Článek
Počet stížností, které na mě za tu dobu přišly, by se daly spočítat na prstech obou rukou. Nepatřím mezi řidiče nerváky. Nejsem závodník a ani rekordman na krátké rychlé tratě. Jedu si po svém a snažím se, aby to tolik nedrncalo. Pokud se objeví problém, myslím tím problém s váženým klientem, ne s tramvají, je vidět moje dobrá výchova a klasické vzdělání. Čtenáři, s nimiž jsem se na trati během let setkal (a popovídal), mi mohou dát za pravdu. Vždycky je dobré se na někoho zeptat jinde, ne vždy přímo jeho.
Stížnosti u nás dělíme na tři skupiny – oprávněné, neoprávněné a na stížnosti, o nichž hovoříme jako o stížnostech psané pacienty.
Oprávněná je stížnost oprávněná. Nelze dát mou osobou a slovem za všechny kolegy ruku do ohně a říci, že jsou čestní a milí jako Mirek Dušín a chovají se na trati jako svatouškové. Já sám mám s některými kolegy časté debaty o tom, jak by se mělo k lidem přistupovat – ačkoli vím, že nejčastější odpovědí z jejich strany nakonec bude ne příliš dobrá, lakonická věta, že si na hlavu srát nenechají.
Dělat si to na hlavu nemusí, ale i tak si myslím, že se mohou chovat slušně a v sobě cosi překousnout a pochopit, že povolání řidiče je nejen o věcech s řízením spojenými, jako třeba pozornost a soustředění, ale je i o pokoře a hluboké empatii. To nejsou jenom slova z časopisů a internetových stránek lákající na sebezdokonalování, je to hlavně pravda. Lidi mají z dnešního světa nervy napnutý a stačí opravdu málo, aby soukromý kalich trpělivosti, a řekněme až zdrženlivosti, každého nás kdekoli přetekl.
Neoprávněné stížnosti vznikají z neznalosti stěžovatele. Nejsou časté. Za příklad uvedu stížnost, kdy psal řidič osobního vozu (všímavý) na řidiče tramvaje, že jezdí na červenou. Svoje tvrzení doložil i několika fotkami z palubní kamery. Žel pro řidiče osobního vozu řidič tramvaje se řídí „vlastními“ světly a signalizací, a ta ne pokaždé je v souladu s barevnou signalizací pro ostatní řidiče. Mnohdy se proto stane, že se tramvaj rozjede, když na semaforu naskočí červená.
Takovému stěžovateli je slušnou formou poděkováno za všímavost a my v kolektivu řidičů mu společně udělíme nominaci na cenu „Vůl roku“.
Stížnosti psané pacientem jsou stížnostmi, v nichž sám stěžovatel sám sebe usvědčuje z porušování pravidel. To je ta stížnost, když si třeba někdo stěžuje, že mu ujela tramvaj, třebaže celou dobu běžel proti ní na kolejích – nebo že řidič zavíral dveře, i když je dotyčný přidržoval.
Pochopit nutkání takových lidí psát stížnosti není složité. Jde o jeden samý typ lidí (nikoli věkem, ale vnímáním světa), kteří jsou, stručně, leč výstižně řečeno, známými Dobročechy žijícími ve své vlastní sociální bublině a trpící uvnitř sebe sama pocitem nedocenění, který se však hned v neustálém souboji přetahuje s nestoudným sebevědomím.
Jsou to lidé, kteří jsou ve dne v noci připraveni bojovat za cokoli. Nedělají to pro tu či onu věc, nýbrž jen aby ukázali světu, že také existují – přičemž se krmí pocity, jak oni zachraňují a mění svět, ale zároveň musí svoji bolavou duši léčit před nutkavými pocity, že o jejich vidění změny většina kolem vlastně vůbec nestojí.
Tihle lidé ví všechno nejlíp a nejlíp to, co by se mělo. Ne má, ale mělo. Jsou bojovníky za vše a všechno a připomínají svými činy sochy světců, na něž však kálí holubi. Mají automaticky ve všem pravdu, a když se s nimi pustíte do hlasitější debaty (a to chtějí), mají Vás za dnes tolik oblíbené psychopaty. Když od debaty s nimi odejdete a prásknete dveřmi, tváří se překvapeně a mluví cosi o tom, že nechápou, proč se zlobíte, když jste si tak hezky povídali.
Napsat stížnost není nic složitého. Dopravní podnik hlavního města Prahy je moderní společnost, takže stížnost můžete vyplnit online, dokonce přímo v tramvaji, na jejíhož řidiče si hodláte stěžovat.
Stalo se tak, že na kabinu řidiče zaklepal muž, a když mu řidič otevřel, muž vložil do jeho zorného pole mobil a řekl jedinou větu.
