Článek
Nastavili jsme namísto vlastního vývoje pravidla, aby se s úřadem prezidenta pojila určitá míre kontroverze – přičemž čím ta míra bude vyšší, tím líp, neboť je účelem, že pokud nemáme prezidenta skutečně pro všechny, musí tedy prezident logicky lidi co nejvíc rozdělovat. Podle hesla: Lepší být první v pekle než druhý v nebi.
Je rovněž společensky nastavena i povolená míra agrese vůči prezidentům – myšlena je tím agrese ústní pevně spojená s klávesnicí a počítačem a pohodou, v níž dotyčný podle svých vzkazů ukazuje míru vlastní nespokojenosti a leckdy i nevalnou mluvnici a češtinu vůbec.
Není proto nic v naší „společnosti“ zvláštního, že se o prezidentu můžete vyjadřovat neurvale, ba i sprostě – zvláště pokud se to politicky hodí – a stejnou měrou můžete být neurvalí, ba i sprostí na ty, kteří s vámi nesouhlasí.
I míra tohoto se vyvíjí a vznikají paradoxy. Pro příklad uvedu dva prezidenty a jejich chování v určité, stejné době.
Zatímco jeden z budoucích prezidentů v době totality veřejně kritizoval neúčelnost režimu, a to po ekonomické stránce, čímž poukazoval na nevyvíjitelnost popisovaného režimu, druhý prezident tomuto režimu bez kritiky sloužil, požíval výhod této služby a nijak se nezajímal o známou věc, že tento režim mnohým lidem ubližoval.
Jeden z těch prezidentů odcházel z úřadu pod palbou kritiky a nadávek, druhý je veleben a na výsluní.
Dnešní doba také fandí pochybám. Pokud popisujete možnost, že se někde něco někomu dělo, lidé hned o tom chtějí důkaz – před nímž většinou zaznívá věta: „A jak to víš, že to tak bylo? Ty si to viděl?“
Lidé jsou nevěřící a lidé jsou nevěřící rádi. Kdo nevěří, nic neriskuje. Kdo nevěří, se nemusí nikomu zpovídat. Nevěřící jsou blažení vlastní nevědomostí.
Jenže lidé si i pamatují a pamatují si víc to špatné než to lepší, jelikož špatné umí dělat zářezy hlubší a více zošklivující. Proto si pamatuju, když jeden budoucí prezident sloužil totalitnímu režimu, že stejný režim pozavíral před lety mé příbuzné, a to jen proto, že jenom něco měli, a stejný režim si přál, abychom byli ponížení dál, a tak nás ještě v polovině osmdesátých let minulého století nechal bydlet v bytě bez koupelny, ale za to s dvěma toaletami, a ještě další rodinou, která s námi nebyla nijak příbuzensky spojená.
Stejná totalita, nebo chcete-li režim, jejichž výhody budoucí prezident v té době čerpal a nijak se jim jediným slovem nebránil, způsobil, že jsem jako dítě nemohl dělat to, co jiné děti mého věku.
Je smutnou pravdou, že ony děti, dnes už dospělé, čtyřicet plus, zapomněly, nebo spíš si raději nepamatují, co tenkrát dělaly a kde a jak a na co si hrály a kde pak stály v uniformách u pomníčku. Já jsem to dělat nemohl. Já jsem to dělat nemohl, protože režim nechtěl, abych měl tu část dětství radostnou – asi proto, že jsem si to podle tabulek zásluh jiných nijak nezasloužil.
Později přišla doba omluv. Kdo si myslí, že před omluvou přijde kritika, pak sebekritika, a nakonec ta omluva, tak se mýlí. V naší společnosti se lidé pouze omlouvají slovy a mají věc za vyřízenou. Že by po omluvě přišla i pokora a její veřejné ukázání, aby se právě ukázalo, že omluva nebyla řečena jenom tak do větru, to se taky nestalo.
U nás to naopak chodí tak, že svlečete kabát, přičichnete k podpaždí košile, omluvíte se a oblečete si kabát nový, voňavý. Lidé tak z vás to staré necítí, a kdo ano a poznamená to, tak mu druzí řeknou, že to na tom a tom nevadí, protože ten nový kabát je hezký.
