Slovo tramvajáka na kampaň pana doktora Hřiba

Kampaň poukazuje na základy slušného chování v MHD, která podle hlavního tvůrce myšlenky kampaně mnozí již nedodržují, a je proto potřeba je opět některým osvětlit – případně lidem neznalých těchto pravidel přímo vysvětlit.

Celá akce i přes svou rovinu má úspěch. Soudím tak podle četných komentářů všeho, čeho se tato kampaň pouze letmo otře – to jest článků, statusů na sociálních sítích, diskuzních a jiných komentářů.

Pokud píši, že kampaň má úspěch, neznamená to, že jde pouze o úspěch pozitivní. Většina kampaní v naší zemi má onu sílu, že lidi namísto spojení spíš rozdělí – a to jak poslední roky u nás bývá zvykem pouze na dvě strany, pro a proti, bez možnosti střední cesty mezi.

Místo diskuze jsme se naučili nadávat, místo hledání kompromisu ty druhé očerňujeme.

Kampaň splnila, co splnit měla. Lidé se o ní baví a baví se o ní proto, jelikož samotná kampaň je jako většina kampaní na cokoli vedených za poslední roky, tudíž v konečném vyznění nenabízí žádné řešení.

Zatímco dříve se kampaň snažila alespoň naznačit, kudy by měla vést ke změně cesta, tato kampaň naráží na stejný problém, na jaké naráží i ostatní, a to, že se snaží v konečném důsledku nikoho neurazit.

Dnešní svět už musí počítat s tím, že pokud dneska něco není povolené, neznamená to, že to nebude povolené zítra.

Nikdy bych si třeba nepomyslil, že půjdu do obchodního domu a potkám tam muže v kůži, který povede na vodítku ženu, která před ním poslušně cupitá na vysokých podpatcích – stejně jako jsem si nemyslel, že když se někdo nahý ukazuje před malými dětmi a hází kolem sebe hlínu, nepůjde o nepořádek hlavně v hlavě, ale o uměleckou performanci. V obou případech police nezakročila, protože jednoduše nevěděla, proč by měla.

Kampaň pana doktora Hřiba je opatrná, a ačkoli nepřímo poukazuje na neslušné, ba možná přímo i z normálnosti odchýlené chování jedinců kolem nás, nikoho přesně nepopisuje, nýbrž se drží v rozmezí hranic povídání o někom, kdo obtěžuje zíráním či dotyky. Nic víc.

Zde má kampaň své slabé místo – není adresná. Text na několika plakátech se stále opakuje, a tak namísto důrazně vztyčeného ukazováčku ukazujícím k problému myslíte na jiný vztyčený prst, jenž nám vzkazuje, že i tentokrát se nic výjimečného nekoná a nemusíme se obávat informační revoluce měnící náš dosavadní pohled na věc.

Kampaň se na plakátech opírá o několik bodů a mým prvním záměrem bylo rozebrání všech těchto bodů, ale po opakovaném čtení krátkých vět a hesel jsem pochopil, že v kampani nejde o nic jiného než o umělé natahování bodů pouze dvou, jimiž je Zírání a Dotýkání se v MHD.

Netuším, jak se zírání pozná, případně čím zírání zíráním je – jestli je odlišeno od dlouhého koukání počtem vteřin, výrazem očí, případně doprovodnými grimasami nebo olizováním vlastních rtů či šťouráním se v nose.

Chápu, co chtěl pan doktor říct – ale nijak nechápu, proč to nakonec neřekl. Upřímnost je někdy lepší než zvláštní jinotaje a synonyma a v tomto případně by bylo opravdu vhodnější poznamenat něco o nevhodném chování se sexuálním podtextem, než to vyřídit jedním výrazem o „zírání“, a tím právě slovo shodit na jinou úroveň.

Někteří lidé si zřejmě neuvědomují, že díky zírání jsou na tomto světě, neboť zírání je znakem úžasu, které může vyvolat citové pohnutí jinak známé jako „zamilování se“.

