Článek
Tenhle mladík byl lásky plný. Pořád se hýbal a hýbal se tak, že jsem měl pocit, že se hýbá v hýbání, takže se hýbá dvakrát tolik, než by se hýbal normální člověk. Byl té lásky v sobě plný, až jsem měl strach, že začne hýbat rukama tolik, až se promění na vrtulník a odletí skrze střechu do nebe.
Mladík taky hodně mluvil. Mluvil, avšak moc toho neřekl, protože co říkal nedávalo smysl. Ale to je v pořádku, láska někdy smysl dávat nemusí. Láska je od toho, abyste se dobře cítili, a ne mysleli.
Mladík taky někdy křičel, a to zvláštními výskavými tóny, při nichž ostatní cestující zvedli hlavy a dávali pozor, tudíž mladík by se jistě uživil jako maják nebo lodní siréna a zachraňoval životy na lodích, které by se blížily ke skaliskům. Jak by mladík viděl loď, hned by udělal – vhíííííííííí – a životy by dál pokračovaly a z nikoho by se nestal andělíček.
Láska v mladíkovi se chtěla rozdávat do světa. Nejen že ho neudržela v klidu a nutila ho létat, ale taky z něj dělala dobráka, co se chce celý rozdat. Mladík vytáhl z kapsy balení čokolády a nabízel jí dívce, co seděla přes uličku. Mladík se musel zamilovat, protože byl láskou celý žhavý a čokoláda se roztékala a zabalená připomínala ohýbanou tenkou gumu. Dívka se ale nezamilovala – tak to někdy chodí. Někdy se srdíčka nesetkají nebo se minou a každé letí dál svou cestou.
Mladíkovo srdce plakalo, a aby plakalo, muselo mít jizvu, a ta jizva vznikla prasklinou, jak dívka nechtěla čokoládu. A mladík si myslel, že za to může právě ta čokoláda, a tak s ní mrštil před sebe a její obal prasknul a čokoláda tekla do stran a patlala barevné plastové sedačky, aby byly hnědé.
Mladík neměl lásku dívky, a tak mu vášeň vychladla a byla mu zima a oblékl si bundu, na které taky byla čokoláda, a jak zima v těle prostupovala a dostávala se mu do srdce, mladík jako by se stal služebníkem sněhové královny a už neviděl kolem sebe hezký svět, ale byl přesně jako chlapec jménem Kai v pohádce pana Andersena, co viděl kolem sebe jenom zlo.
Mladíkovi přišel celý svět nespravedlivý a krutý a bouchal do sedačky a křičel na nás, jako bychom my všichni kolem byli ten led, a mladík nás neměl rád a vystoupil z tramvaje a křičel na celou ulici a jak šel a na bundě měl čokoládu a za ním se táhla těžká hořká vůně.
Změna stylu
Kdysi jsem psal (a někteří mi nevěřili), že patřím mezi řidiče, co čistí sedačky, protože jsem na to vybavený. Ano, dělám to. A dokonce to dělám, i když cestuji jako vážený klient. A jelikož nekecám, vidělo osazenstvo linky šestnáct, jak započaly čistící práce na sedačkách – a to z toho prostého důvodů, že není dobře, když si někdo sedne do rozpatlané sedačky, zvláště když nemá hnědé oblečení.
A jak čistím, upoutám tím pozornost, a paní blízko se mě ptala, jestli je to opravdu čokoláda? A já že jo, že nebýt to čokoláda, nejsem k tomu čištění tolik důvěrný. Ale taky jsem si neodpustil ten vtip, že jsem olíznul prst (ne s tou čokoládou, tolik zase lidem nevěřím) a ve tváři udělal překvapený výraz a řekl – „Fuj, hovno, ještě že jsem do toho nešláp!“
Někdo do MHD opravdu nepatří – a blbé je, že když ho na konečné vyhodíte, zase vám do ní nastoupí. Ale v tomhle případě mladík svým chováním dokázal pro lidstvo jednu ne obvyklou věc. Když jsem čistil sedačky, lidé si začali mezi sebou povídat a povídali si, i když se vůbec neznali. A dokonce k tomu nepotřebovali žádnou „lásku“. Stačilo, že byli normálními lidmi.
