Článek
Zároveň teď odpovídám na otázku jednoho sledovatele, proč někdy některé linky mají jenom jeden vůz, i když ostatní pořadí té samé linky mají vozy dva nebo jsou takzvaně „dlouhé“. Aby si noční řidič vydělal a neměl jen šestihodinovou směnu, udělá před noční linkou kolo dvě jako linka denní. Ale zpět k téhle poslední lince šestnáct.
Asi víte, nebo si alespoň umíte představit, jak tramvaj zní či jak je slyšet, když do stanice přijíždí. Jak někdy z dálky hučí, někdy cinkne, a při snížení rychlosti jako by zabzučela a zvuk se při tom tlumí, až ztichne, a až teprve potom tramvaj zastaví.
Jenže tahle moje šťastná linka nezněla. Vůbec tak nezněla. Ani nepřipomínala nic ze zvuků, které jsem vám popsal. Dokonce ani nepřijela. Tahle linka přilétla. Bez zvuku. Ta se objevila – a objevila se úplně přesně, jak se věci objevují. Jiný výraz mě na popis onoho zjevení nenapadá.
Ale napadá – objevila se, jak se objevuje auto značky DeLorean z filmu Návrat do budoucnosti, když přicestuje časem. Znáte ten film. Auto, kluk, vědec, padesátá léta, v druhém díle budoucnost a zase padesátá léta a ve třetím díle Divoký západ a všechno dobře skončí (pardon spoiler). A navíc k tomu všemu dvě ohnivé čáry, když se auto ztratilo v časoprostoru a filmaři potřebovali ukázat, že auto je už jinde a že si umíme z trikových záběrů sednout na zadek.
Ale dál k tramvaji na Želivském. Tramvaji nejen že chyběl onen popisovaný zvuk při zpomalení, tramvaji totiž chybělo zpomalení vůbec. Ona se objevila a zakousla se. Přísahám, že zakousla. Chvilku stála na předních kolech, předek namířený v úhlu čtyřiceti stupňů ke kolejím, a až pak dosedla na zadní a otevřela dveře.
Tuto tramvaj řídil Švec-legenda. Podotýkám noční legenda, poněvadž tento řidič není na denní provoz stavěný. Já si dokonce myslím, že aby někdo jako on řídil přes den, na to nejsou vážení klienti v tomto století zatím připravení.
(On tedy přes den někdy řídil, alespoň já ho viděl, ale víte, jak se to s legendami má. Někdy je skutečnost to, co se nikdy nestalo, a naopak.)
Můj kolega se o této legendě kdysi vyjádřil, že není člověk. Ne v tom smyslu lidství, ačkoli ve smyslu genetiky asi ano. Tvrdil, že možná jde o prvotní pokus o klonování řidiče, který, jak to tak u pokusů bývá, nevyšel, ale vědcům přišlo líto svůj výtvor bez rozmyslu jednoduše utratit, a tak ho poslali do provozu.
Jak jsem napsal, že tramvaj, respektive řidič otevřel dveře, opět nejde o přesný popis událostí. Řidič, a my ho povýšíme na člověka, dveře otevřel, ale hned dával znamení o zavření, tudíž nebylo jisté, zdali nejde pouze o šok samotných dveří, které sebou v záchvatu škubly. Do tramvaje nastoupili pouze ti stojící blíže průjezdnímu profilu tramvaje. Otálející u zábradlí o metr a půl dál neměli šanci. O těch, kteří by chtěli o nastupování trochu déle přemýšlet, se ani nezmiňuji. Ti už od samotného počátku své vize o cestování touto tramvají bloudili v černém propadlišti řidičova zájmu.
Ze zastávky jsme vyrazili jako vystřelení. Já osobně jsem na ledacos z provozu zvyklý, ale bylo znát, že vážené klienty kolem jízda zaskočila. Ne nadarmo tuto řidičskou legendu dávají na noční linky, jelikož z jeho ostré jízdy nikdo oka strachy nezamhouří, tudíž nikdo svou zastávku nepřejede a každý vystoupí, kde má. Někdo dokonce raději i dříve.
Tenhle kolega je vůbec pro DP škoda. Kolega by pro své schopnosti měl spíš testovat bombardéry nebo stíhačky nebo testovat cokoli, co se udrží nad zemí, poněvadž my jsme se také kolejí příliš nedotýkali. Tramvaj udělala něco jako „bzzzzcink“ a hned jsme brzdili na zastávce Biskupcova – což byl ovšem problém, neboť jsem si nepamatoval, že bychom fyzicky projeli dvě zastávky, o nich s jistotou vím, že je nezrušili.
Určitě jste každý z vás alespoň jedenkrát za život slyšel fantastickou historku o cestování prostorem. Nejznámější z těch je o lodi, která se objevila v jednu chvíli na dvou místech zároveň. O tomhle vyprávěl film Experiment Philadelphia, nebo o něčem tomu podobnému. Já takových historek znám spousty a rád je vyprávím, i když jim nevěřím, ale teď jsem měl pocit, že se právě další historky stávám součástí, a proto jí chtě nechtě věřit musím.