„Odesílám to na tebe!“
Pak cosi zmáčkl na displeji a vystoupil.
Stát se tohle mně, asi za ním zavolám, že hlavně jestli si dobře utřel prdel.
Předkládám tedy stížnost a zároveň odpověď na ni. Stížnost je doslovná a ponechal jsem ji, jak jsem ji obdržel, tedy i s chybami.
Dnes v 16.10 jsem si povšiml nastupující matky se třemi dětmi (první vůz). Děti ve věku cca 3-5 let nastupovaly samy, matka vynášela lehký golfový kočárek. Jelikož znám bezohlednost některých řidičů MHD, zajistil jsem rukou dveře tramvaje, aby řidič nemohl zavřít, dokud rodina bezpečně nenastoupí, toto jsem doprovodil znamením rukou řidiči do zpětného zrcátka (zvednutá dlaň), v zrcátku jsem zřetelně viděl jeho obličej. Bohužel i řidič navzdory tomu, že na schodech bylo ještě dítě a já měl mezi dveřmi ruku (což musel vidět!), klidně tyto zavřel. Nejenže tak nepočkal na to, až se matka se třemi dětmi usadí, klidně mě takto ohrozil.
Toto nepovažuji ani za bezpečné, ani ohleduplné chování k těm nejzranitelnějším v MHD – dětem.
Navíc ten samý řidič na zastávce Olšanské hřbitovy hrubě vykázal z tramvaje chlapce s kolem, aniž by vysvětlil, proč nemůže s kolem cestovat a poučil ho o náhradním způsobu přepravy (např. metrem ze stanice Flora).
+++
A odpověď:
Dobrý den.
Přečetl jsem si váš dopis a budu na něj reagovat takto.
Třebaže jste přesvědčený, že znáte řidiče DP a jejich bezohlednost – a já bych rád věděl, odkud ji znáte, zdali nás soudíte dle svým měřítek pro lidskost nebo zdali jste četl nějakou studii o jejich chování, případně takovou studii sám vypracoval, či jste sám řidičem MHD, jak současným, tak třeba bývalým – obávám se však dle popisu Vašich kroků u zmíněných dvou incidentů, že o předpisech a zvyklostech ve vazbě mezi cestujícími a řidičem mnoho nevíte.
Já jsem řidičem již 23 let, a i přes skromnost a pokoru, kterou tato práce od jedince vyžaduje, mohu v tomto případě říci, že jsem to já, kdo zná chování řidičů – a zná i povinnosti cestujících.
Ve svém popisu událostí jste žel sám mladou maminku usvědčil z porušování obecných pravidel dle Přepravního řádu, a to tím, že jste nenaznačil ani nenapsal, zda maminka dávala před nástupem znamení rukou. „Incident“, který incidentem nebyl, si matně vybavuji, ale i tak pokud by došlo k hlubšímu zkoumání tohoto případu, budu požadovat záznam přítomných kamer – a oba se přesvědčíme o tom, že maminka porušila některá pravidla pro přepravu. Navíc se s největší pravděpodobností dle popisu situace pro přepravu rozhodla velmi pozdě. Ale to necháme až na posouzení u záznamu – a po něm dalšího postupu mezi námi dle OSŘ.
Ale spíše se vrátíme k Vámi podanému „incidentu“ – Je zvláštní, že si stěžujete Vy, a nikoli zmíněná maminka. Třebaže jste můj čin popsal, jako bych dveřmi trhal děti na kusy a po schodech se valily vnitřnosti a potoky krve a do všeobecného chaosu a paniky se ozývaly modlitby, situace nebyla vážná a rozhodně nikoli nebezpečná. Stěžujete si na ni jenom Vy, a to něco značí – stejně jako to, že už v úvodu používáte slova o bezohlednosti řidičů.
Pravděpodobně jste na nějakou formu bezohlednosti během svého života zafixován, neboť byste ji jinak ve své stížnosti tak brzy nezmiňoval. Podle toho soudím, že budete i člověk, jenž je určitou formou až posedlý formou práv pro nejen jedince, ale i pro zvířata – takže díky tomu máte už předem nastavené, řekněme, opovrhování zastaralou strukturou myšlení, třebaže to Vaše nové Vám ještě u společnosti neprochází, a proto děláte v mnoha případech o lidech mylné závěry.
Co se týče Vašeho držení dveří, jedná se rovněž o přestupek, neboť jste mi vědomě zabraňoval další jízdě. Divil byste se, kolik takových incidentů musíme jako řidiči řešit, aniž se kdy dovíme, proč ta a ta osoba nám dveře drží. Takový přístup cestujících nás zdržuje a pak musíme čelit dalším nadávkám od jiných cestujících na adresu nedodržení přesného jízdního řádu.
