Princezna z Palmovky

Chtěla být princeznou, která tancuje. Princeznou tancující ulicemi a usmívajícími se na všechny okolo, princeznou, co svým úsměvem rozdává radost, a každý, kdo se na ní podívá, musí mít hned o něco lepší den.

Tancovala v parku na horní Palmovce, pak uličkou protancovala ke křižovatce kolejí a tramvaje jí cinkaly do rytmu. Přeskákala po Žertvách dolů náměstíčkem kolem synagógy s Davidovou hvězdou na zadní zdi plnou holubích pírek, za každou dušičku jedno, a pak dolů k Rokytce do parku pod velký most s popraskaným betonem. Tam si lehla do trávy a koukala na spodní konstrukci a poslouchala, jak se po ní řítí auta někam k Bulovce nebo opačným směrem k Balabence – a ti řidiči tušili, že tam hluboko pod nimi leží v trávě princezna, usmívá se a je šťastná, a sami to štěstí a radost v sobě cítili a vezli ho sebou domů, ať je to až v Teplicích, nebo jen na Proseku.

Její táta pil. Vracel se, když se vracel, protože psát, že se vracel v noci, nebo až k ránu, není přesné. Její táta pil, když mohl pít, a podle toho se vracel, ať bylo dopoledne či čas k obědu, nebo začínaly večerní zprávy, nebo se noc dělila na půlku. Nikoho doma netloukl, jak tak pijáci doma lidi tlučou, ani nikomu nedělal nic špatného, jenom pil. Vracel se domů ulicemi jako koráb houpající se ze strany na strany a někdy si zpíval a někdy kopal do plechovek a někdy házel kameny z mostu do Rokytky a při každém volal: „Tenhle rum si nedám, a tuhle vodku si nedám, a tenhle fernet si nedám, a tuhle zelenou si nedám…“ a když voda vzala všechny ty pomyslné plné skleničky, vrávoral po proudu ke starému domu a do malého dvoupokojáku, kde ho žena uložila do postele a vždycky řekla: „Ne aby si mi poblil cejchy!“

Máma ho měla ráda, stejně jako svoji princezničku. Uklízela ve škole a po kancelářích a ráda vařila. Nejraději vařila směs na špagety s mletým masem a spoustou koření, nejvíc toho exotického, protože věřila, že všechno koření, co do něj dává je kouskem světů kolem dokola, kouskem z dálek, odkud ho dovážejí, a kdo ho jí, bude tam jednou cestovat a pozná spoustu zajímavých lidí.

Když se táta probudil, ustlal postel a celý pokoj. Jako by to byla cena za to, že ho máma uložila a nechala vyspat. Pracoval jako skladník v Bille. Dřív zboží i rozvážel, ale kdysi byla šichta dlouhá a žízeň ho dusila v hrdle, a policajt pro to neměl pochopení. Uklidil byt a šel tahat bedny a krmit regály a usmíval se na lidi a ukazoval jim, že rýže je támhle, že tahle akce skončila, že máslo za půlku bude zítra, a dobrý den a že nový letáček přijde v pátek. Potom tohle všechno spláchnul „U Komína“ pod náměstíčkem a ono povídání z něj odteklo jako voda z víru pod jezem, aby čerstvé, co připluje zítra, mělo zase kam na chvíli zapadnout a poté se nechalo vypláchnout.

Její princ pracoval po bezpečnostních agenturách, občas chodil na hlídku v Bille, ale jeho největší práce byla, že si hledal práci jinou, poněvadž chození do práce, jeho velkou prací nebylo. Do princezny se zamiloval na první pohled, když naposledy vycházel z těch velkých žlutých potravin a vedoucí v kravatě a směšně velkou bílou košilí, která spíše měla být pro jeho otce než pro něj, na něj volal, aby sem už takového lempla nikdo nevodil, protože vola, co dovolí ukradnout i plastikovou ošatku jahod, aby jeden pohledal. Pak kravata zavlála a zmizela v přívalu čerstvých zákazníků, z nichž křik vedoucího udělal velké zvědavce.

Princ uviděl princeznu, a jak to bývá ve všech pohádkách, srdce mu vyletělo až někam do krku, kde se naštěstí zadrhlo, protože kdyby ne, vyskočilo by ven a skákalo po Zenklově ulici jako žabička, a kdo ví, kde by nakonec skončilo a kolik lidí pocákalo čerstvou láskou. Takhle zůstalo v krku a bouchalo jako bubínek, do něhož na pouti tluče opička s velkým generálským kloboukem. Skrze tmu útrob srdce cítilo světlou lásku a v ní princeznu, která najednou přestala s tancováním a koukala se na prince.

Ten den už netancovala. Jako by všechno od tancování zapomněla a jako batole se učila chodit, cupitala vedle prince celou Libní, až došli po proudu Rokytky k Vltavě. Jelikož bylo horko a láska je taky horká, a dvě horka jsou na dvě těla až moc, tak se svlékli do naha a vykoupali v slepém říčním rameni.

Když vylezli na břeh, na kousku trávy se napůl slunili a napůl chladili, protože nad nimi bylo větvoví a po tělech jim skákaly temné šrámy studených stínů a světelné ostrůvky odpoledního slunce. Nemuseli si nic říkat, ani o to nestáli. Ona mluvila jenom tancem, on zase tím, že často hledal správná slova - a to je v dnešní době velká práce, a jelikož na práci nebyl, tak raději mlčel, protože kdo i takhle nic nedělá, nic nezkazí. Koukali se na sebe a koukala na ně Vltava a slunce a modrá obloha, co od východu temněla, a všichni dohromady se tvářili, že je všechno v pořádku. A vše taky bylo v pořádku, a jak je něco v pořádku, není důvod to měnit.

Za několik měsíců už princezna mluvila jinak než tancem. Bydlela s princem v garsonce nedaleko Kotlasky, ale většinou byli venku, zvlášť na jaře. Chodili ulicemi Libně, vodili se za ruku, v druhé drželi pivní láhev, a když princezna seděla na zídce u tramvajové zastávky, hladila si svoje obrovské bříško s vypouklým pupíkem, a zpívala ukolébavky a občas si lokla piva, na což lidé kroutili hlavami, ale nikdo nic neřekl, protože lidem jako ona a on nikdo nic neřekne. Princezna dál zpívala o měsíčku, co musel jít brzy spát, poněvadž sluníčko bylo nedočkavé a potřebovalo se podívat na kapličku na kopečku, jestli se jí třpytí střecha jako jemu paprsky. Nad nimi vysoko lítal modrý papírový drak, který někdo pouštěl z plácku bývalého židovského hřbitova, a to bylo strašně zvláštní, poněvadž tady drak nelítal moc dlouho a tahle čtvrť ho skoro neznala. Drak se třepotal ve větru a mával ocasem, jako by všechny zdravil.

Princezna zpívala a hladila bříško a už se těšila, jak s malou princeznou nebo princem protančí celé hodiny po ulicích, kolem Rokytky, kde jsou dětská hřiště, jak spolu protančí až pod most s popraskaným betonem, lehnou si a budou se dívat nahoru a posílat radost svého dne a skrze auta a lidi ji vypouštět do celého světa.