Před mnoha sty lety lidi omluvu a pokoru ještě spojovali. Možná že ještě míň než před sto lety. Možná společně s omluvou a pokorou měli v sobě to, čemu se říká čest. Čest je teprve výsledkem, a nikoli první veličinou. Čest přichází jako další, ne jako první.
Lidé u nás se však jenom omluvili. Mávli rukama a v novém kabátu mnohokrát dělali to samé, co v tom starém, a někdy se jim dostalo i víc, než co by v starém kabátě kdy dostali – a jiní, co se omlouvat nemuseli, zůstali před jinými nazí a ponížení.
Dřív, když se řeklo pokora, lidi tu pokoru viděli a věděli, jak ji jiný člověk myslí vážně. A je jedno, jestli se stala dlouhým mlčením a odříkáním v klášteře, či byla poníženou službou někomu, o něhož se nikdo starat nechtěl, nebo bál. Nezáleželo, zdali ten člověk trpěl fyzicky, když za sebou na důkaz poníží vláčel železná závaží – nebo zdali ničil sám sebe jinými způsoby. Ta pokora ho očišťovala a dávala mu novou formu, jako by ten člověk byl socha a někdo se ji právě snažil bolestivými ranami dláta přetvořit na něco mnohem zajímavější.
Tohle se u nás neděje. U nás jsou jenom slova a po nich člověk pokračuje ve své práci, aniž by cokoliv změnil, a třebaže pořád dokola tvrdí, že jeho práce je služba lidem, že on z ní nic nemá, pořád je to jenom jeho pokračování ve stavění a velebení vlastního hnízda a ega.
Od devadesátých let minulého století se v tohle nic nezměnilo. Možná je to tím, že jsme si tenkrát vybrali cestu, jakou jsme si vybrali, i když jsme měli jít cestou mnohem přísnější, cestou, která by pokoru připomněla. Se vší pravděpodobností, když bychom si právě tuhle cestu vybrali, dneska bychom tady u nás byli společensky někde jinde. Nemuseli bychom poslouchat jiné, a pokud poslouchat, tak ne tolik, jak by si ti jiní přáli. Báli by se nám to dokonce říct, že neposloucháme, jak si přejí, poněvadž bychom si pak mohli vybrat další cestu, tentokrát bez nich. Ukázali bychom, že nejsme zbabělci.
Ale my jsme. Dovolili jsme, aby druzí, kteří sloužili, ukazovali na jiné, že oni za to a to mohou, že oni byli těmi, kdo ničili životy a dětství, to oni, oni – a že oni sami…
...že oni sami vlastně jenom sloužili. Zřejmě se pouze bezúčelně plazili v zapáchajícím bahně ideologie kořeněném výkaly nařízení a rozkazů. Váleli se v močůvce agitace a ukazovali špinavá těla těm, kteří o to stáli, je takhle vidět. Jim nevadilo ono ponížení. Proč by mělo? Ale nebyli to oni, kdo ničili jiné. To se nám snaží namluvit.
Vyplácí se to. Můžete tak prožít krásný život. Být uznáváni a milováni lidem a nechat se nosit na ramenou, stejně jako kdysi oni na svých nosili funkcionáře a agitátory. Nic na tom, že jejich z minulosti nakyslý pach ulpívá na lidech dole. Nic na tom, protože podle čuchu poznáte někdy víc své přátele než podle očí.
Žijete život snů a nijak vás už nenapadne, že se někdy před lety měla u vás objevit sebereflexe následovaná něčím ve vás novým. Vy ale noví nejste. Jste stejní jako dřív, nezměnili jste se ani o píď, přičemž máte k tomu pocit, jak jste nad všemi zvítězili.
Dokonce i nad těmi, které občas na své cestě slávy potkáte a divíte se, co je to za nevychovance, co vám ani ruku nepodají, a nemají k vám úctu, nebo alespoň k úřadu, jaký zastáváte.
K úřadu by ale ti lidé úctu měli. Dokonce velkou. Ale kdyby podali ruku vám, možná už by se pak nemohli nikdy podívat do očí těm, kteří se vám před lety snažili zlepšit život, třebaže jiní se snažili (a úspěšně) o pravý opak.