Držením křídel dveří navíc můžete dveře poškodit, neboť můžete způsobit přepálení součástek v zavíracím mechanismu. Pokud se vyskytne v budoucnu na tomto čísle vozu a dveřích závada, může být způsobena Vaším předpisy porušujícím chováním.
Věřte tomu, že bych dveře nezavíral, když v jejich prostoru stále někdo vyskytuje, což však nevylučuje dávat znamení o zavírání dveří, neb u tohoto typu dveří není zavírání automatické a mohu znamení dávat dlouhé desítky sekund, a tím upozorňovat cestující na možnost zavírání – a dávat tím najevo, že se mají i v tomto případě držet pravidel pro přepravu. Pokud jsem dveře zavíral, nikdo se krom Vaší ruky v prostoru nenalézal.
Je zvláštní ta pasáž, že mám počkat, až se usadí matka a děti? To byl vtip? Chápu, že žijete ve vlastním světě a ten normální proklínáte, ale můžete mi alespoň navrhnout formu kontroly usazení, případně navrhnout úpravu jízdních řádů na časové neurčito. Neměl bych dle Vás po každém zavření dveří procházet prostorem vozu (jak mám jít do druhého vozu?) a kontrolovat pasažéry a rozdávat bonbony a ptát se na poměry a na zdraví. Nepřehánějte to s tím idealismem.
Dále:
Navíc když vůz není vybavený kamerovým systémem, a to tenhle nebyl, spoléháme se při zavírání dveří na viděný prostor v úhlu pravého zrcadla. Do zrcadla hledíme pod úhlem čtyřicet stupňů, a je nemožné, skutečně nemožné vidět na prostor vnitřku dveří – tudíž musím na tomto místě sklonit poklonu síle vašeho zraku, že jste na dálku a v tomto úhlu ve tmavé kabině poznal nejen moji povahu, ale hned jste věděl o mých úmyslech.
Podotknu navíc, že do zrcátka uvnitř vozu hledíme pod úhlem dvaceti stupňů a na zadní plošinu nevidíme kvůli častému vyššímu počtu lidí ve voze.
Pokud se chcete bavit o možných, opakuji možných, zraněních zavíranými dveřmi, ujišťuju Vás, že systém dveří je nastavený tak, že gumový kryt na hraně dveří nezpůsobuje fyzické zranění – a to i v případě, když by došlo k tlaku z opačné strany ode dveří. Testování bylo dokonce mnou osobně zkoušeno na tloušťku lidského prstu, jehož poškození bylo naprosto vyloučeno. Takže zmínka o Vašem zranění je nesmyslná a manipulativní.
Pokud tvrdíte, že jste mi dával znamení rukou, jak já mohu vědět o jaké znamení se jedná? Zvednutá dlaň v našich pravidlech znamená zastavit čelem před tímto znamením a já už stál. Pokud byste trval na bezpodmínečným přerušení jízdy, musel byste použít kroucení nataženou paží nebo signál červeného světla, ale opravdu jen v případech ohrožení života.
Položím Vám nyní otázku – když mě doběhne cestující, na něhož čekám, a zvedne dlaň na znamení poděkování, mám přerušit další jízdu? Dává mi tím znamením najevo, že ví o mé možné bezohlednosti a nemám dveře zavírat? Jaká bude Vaše odpověď? Obávám se, že pokud bude o přerušení jízdy, čekají nás v nás budoucnu v MHD krušné chvíle, neboť se každý řidič jakéhokoli prostředku MHD bude muset na každou ukázanou dlaň jít pozeptat, jestli je všechno v pořádku.
Ale ještě k tomu mávání a ukazování, neboť nyní už to začne být zajímavé. Jsem známá osobnost, a to nejen v DP, ale i v kulturním světě tohoto státu, neboť jsem terapeut, spisovatel a herec ověnčený mnoha cenami – tudíž pro mě není ničím zvláštním, že mě lidé poznávají a mávají mi a zdraví.
(Pokud chcete více vědět o mém tramvajáckém životě, napište mé jméno do Googlu, najdete jenom mě).
Jelikož nemám dostatečný prostor na odpověď, a věřte, že bych Vám napsal rád něco delšího – přesuneme se k chlapci s kolem. Tam upozorním na fakta, že i on má znát Přepravní řád – a co víc, a to jste ve stížnosti šikovně NEZMÍNIL, měla by ho znát jeho matka, která s ním nastupovala.
Za to jste zmínil hrubost mého chování. Mohu se zeptat, jak se projevovalo? Upozorňuji Vás, že do tohoto místa jsem bral Vaši stížnost jako o možný omyl z neznalosti poměrů a předpisů, ale pokud zmiňujete v mém případě hrubé chování k nezletilému, už se jedná o pomluvu na základě trestného činu páchaného na nezletilém, které je právně postihnutelné – a to i na základě Vaší psané zprávy.
