Článek
Další rozdíl je, jak výklad vnímají řidiči, kteří s nimi jsou v každodenním kontaktu.
Samozřejmě že existují další rozdělení – jako třeba Vážení klienti (nebo Cestující), kteří jsou normální, to jest lidé, co mají zaplacené jízdné, chovají se v souladu s Přepravním řádem a nedělají problémy. Pak jsou ti, kteří zaplaceno nemají, nechovají se v souladu s PŘ a problémy dělají. Máme i další rozdělení, řekněme takové podskupiny, ale jejich výčet není tématem tohoto článku. Tématem jsou takzvaní nepohodlní cestující či závadové osoby.
Problém nepohodlných cestujících je problém, který se stupňuje, a já si po dvou desetiletích odpracovaných v Dopravním podniku onu stupňovitost uvědomuji. Zatímco dříve jsme za nepohodlné cestující považovali pouze bezdomovce, dneska jsou to navíc feťáci, dále cizinci mající problém s alkoholem a egem – dále taky lidé, kteří potřebují ukázat, že s nimi přišel zákon padajícího hovna, protože je ten den někdo ponížil a oni se potřebují emocionálně vyčistit.
S těmi posledními mě napadlo, že žijeme v době motivačních knih a kurzů a z nich se dozvídáme, jak máme být emočně stabilní, a pokud nás něco rozhodí, nemáme v sobě negativní emoce dusit, a pustit je co nejdřív ven – netuším, jak si to čtenáři či posluchači a všichni takoví ti čerství jogíni a podobně vyložili, ale o nadávání řidičům MHD za každou blbost, kterou oni sami ani neovlivní, se v knížkách a v kurzech vůbec nemluvilo. Rovněž se domnívám, že mniši v tibetských klášterech toho tolik o hromadné dopravě nevědí, a pokud ano, nebude toho tolik, aby o tom hned vyučovali.
Ohhmmmmmm – linka jede odklonem, ooooohmmmm, nezlobte se na za to na řidiče, oooohhhmmmmm.
Což jsem si taky vzpomněl, že občas chodí po Praze nejen tancující průvod volající Hare Krišna, Hare hare, ale chodí i jednotlivci, kteří nabízejí duchovní literaturu. Jednou jsem si od jednoho knihu koupil, a přiznávám, že nebyla nic moc, ale víc než zvláštní stylistika v knize mě překvapilo, jak tenhle služebník světla a vyšší duchovní moci pěkně šťavnatě nadával, když o několik málo minut později chtěl na tramvaj a nestihl ji. Rázem mě napadla otázka, zdali třeba takový Dalajláma umí taky nadávat.
Ale zpátky k problému nepohodlných cestujících. Už jsem se v jiných příspěvcích zde na stránce vyjádřil, že lety proběhla změna a ta změna ukazuje onu stoupající tendenci lidské agrese. Popsal jsem tím, že dříve lidé, co mlčeli, už jsou schopni řidiči vynadat, ti, co dříve nadávali, už ho i praštit, a ti co dřív praštili, dneska třeba i zabijí.
Přiznávám, že nevím přímo o případu zabití řidiče MHD, ale útoky končící pracovní neschopností na základě těžkého ublížení na zdraví se již objevují.
Nemyslím si, že se takto agresivně chová většina, a ne všichni nepohodlní cestující jsou agresivní, ale naopak bych s jistotou řekl, že slušným lidem není příjemné cestovat s někým, kdo na pohled do většiny nezapadá.
Ano, ano, slyším ze třetí řady, že každý člověk má právo na individualitu a jít s davem je přirozeně špatným zvykem z doby totalitního režimu (takhle jsem formulaci skutečně slyšel) – a třebaže to tak možná je, stále platí určitá pravidla, která bych shrnul do jediného pravidla, a to, že pokud chceš být individualita, z níž se ale většině dělá blbě, tak nelez do MHD a jdi si pěšky.
Jistě jste pochopili, že jsem se ukázkou tohoto pravidla přemístil k problematice bezdomovectví a bezdomovců cestujících v prostředcích MHD. Jsme si vědom, že použít sloveso cestují je zcestné, jelikož oni MHD nepoužívají k přesunu z bodu A do bodu B, nýbrž v prostředku žijí, jako lidé s domovem žijí třeba v obýváku nebo v ložnici.
(Do toho nepočítám jejich přesuny na krátké vzdálenosti, jako třeba z Hlavního nádraží na Lipanskou nebo ze stejného místa na Náměstí republiky nebo Václavák, které lze považovat za skutečné cestování. Někteří kolegové se o tomto jejich přesunu vyjadřují jako o cestě na letní byt, případně na dovolenou. Ve skutečnosti jde jenom o přesun ke zdrojům využitým pro přežití.)
Patřím k těm, kteří považují bezdomovectví za určitý druh psychické nemoci. To ale neznamená, že bych si taky nebyl vědom toho, že většina bezdomovců jsou lidmi, kteří bezdomovci být chtějí a nehodlají pro změnu svého života udělat nic zásadního – a tím zásadním považuji cosi, můžeme nazvat „dát se do kupy“. Namísto toho dál se víc propadají do své „nemoci“, přičemž se naučili žít více než skromně a za podmínek, jež jsou pro mnohé nepředstavitelné.
Jsem si jist, že v případě bezdomovectví platí, že se má víc řešit příčina než následek, neboť aby se z vás stal bezdomovec, není vůbec složité – a nemusí jít vůbec o vůli Vaši, nýbrž někoho jiného, díky němuž se najednou ocitnete na hraně.
