Článek
Ale jel jsem tady autobusem a koukal jsem, že všude žijí (stejní) lidé.
Autobus přijel pozdě. To nevadí. Jsem zvyklý a neřeším to. Akorát přijel pozdě, protože řidič pozdě vyjel z konečné. Ono sice na trati o délce tří minut někde nabrat zpoždění můžete, to ano, ale ne na místě, kde jsem. Jak bylo cítit ve vzduchu, řidič si pouze potřeboval dokouřit na konečné svůj cigaretový hattrick.
Nastoupil jsem a nijak neřešil, že řidič mi poněkud zvýšeným hlasem říkal: „Dělejte, nastupujte, rychle!“ Inu, když musíte, tak musíte. Ale viděl jsem v tu chvíli, jak autobus (z kopce) dobíhá paní ve věku tak okolo šedesáti let. Podle stylu běhu čiperka. A lidi to viděli taky, a tak když řidič zavíral dveře, hned říkali: „Ještě běží paní!“
Přátelé, já jsem zažil hodně řidičů. Já zažil hodně situací. Já toho zažil někdy víc, než bych zažít chtěl, avšak aby řídil démon, to jsem nezažil.
Řidič musel být démon, úplně z jiného světa, jelikož naprosto suše, ale jako opravdu suše, to byl tako suché, až se z toho – a takhle suše řekl: „Pojede dalším!“
A bylo ticho. Promluvil démon a nikdo s ním nediskutoval. To není jako v Praze, kde by hned tři lidi nahlas nadávali, jeden už psal stížnost a další řidiči chtěl nafackovat. Tady ticho. Nikdo nic. Jenom malinký chlapeček, tak pět let, řekl své matce:
„Ten řidič není pan Soukup. Ten by nikomu neublížil.“
(Jméno jsem změnil.)
V té chvíli jsem pochopil, že moje dlouhodobá obava, že jednoho dne umřu v tramvaji, byla obava mylná. Umřu v autobusu. Umřu za chvilku. Otázkou zůstane, jak a jak moc mě to bude bolet.
V místě, kde jsem na dovolené, jsou silnice místy úzké a řidiči se někdy musí vyhýbat, a to způsobem, že jeden zabrzdí a drží se hodně na straně. To však neplatilo v případě tohoto řidiče autobusu. I když byl momentálně se svým dopravním prostředkem široko daleko největší a nejsilnější, rozhodně nečekal, až řidič protijedoucího osobního vozu zajede ke kraji a zastaví. Na zastavení jiných nebyl zřejmě totiž čas. Řidič autobusu pevněji sevřel volant, i když nevím proč, a hnal se na automobily stejně, jako se na malé vyděšené zvíře žene to větší.
Podruhé v životě jsem viděl, že uskočilo auto. Poprvé to bylo před lety u Letenského tunelu, podruhé tady. Auta umí skákat. Jak to dělají, nevím, a ani to nechci vědět, ale viděl jsem na vlastní, že auto v zatáčce uskočilo do strany a skočilo do křoví.
Podíval jsem se po ostatních cestujících. Nic. Žádná reakce. Pohoda, klídek, tabáček. Jedna polovina cestujících byla místní a ta byla evidentně na způsob dopravy zvyklá, druhou polovinu tvořili hosté na dovolené a ti zase nevěřili, že co se právě teď děje, je skutečné.
Autobus zastavil na zastávce u vlakového nádraží. Řidič nic neříkal, dokonce nedělal nic, čím by mě vylekal. Zato jedna starší paní, evidentně ne místní, se zamotala při výstupu do psa. Skutečně do psa. Ne do vodítka od psa, do psa.
Třebaže jsem stál blízko, netušil jsem, jak paní psa původně překročila, jestli vůbec, a dostala svou nohu pod tlapku středně velkého psa. Oba vypadali, že začnou řecko-římský zápas. Paní se však odmítala hýbat a nadávala majiteli, že upadne. Polovina autobusu byla pro, druhé to bylo jedno – to byla ta místní polovina. Paní se nehýbala a pes taky ne. Vypadalo to na plichtu.
Pochopil jsem, že dávná hitovka Televizních novin s názvem „Bába pod kořenem“ o ženě, která strávila noc zapletená v kořenech stromu, má konkurenci. „Bába pod psem“. To bude hit.
Pes nic, pes ženu ignoroval. Na pohled však bylo vidět, kdo má z nich vyšší IQ a že člověk to nebude. Paní začala propadat panice, protože věděla, že bude muset zvednout nohu. Pes se však raději sám ze ženy vymotal a podíval se na ženu pohledem, který vídáte u myslících tvorů, když si uvědomí o jiných tvorech, že jsou blbci.
„Tak co tam bude?“ ozval se řidič.
Nebylo tam nic. Starší paní odskákala po jedné noze, aniž by jí už pes jakkoli překážel. Pes kroutil hlavou. Autobus se znovu rozjel. Chlapeček opět promluvil a mamince vedle řekl: „Musíme vydržet na konečnou. Třeba tam zastaví!“
Přísahám na koleje a všechno na nich, že si tohle nevymýšlím. Přesně takhle to chlapeček řekl. Pochopil jsem, že tohle místo rozhodně není Praha a že život zde je tvrdý a rodí silné muže. Nenápadně jsem se k chlapečkovi přiblížil, abych se za něj skryl. Jestli bude nejhůř, pouze tento syn drsných hor mě může zachránit. Pochopil jsem rovněž, že tady je mi znalost přežití v dopravě na základě vnitropodnikových předpisů úplně na prd.
Přežili jsme. Dokonce bez úhony. Chlapeček vyšel z autobusu obdobně jako Rambo z džungle. Polovina cestujících (hádejte která) se rozprchla do stran. Druhá polovina stála nevěřícně na zastávce a koukala do stran a hledala, jestli neuvidí na čemkoli okolo zářivě zelený zdrojový počítačový kód, protože tohle vše byla v Matrixu evidentně chyba.
Já kód nehledal. Já se soustředil na řidiče. Říkal jsem si, že tohle musí od něj skončit nějakou hláškou. Něco jako „Hasta la vista, baby“ nebo „Zdravý odchov-zdravé tele“. Prostě moudro, která vás rozseká.
Dočkal jsem se. Pravda, nebyla to přímo hláška, že bych jí tesal, ale šlo to. Řidič se díval přes přední sklo, moc se nehýbal, jako by něco hypnotizoval, třeba sebe – a pak se více o volant opřel a řekl jedinou věc.
„Tak!“
