měl být považovaný za rozumného, ne-li osvíceného tvora (no to asi ne, ale vy víte, jak to myslím), a ne naopak být za svůj názor haněn a označován jako za nelidu, fantastu, a hlavně zrádce.
Já se domnívám, že najedený člověk v teple u stolu s klávesnicí a a vedle nelitým pivem – člověk, který ví o válce jenom z televize nebo z vlastních představ, by se neměl vyjadřovat, že touha po míru je zradou, zbabělostí nebo snad prohrou. Ano, mnozí to dělají, ale správné to není – a černobílá doba možná bude takové lidi glorifikovat. A proč? Protože se přeci nebojí bojovat. Některým takový boj stačí.
Víte, co takové souzení druhých z dnešních dnů naprosto přesně kopíruje – závěr Bílé nemoci od Karla Čapka, když se doktor Galén prodírá davem, aby uzdravil Maršála, a lid ho zastaví, protože po něm chce, aby skandoval pro válku. Ale doktor Galén nechce a říká, že válka nesmí být, a lid do něj strká a pohlavkuje ho, až doktor Galén dostane infarkt a zůstává na zemi a lidé nad ním jásají, ať žije válka.
Vítejte v ČR.
Člověk by si myslel, že alespoň politici by mohli mít rozum a být proti válce, ale jak sami vidíte a slyšíte, i tohle změnilo barvy a je potřeba dál přikrmovat nenávist a lít olej do ohně, asi proto aby ten oheň zachvátil celý svět. Asi někteří chtějí být spálení.
(Názory ohledně konfliktu tu nerozepisuju, jsou dohledatelné pod články na seznam.cz či novinky.cz – nejsou psané heslovitě, jednou větou, a stačí je dohledat podle jména, jelikož nepatřím mezi jiné diskutující demokraty, kteří jsou ostří (sprostí) jako šavle, ale když je hledáte, jsou skrytí – dalo by se říci, že já jsem ve svých názorech transparentní.)
Netřeba teď víc rozvíjet, co je válka, přestože mnozí od nás to evidentně moc neví. Válka bolí, válka svírá, válka vám bere lidi, a bere hlavně děti, válka vám sebere i kůži z těla, sedře vám ji a nahradí ji krvavými řezy, z nichž teče hnis, bere vám nohy, ruce a dělá z vás podivné stvoření podobné krvavému červu navlečeného do roztrhaných hadrů – bere vám dokonce někdy hlavu a ta pak leží v bahně a nevidomé oči koukají nahoru, jako by čekaly spásu z nebe. A válka je i to, že ji vedou ti, co do ní nepůjdou. Že na ní bohatnou a že chtějí bohatnout víc. Že jim je jedno, kdo umírá, koho to bolí, že je to pro ně jenom podnikatelský záměr. Tohle a mnohem víc je válka.
Ale někomu tohle asi nevadí a nepotřebuje, aby se něco takového když už ne skončilo, tak alespoň přerušilo, a chce aby to bylo dál a dál a bylo to víc a víc a do toho se volalo – ať žije Maršál, sláva válce – a křičelo se to, i když ta válka je daleko, a křičelo se to jenom proto, aby lidé okolo vás viděli, že máte názor jako většina a že nevyčuhujete z davu a jste takoví, jaký vás někdo chce mít.
No a teď ta olympiáda.
Všímáte si, jak Rusové ještě před konfliktem ve sportu odnesli dopingovou aféru. Svět se tenkrát dohodnul, že doping se bere jenom v Rusku, a proto je Rusko špatné. On ten doping sice bere většina sportovců, a ta většina není opravdu z Ruska, ale musel to někdo odnést za všechny. Že se vám to nezdá, že by to většina nebrala, tak je to jenom proto, že jsme na nějaké straně a o té se špatné zprávy nerozšiřují. Dalo by se říci, my jsme teď ti slušní.
Já jsem se o olympiádě ve škole učil, že v antice to bylo období, které přerušovalo spory a války. Je tedy pravda, že mnohé věci, které mi tenkrát učitelé říkali, se dneska vykládají jinak, ale tohle je taková romantická představa, která mi i po letech zůstala a která by i dneska se svou myšlenkou smíru na určité období nebyla k zahození.
(Je tedy pravda, že v novodobé historii zase bylo vyloučeno z her po Druhé válce Německo, takže se smír nekonal – on tedy taky na něj nikdo neměl kdy, bylo už po válce a začala se řešit jiná.)
Co s tím má společného Pekarová–Adamová? No někdy si myslím, že tahle paní má podle svých statusů společného se vším trochu, až si někdy říkám, že nemůže mít čas na jednu pořádnou práci.