Jsem si v tomhle jistý, protože jsem se před lety ocitl v podobné situaci, a od toho, aby se ze mě nestal bezdomovec, mi dopomohlo jenom to, že jsem si přes problémy okolo (a tím myslím finanční problémy a z nich pramenící psychické) udržel zaměstnání. Do téhle situace jsem se dostal díky vztahu (a taky tím, že já byl blbej, a ona chytrá, až vychcaná), a díky tomu pochopil, že mnoho jiných lidí nemusí mít v těžkých časech „štěstí“ jako já a stačí, aby se zhroutil jeden článek řetězu a půjde ke dnu úplně všechno.
Kdyby se stát víc zajímal – nebo spíš nastavil přijatelná pravidla pro exekuce, pro placení dluhů, aby se taky postaral, aby se každému dostalo jeho práva, nebylo by tolik bezdomovců, kolik jich je dnes. Na ulici by zůstali takoví ti somráci, kteří ve svém způsobu života vidí jakousi filosofii svobodného bytí (feťáky a jiné na ledasčem závislé trosky do toho nepočítám, byť takovou závislou troskou se může stát i bezdomovec).
Žel stát se v mnoha volebních období různých stran rozhodl, že pomáhat takovým lidem není IN, což v překladu znamená, že EU je za podobnou pomoc nepoplácá po rameni a oni se nemohou vyfotit s Někým, Kdo je Někdo, a snímek umístit na profil sociální sítě. Než bezdomovcům a jiným lidem, kteří jsou na hraně přežití, raději pomohou miliardami jiným – a když si uvědomíte, že malé procento z té pomoci jinam by mohlo postavit domy nebo alespoň zařídit a vybavit místa pro pomoc, máte v sobě takovou pachuť zkaženého lidství, když Vám po několikáté z médií představitelé státu opakují, jak jsme skvělí a umíme se postarat o jiné.
A teď do toho my řidiči v MHD a lidi kolem nás, kterým se ti druzí nelíbí. Jak jsem už psal jindy, přirozeně jim ve většině případů vadí, až když sami vystupují, jelikož odvaha jedince není v souladu s přesnou dopravou a řešení situace může zdržovat – a přeci se nenecháte zdržovat vyřizováním na svůj úkor.
Je třeba říct, že přesná pravidla, jak se zachovat při nástupu „závadové osoby“, existují, ale jsou spíše více přáním na řidiče nežli možností, jak věci opravdu řešit. Netvrdím, že by to nešlo, ale nevěřím, že by se to cestujícím líbilo. Správně bych při nástupu závadové osoby měl opustit kabinu a říct jí, aby nenastupovala, a poté, co si vyslechnu nadávky a to, že jsem nelida, vrátím se do kabiny a přes dispečink budu žádat pomoc policie.
V této chvíli už za mnou stojí další tramvaj a další se blíží. Podotknu, že tramvaje se nepředjíždí. Pamatuju paní, která se mě kdysi na Karlově náměstí ptala, proč nepokračuju, a já jí odpověděl, že proto, že je před námi nehoda. Paní se zamyslela a pak se zeptala, jestli to tedy nemohu objet.
Správně bych tedy neměl v jízdě vůbec pokračovat a počkat na policii – a budeme předstírat, že tedy počkám na hlídku a ta bezdomovci vysvětlí, že nepojedu. Já jim poděkuju a pokračuju v jízdě. V této chvíli jsem zpožděný o deset minut, přijdu o přestávku, možná ani nedojedu na konečnou – což je to nejmenší, jelikož za další dvě zastávky na mě čeká bezdomovec číslo dvě.
A je to, jízdní řád můžete zahodit, obdobně jako kolegové a kolegyně za Vámi.
Takhle by vypadalo při řešení situace, ale ještě musím zmínit další aspekt – a to jsou právě jiní Vážení klienti. Můžete se spolehnout, že jakmile chcete vyhodit někoho, kdo do MHD nepatří, najde se někdo, kdo Vám vynadá za špatné chování k bližnímu svému.
Tohle nám jde. Soucit. Avšak soucit s hranicemi. Soucit, kdy někomu kážete o tom, jak se máte ke komu chovat, ale aby dotyčný pomohl nějak víc – třeba vzal dotyčného domů, umyl ho, nakrmil, čistě oblékl a našel mu zaměstnání – to ne. Tam za hranicemi ten soucit tolik nefunguje. Poradit ano, vysvětlit ano, pomáhat už ne.
Tímto chci říct, že si vážím těch, kteří pomáhají – a víte, jak je poznáte, že byste to do nich neřekli a oni sami o tom nemluví.
Nemyslete si, my nejsme nadšení z toho, co někdy musíme jako řidiči MHD řešit, a hlavně s kým. Nedohodnete se kolikrát s lidmi, u nichž byste domluvu očekávali – a pak se máte domluvit s někým, kdo se s Vámi nikdo bavit nechce.
Je to složité, a bude ještě složitější. Doba bude tvrdší a lidé budou ztrácet další zábrany, a to jenom z toho důvodu, že to vidí u jiných – a že ti jiní nejsou za svoje chování postihováni.
Ale jak jsem řekl, možná bychom měli řešit příčiny. Nebo ne my – ale ti, kteří mohou. Řešit, a tím ukázat, že jejich slova o vlastenectví jsou alespoň trochu pravdivá.