Mluvit o hrubém chování je zavádějící, pokud jej přímo nepopíšete. Je zvláštní, že vše do této chvíle jste popisoval až s chirurgickou přesností, ale právě v tomto zásadním momentu stížnosti další Vás popis událostí chybí. Povšimněte si (dobře to víte), že na začátku stížnosti si pamatujete i možný věk dětí, na model kočárku, přesný čas, ale nyní jako byste zapomněl na formu hrubého vykázání, jaké jsem dle Vás na chlapce použil.
Není nic zvláštního a přehlédnutelného, že jde o jednoduchou formu manipulace při psaní, a je to i vidět v předcházející větě Vaší stížnosti (před chlapcem), kde hovoříte o zranitelnosti dětí. Na můj vkus a na mé zkušenosti s lidmi, s nimž jsem podobné „opakování“ rozebíral, mluvíte o dětech ve stížnosti až příliš – a co je zvláštní, v zásadním momentu o tom mluvit přestanete, neboť se sám spokojíte se slovním spojením „hrubě vykázal“.
Nebudeme rozvádět, že někdy se kola přepravovat mohou, a kdyby tomu tak v tomto případě bylo, porušili by cestující s ním mnohé předpisy.
Zmínil jste, že jsem chlapci nevysvětlil, jak kolo přepravovat. Věřte tomu, že když mi čas dovolí, jdu se hlavně cyklisty zeptat, proč jede tramvají, když má kolo. Kdybych měl času více, klidně bych vedl ve voze besedu na téma „Vztah řidičů MHD a vážených klientů“ a věřte, byl by z ní hit – ale žel, jak pro mě, tak i pro Vás, čas toto nedovoluje.
Vůbec nebudeme rozebírat, že možnosti přepravy jízdního kola měla znát jeho v místě PŘÍTOMNÁ matka.
Doufám, že jsem do této krátké odpovědi alespoň náznakem vtiskl možnost, že byste měl více řidičům MHD důvěřovat a nemyslet si, že je znáte. Protože jak jste se v tomto případě přesvědčil, nenarazil jste na tupého, životem unaveného řidiče, který má dle Vás a chybných závěrů za jedinou touhu ve svém životě mstít se lidem a dle Vás jim činit zranění a traumata.
Pokud byste si o tom chtěl promluvit osobně, nejsem proti a věřím, že bych Vám dokázal osvětlit Váš důvod k Vašemu mylnému pohledu na obyčejná zaměstnání dle Vašeho pohledu obyčejných lidí.
S pozdravem. Podpis.
+++
Je mi zřejmé, že někteří čtenáři uvidí v mé odpovědi pouhou ventilaci ironie od talentovaného, leč sebestředného pisálka, který se snaží zesměšnit jistě pozitivně myslícího jedince nebojícího se nazvat věci pravými jmény (i když je sám vůbec nezná). Nejspíš tohle uvidí v textu hlavně ti, kteří nemají rádi tramvaje, nebo alespoň jim nedávno nějaká ujela před nosem.
Ale já si nemyslím, že by text něčím takovým byl. Věděl jsem už od chvíle, kdy jsem četl text stížnosti, že odpověď zveřejním širší veřejnosti, a to ne, abych sám sebe oplakával, jací jsme to řidiči chudáci, že si na nás každý dovolí. Věděl jsem to, protože to byla nejlepší chvíle ukázat Vám, v jaké žijeme době. Že není ideální a že není přátelská, aniž bych musel hned mluvit o válečných konfliktech.
Chtěl jsem ukázat, jak je doba nepřátelská i mezi námi. Jak stačí málo, aby o vás kdokoli něco napsal a začal Vás pomlouvat, aniž by se evidentně zamyslel, jestli jeho pomluvy jsou oprávněné a podepřeny pravidly.
Stěžovatel na mě si jako mnozí myslí, že zatímco on nemusí nic, druhý musí všechno, a hlavně musí poslouchat – nehledě na oprávněnost vytýkacích slov.
Nejde o to, že jsem řidič MHD a někdo si na mě stěžoval. Jde o to, že si může kdokoli stěžovat i na Vás, ať jste kdokoli. Může na Vás napsat, že se chováte oproti zákonům, že je porušujete, že někomu „hrubě“ ubližujete. Jeden den napíše o ubližování, druhý, že jste fašista – další, že jste možná něco horšího.
Tahle odpověď je o tom, abyste si to nenechali líbit, Ať jde o cokoliv. O stížnost, o pomluvu, o vlastní názor. Nenechte se umlčet a dejte lidem, co si stěžují, pádné odpovědi.
Nemyslím si, že se jim pak rozsvítí a začnou se kát, ale třeba přestanou škodit.