Já vím, že dnešní doba lásce nepřeje a namísto mluvení o citu se řeší to, co dříve bývalo sexuálními úchylkami, které se dneska staví na roveň běžnému, slušnému chování – někdy mám pocit, že se z nich dělá daleko větší normálnost, než jaká slovem „normální“ ve svém významu je.

Zírání z úžasu nemusí však nutně znamenat, že dotyčný chce sledovanou osobu znásilnit, posléze zabít, rozčtvrtit a zkonzumovat (ne třeba nutně v tomto pořadí) – víc je pravděpodobné, že dotyčný je v té chvíli omámen přívalem endorfinů a jiných chemických reakcí a nebezpečí od něj nijak nehrozí.

To platí, pokud se nebavíme o jedincích, kteří nevědí (nebo nechtějí vědět), jak se mají slušně chovat a jsou pouze na základě pravěkého instinktu zvyklí, že v případě jejich zájmu žena podlehnout musí nebo že negativní odpověď je vlastně brána za souhlas, a žena si tím prosí o sexuální styk – tenhle problém kampaň proti domnělému zírání nevyřeší a spíš by se měli lidé, kteří o takovém problému jiných lidí vědí a mohou jej řešit, zaměřit na větší pravomoci policistům a vyšší a přísnější tresty pro pachatele této trestné činnosti.

Jinak zírání v dobrém může znamenat hezké věci – seznámení, souznění, poznání, porozumění, svatbu, děti, (ne rovněž v tomto pořadí).

Druhý bod beru z pozice řidiče a dlouholetým znalcem všech neduhů a problémů v MHD za vtip. Kampaň proti dotýkání se v MHD je od pana doktora myšlena buď jako sebekritika za nedostatek spojů, díky čemuž se klienti MHD ve vozech tlačí – nebo dalším omylem v podobě neuvědomění si situace, jak to ve spojích v určitých časových úsecích vypadá.

Napadlo mě zrovna teď, že kdybychom žili ve světě France Kafky nebo George Orwella či ve světě z filmu Brazil Terryho Gilliama, kolem nás by se pohybovala speciální jednotka určená na eliminování dotyků – a to formou likvidace těch, kteří se jiných dotkli. Rychle, bez soudu, pouze na udání od poškozené osoby. Za nějakou dobu by bylo ve vozech volno, třebaže společensky stále nedýchatelno.

Poukazovat na problém dotyků v MHD je stejné si jako poukazovat na dotyky při koncertě rockové skupiny, když poskakujete pod pódiem. Nijak však nepopírám, že podobné poukazování na běžné záležitosti je nejlepší variantou, když nechcete poukazovat na záležitosti, na jejichž ukazování vás jiní žádají.

K závěru bych rád podotkl, že i když v článku hovořím na adresu pana doktora Hřiba, nejde s největší pravděpodobností o nápad pouze z jeho hlavy. Pan doktor má jistě spolupracovníky a celá kampaň je výsledkem nejen jedné jediné myšlenky z jedné jediné invence. Je proto s podivem, když celá kampaň na mě působí jako laciná, byť jde o konečnou verzi lidí, kteří mají být mnohem chytřejší než já, neboť jsou to lidé (mají být), co v mnoha případech rozhodují o mé budoucnosti v tomto městě.

Případně je na místě možnost, že jsem ve vnímání jiných tolik naivní, proto mnohé z myšlenek jiných nemohu chápat – či vůbec nemám.

Možná vás kampaň oslovila a našli jste v ní určitou cestu, já si však myslím, že lidé takzvaně nahoře by měli řešit podstatnější záležitosti.

Pokud by však podstatnější záležitosti řešit nechtěli, a naopak se chtěli držet MHD, zde má pan doktor a jeho tým možnosti na jiné, potřebnější kampaně:

Neotravovat spolucestující vším, co umí Váš mobil

Zamezení vstupu opilcům

Možnost vyhodit člověka, který do MHD dle Přepravního řádu nepatří

Nedělat z MHD hotely

Zařídit, aby všichni měli zaplaceno

Takové kampaně, kdyby udělal, tak to bych teprve zíral.