Na zastávce Biskupcova z ne nadlouho otevřených dveří vyběhlo několik cestujících a s křikem se rozuteklo do tmavých ulic nočního Žižkova. Mladík o dvě sedačky blíže k čelu tramvaje přede mnou začal něco drmolit. Pochopil jsem, že se modlí. Dveře se zavřely a tramvaj popojela na světla na křižovatce Ohrada.
Stáli jsme a mně to stání připomínalo čekání rakety na start. Nebo čekání již zmíněného automobilu cestujícího časem. Možná tramvaj, v níž jsem seděl, měla i něco na způsob časových okruhů, které sloužily k zadávání času, a kolega do nich zrovna zadával souřadnice: PALMOVKA (NA ZERTVACH) ZC. 23:58 – což je legendární pražské místo o dvě zastávky dál. Vůbec jsem nevěřil, že někdo jako on by se zdržoval zastavováním v následující zastávce na Krejcárku, která je navíc na znamení, což je druh zastávek, jež někteří kolegové neuznávají, neboť je mají za zastávky méněcenné.
Odstartovali jsme – což nyní byl naprosto přesný popis toho, co se nám v tramvaji stalo. Odstartovali jsme. Být raketou jsou pod námi lidé a pláčou dojetím. Jelikož jsme ale byli pouze tramvají, plakali lidé uvnitř. Já se držel, a proto jsem nebyl překvapený. Mladík se nedržel, a proto ho na těla působící géčka vmáčkla na sklo. Tramvaj přeskákala křižovatku a najela na svah směrem dolů na Krejcárek. Velmi rychle dosáhla potřebné rychlosti pro přesun v čase a prostoru a po třech charakteristických výbuších, jak jsme rozráželi časoprostor, jsme pro oko náhodného diváka zmizeli, přičemž po nás zůstaly pouze hořící pruhy na kolejích.
Palmovka. Mladík vystoupil po čtyřech. Důchodce vzadu se nemohl dočkat dveří a vystoupil jinudy, a já nechci vědět kudy. Tramvaj po cuknutí dveří okamžitě zazvonila a rozjela se. Z vedlejší silnice za vstupem do metra trasy Bé vyjížděl automobil firmy BOLD a naivně si myslel, že když před tramvají profrčí jen tak, snad se tramvaják lekne.
Ještě nyní po několika dnech řidič automobilu křičí a nikdo ho na bohnickém pavilonu nemůže utišit. Křičí nelidskými skřeky, ale jenom my víme proč. Křičí, protože viděl, jak se na něj tramvaj hnala obrovskou rychlostí, zvonila a dost možná i otevírala tlamu, kterou by vůbec neměla mít, a posléze propálila díru v časoprostoru a kolem řidičovy hlavy proletěly dvě ohnivé stopy. Od té chvíle křičí. A zřejmě už nikdy nepřestane.
Já měl štěstí, že jsem vystupoval v zastávce, která byla panu kolegovi sympatická. Navíc už před dalším přesunem v prostoru za zastávkou Balabenka jsem si hlídal prostor u druhých dveří a kapesním nožíkem vyhrožoval každému, kdo by mě chtěl mé výhodné pozice při jejich nedlouhém otevření zbavit. Nejsem nejhubenější, ale i tak jsem se skulinou mírně otevřených dveří ven na svou zastávku prodral a pak koukal, jak tramvaj odjíždí přes křižovatku, nabírá rychlost a zmizí v namodralém záblesku koncentrované energie a je ticho.
Co se dělo s tramvají, řidičem a lidmi nevím, ale jistou představu vám. Tramvaj dojela na konečnou na Lehovci a všichni cestující vystoupili. Řidič nikoho nemusel budit, protože nikdo strachy neusnul. Možná však před prvními dveřmi stál mladík. Mladík, který zabloudil a byl někde, kde to neznal. Mávnul na řidiče a řidič otevřel kabinu a zeptal se – „Co jhééé?“
Mladík pochopil, že řidič nemá dobrou náladu, a tak se zeptal stručně. „Jedete na Lazarskou?“
Řidič se ušklíbl a odpověděl: „Tam už jsem byl!“
Mladík se víc nedozvěděl. Řidič prásknul kabinou, zavřel dveře a tramvaj začala vydávat zvláštní zvuky. Mladík musel ustoupit dál od kolejí, jelikož celá tramvaj se pomalu zvedala z kolejí, její kola se sklápěla do stran, takže vypadala jako disky – a celý vůz houpavě levitoval ve výšce dvou metrů. Pak se vůz rozjel, vlastně rozletěl, směrem k černé obloze, a když za chvíli udělal půlkolečko, vyrazil dopředu a zmizel v jediném obrovském ohnivém záblesku.
THE END