Ona je člověk, s nímž se neshodnu. Na to moc vím o až nezdravé snaze se prosadit a touze ukázat někomu z dětství a mládí, že nejste takoví, jak vám nadávali a jak se vám smáli, a že to nakonec ukážete na úkor toho, že ublížíte mnohem víc někomu jinému, kdo s vámi dřív neměl vůbec nic společného. Jsou věci, které u jiných vidíte a jste smutní, jak oni nechápou, že období kdysi bylo skutečně kdysi, a že teď je teď a měli by myslet na budoucnost než na minulost.
Paní P-A se nedávno na svém twitterovém účtu vyjádřila celkem ostře, že ruské sportovce na olympiádě opravdu ne – a co víc, vyjádřila se tak ve smyslu, že by vlastně měl být veřejně pranýřován každý, kdo by účast ruských sportovců na olympiádě či jinde prosazoval. Další černobílé smýšlení jako hřebík do rakve údajně domnělé demokracie. Co je Ruské, je dneska automaticky špatné. Jako by vám mnozí opakovali, abyste si to už uvědomili. A až uvědomíte, může se uvědomění využít v nové pořádky. Třeba zmizí z kalendáře svátek osmého května, protože nebude co oslavovat, a Mrazík na Vánoce taky nebude. A kdo si dovolí proti tomu pípnout… No nechtěl bych být v jeho kůži.
Já si však právě myslím, že podobné akce jako třeba olympiáda jsou příležitostí ukázat, že chceme skutečně nějakou formou komunikovat o míru. Případně komunikovat o celém tom vpádu vojsk, protože mně nikdo do dneška nevysvětlil ohledně vpádu mnoho otázek – třeba proč svět tam nebojuje, proč se pořád bojuje na stejném místě, proč už rok vítězíme, ale nic se neděje, proč někdo tvrdí, že ještě před válkou se tam dělo tohle a tamto – a proč se o tomhle a tomhle nesmí mluvit. Je hodně otázek, na něž mi nikdo neodpověděl. Myslím tím někdo, kdo by tomu rozuměl, ne že to napsal z obýváku od piva do diskuze.
Já jsem ten, kdo s vámi nebude křičet, ať žije Maršál. Na to moc dobře vím, jak válka vypadá. Nezažil jsem ji, ale bedlivě jsem poslouchal ty, co ano. Pokud mi nevěříte, přečtěte si mě, když píšu o válce – možná vás tam překvapí, co píšu o Rusku, což vám dost vezme vítr plachet při názoru, s nímž někteří opakují, že jsem rusofil a miláček Kremlu. Možná za to, co jsem napsal a veřejně publikoval, by mě v Rusku rádi neměli – měli by mě daleko víc neradi než nějaké jiné nové internetové hrdiny. I když hrdiny. Mnozí si dovolí o tomto tématu mluvit jenom tak mezi sebou, na tajňačku, nebo diskutovat pod smyšlenými jmény. Podle hesla, nikdy nevíte, kdy se to otočí.
Ale to neznamená, že nechci mír. Že naopak chci, aby se bojovalo. Avšak než bych to okecával, já se vás zeptám, abych věděl, co jste zač.
Když byste teď, přesně v tuhle chvíli, kdy sedíte před monitorem nebo koukáte do mobilu a vaše největší starost není válka ani utrpení, ale vaše největší starost je, jak hezky prožít víkend, jak se pobavit, jak si to užít – kdybyste v tuhle chvíli měli možnost zastavit boje, kde jsou, že by se už nevystřelilo, že by nikdo neumřel, jediný muž, žena, dítě, dokonce zvíře – kdyby se všechny boje zastavily, a teprve pak by se jednalo, co se bude dít s vojáky na cizím území, že by se museli všichni nějak dohodnout, i za cenu ztrátu území, nebo taky za cenu, že místní, kteří tam žili desetiletí budou muset pryč, a to v tom lepším případě – dovolili byste to, nebo byste trvali na dalších bojích s vidinou, že jednou Rusa možná vyženete, ale za cenu, že se bude umírat týdny a měsíce dál, aniž by vás osobně to kdy bolelo.
Já za sebe říkám, že má spíš smysl žít než umírat. Ať jste kdokoliv a ať jste kdekoliv. Že má smysl jít i proti tomu davu, který křičí a provolává slávu válce a Maršálovi, a má cenu i za to, že vás ušlape nebo že v něm dostanete infarkt – jelikož ono je velký rozdíl umírat za život, nebo za smrt.
Někdo v tom rozdíl nevidí, já a autor Bílé nemoci ano.
Napadlo mě taky, že to třeba s námi podobně vidí i Dalajláma, a proto už rok o něm nikdo nepíše. Možná z důvodu, aby v něm mnozí od nás najednou neviděli zrádce.
