Článek
Pan premiér sliboval, že do posledního volebního roku přinese něco zvláštního, čím pětikoalici (pokud to je ještě pětikoalice) vrátí důvěru lidí, a navíc získá hlasy těch, kteří je nevolili. Z toho to důvodu zřejmě použil dnes již tolik známá slova o možnosti pro české občany, že za čtyři roky mohou mít své platy srovnatelné s těmi německými. V překladu pro neznalé – za čtyři roky dokáže pan Fiala ekonomický zázrak srovnatelný s tím zázrakem hospodářským pro Německo z poválečných let minulého století.
Pokud vám tato slova něco připomínají, máte pravdu. Pamatuju si, že tento zázrak sliboval po Sametové revoluci profesor Václav Klaus, v té domě ministr financí, ačkoli se nejprve mluvilo o dohánění Rakouska. Německo přišlo na řadu pak tak nějak automaticky. Mnozí si také jistě ještě vzpomenou, jakým výrokem tento zázrak podmiňoval. Šlo o podmínku „utahování opasků“.
(Pan Václav Klaus autorství slov o utahování opasků zpochybňuje – já si však pamatuju politický pořad s názvem Léčba Klausem, který vysílala Československá televize v roce 1991, v němž se o utahování opasků mluvilo bez zpochybňování. Stejně jako o hospodářských zázracích. Rovněž si pamatuju, jak republikán Miroslav Sládek v tom samém roce mluvil v rozhlase o „Léčbě klaunem“. (Ano, to byla doba, kdy pan Sládek byl slyšet i z rozhlasu.))
Pan Fiala slibuje něco, co už se jednou splnit nepovedlo. Slibovat však může, slibem člověk nijak nezarmoutí – slibovat není trestné. Jen by člověk na jeho místě měl vědět, jaké sliby už mohou hraničit s populismem. Tedy s něčím, o čem se pan Fiala vyjadřuje s despektem.
V článku pana Richarda Pokorného pan autor píše, že takové slibování je však naprosto v pořádku. Že takové slibování je ukázkou sebevědomých a ambiciózních vizí – a kdo něčeho takového není schopen nebo k tomu nemá odvahu, diskvalifikuje sám sebe.
Jestli by v tomto případě zazněla pravda, začalo by platit, že jakýkoliv slib je pouze ukázkou síly ambicí, nehledě na politickou příslušnost. Nikoli populismem. To je ovšem nesmysl. I slib by měl mít hranici a hranice by měla platit pro každého. V tomto případě s jednoduchým dovětkem, že kdo hranici překračuje, je populista. A kdo je populista, vysvětlil hezky na svém dnes již lavinovém videu pan Zdeněk Svěrák – ačkoli jistě netušil, že co řekne na adresu nepojmenovaných, bude za několik měsíců platit i o jiných.
Česká ekonomika je nastavena tak, aby sloužila, nikoli aby bohatla.
Když Západ v osmdesátých letech věděl, že socialismus je ve východních zemích již neudržitelný, nechal si vypracovat studii, jak bude po pádu Železné opony u těchto zemí vypadat ekonomický růst. Studii nechal vypracovat z jediného důvodu – aby věděl, jak moc se má Východu bát. Dle studie zjistil, že vůbec.
Jelikož studie nijak nikoho neomezovala, dostala se po pádu komunismu i na východní stranu a byla nám plně známá. Mně to tenkrát přišlo nezajímavé, já byl dítě, ale pamatuju si, jak otec říkal, že se současným růstem dohoníme Německo za sto šest let, zatímco jiné státy, třeba tuším že Švédsko, nedohoníme nikdy. Čas bohužel ukázal, že je to pravda.
Někteří mi však teď řeknete, že co bylo bylo a pořád je možnost se vypracovat a změnit ekonomickou situaci. Ano, možné to je. Akorát to dlouhá léta s pozitivním výsledkem neděláme. My o tom pozitivně pouze mluvíme a mluvíme o tom, protože je to to jediné, co s tím pozitivně dělat můžeme.
Naše ekonomika není o růstu. Kdyby byla o růstu, a to již od porevolučního začátku, neprodávají se továrny a nemění se zaběhlé postupy – jinými slovy, vyrábí se se dál a rozdíl od socialismu bude jenom v možnosti, že nám za výsledky práce může platit víc lidí z vícero stran za víc peněz.
(Podotýkám, nejsem ekonom, na střední škole jsem měl ekonomiku a management (a snad marketing) jenom dva roky. Ale i tak si myslím, že kdo by chtěl růst, tak tímto určitě začne. Ne, že prodá něco funkčního a pak se rozhoduje, co bude dělat jiného.)
Pan premiér dle některých svými sliby ukazuje svoje ambice a odvahu, ale dle jiných zase tím samým blbne lidem hlavu. Obávám se, že nejvíc mladým lidem. Mladí lidé rádi slyší na poznámky o Západě, o růstu, o šancích – ale už tolik neposlouchají, že poměry jsou trochu jiné než ve velkých příbězích a mladých miliardářích a že těch malých zrníček zlata v obrovské haldě písku a kamení tolik není. Tohle mladým pan premiér neřekne. Ostatně jako nikdo z politiků.
Když slibuje pan premiér, proč bych nemohl já – třebaže moje sliby budou nepopulistické a pro některé budou ukázkou osobní neodvahy, neschopnosti, možná až zbabělosti. Za to budou vyřčené na základě toho, co se roky kolem mě děje a co opravdu vidím – třeba vývoje cen, vývoje nálady lidí, nebo postupů ekonomiky v jiných zemích.
Slibuju, že v následujících letech nebudeme mít platy jako v Německu. Ne obyčejní lidé s obyčejnou prací, kterou mám třeba já. Slibuju, že to nezmění ani jedna ze současných větších stran napříč politickým spektrem. Nezmění, protože než bychom mohli pracovat na jakž takž nějakém růstu, museli bychom současnou zemi nejdříve stabilizovat. Stabilizace je totiž potřeba, když ceny kolem vás lítají vzhůru jako raketa, ale už pak nepřistávají. A když nepřistávají ceny, může vám plat růst krásně číselně na efekt, ale už vám nebude růst opravdovou hodnotou. Slibuju, že nebude potřeba vyšších platů, když neporostou ceny, nebo se ceny dokonce sníží.
Ale pokud se vám moje sliby nelíbí, tak se omlouvám. Já nejsem premiér, co mluví proti populistům, ale naprosto přesně jako oni slibují.
Zdroje:
