Článek
Jsem zpět. Na úvod linka osm. Není to můj první návrat. Ani jsem neočekával, že by něco v ohledu řízení bylo jinak. Zácvik jsem nedostal. Chtěl jsem, ale nikdo se se mnou na trať neodvážil – a ti co ano, tak už u nás nepracují. „Zácvik“, připomenu, je, že na vás při řízení dohlíží většinou starší řidič. Říkám záměrně většinou, protože se může stát, že řidiče po delší nemoci zaučuje někdo služebně mladší. I já tohle zažil. Dělal jsem zácvik řidiči s praxí třicet a víc let, a já měl praxi sotva dvacet tři.
Vážení klienti si mysleli, že jsme oba cvoci a hledali skrytou kameru. O řízení jsme se nebavili – i když bychom se samozřejmě neměli bavit vůbec a já měl být mlčenlivý pozorovatel, což ovšem vede k otázce, kdy a jak bych měl zacvičovaného řidiče upozornit, že za dvě vteřiny nabourá a rána, co uslyší, nebude na poslech hezká.
My jsme se ale bavili a jízda nám hezky ubíhala, protože kdo se baví nezlobí, a kdo nezlobí, nebourá – a jelikož o řízení jsme se jako starý vody bavit nemuseli, bavili jsme se o chlebíčcích, jaké jsou jejich druhy, kde jsou nejlepší, a pak jsme, nevím proč, mluvili o Osvětimi, aniž bychom chtěli kohokoli urazit nebo sami pochopit, jak jsme se k tomu tématu od chlebíčků dostali. (To není pokus o nějaký zvláštní humor nebo o vyvolání diskuze, tak to bylo.)
Samozřejmě debatě naslouchali vážení klienti, a i když všichni vědí, že cizí hovory se nevnímají, jsou to právě cizí hovory, které lidi zajímají nejvíc a mají nejvyšší poslechovost. A lidem se nejspíš nelíbilo, že jsme si jako tramvajáci povídali o chlebíčcích (a Osvětimi) – asi by se jim víc líbilo, kdybychom se bavili o výhybce, koleji a spojování dvou souprav, o čemkoli, o čem se mají tramvajáci bavit, protože jsou tramvajáci. Cizí lidi jsou vůbec rádi, když se jiní lidé baví o tématu, na které jsou oblečení a které zrovna dělají. Co by to taky bylo za pořádek, kdyby se támhle cukráři bavili třeba o fotbale nebo doktorky o tom, jak se vaří čočková polévka – to by nešlo, to by svět nebyl, jak si ho lidi představují.
Ale jelikož svět není, jak si ho lidé představují, tak nám tenkrát na Andělu šel vynadat opilý pán a ptal se, proč se nebavíme o řízení, ale o vlašském salátu. Já mu odvětil, že nový řidič (který nový vůbec nebyl) už všechno zná a ví a je natolik chytrý, že debata o lahůdkách ho uklidňuje a dělá jízdu ještě lepší. Opilý pán řekl, že ví, jak to chodí, neboť prý taky dělá v DP a bude si na nás stěžovat. Já mu doporučil, aby před podáním stížnosti nejprve vystřízlivěl.
Já zácvik neměl, ale měl jsem linku osm. Byl jsem ze svého návratu zjihlý. Na všechny jsem se usmíval a na všechny čekal, a dokonce jsem si na Florenci uvědomil, že už tři minuty stojím, poněvadž jsem skládal snovou báseň o spokojeném řidiči.
Daleko jest věčnost tramvají – a lidé mě do ní nesou jako anděla – nikdo se slzami a láskou netají – málokdo se z toho taky podělá.
Já vím, že je jenom otázka času, kdy euforie vyprchá a já a moje mysl se vrátí do starých kolejí, avšak za celou směnu se tak nestalo a já dál vozil s láskou davy lidí na Spartu (hráli jsme s Dánskem o postup na MS) a toho jediného bezdomovce v Podbabě vyprovodil z vozu s písní na rtech a popřál mu hezký večer a plnou petku.
Ten den byl magický. Nejen že jsem se vrátil a přivítal se s mnoha známými a některé i zklamal, že nejsem mrtvý. Nejen že jsme postoupili na MS ve fotbale a ve vší skromnosti to bylo tím, že na stadion české fanoušky vozili usměvaví řidiči čehokoli a dobrá nálada se promítla do vášnivého fandění, které dostalo český tým, kam se nakonec dostal (lístky a letenky za odměnu prosím do pošty) – nejen že zahraniční blbec bez újmy pochopil, jak se to má na Náměstí Republiky se stáním mezi kolejemi, když fotíte tramvaj v protisměru a jiná vám stojí za zády. Nejen tohle všechno a mnohem. Kouzlo návratu fungovalo a zaplavilo svou mocí všechny kolem. Jsem zpátky. Zpátky. A jsem jenom váš.
PS: Kouzlo nefungovalo všude. Říkal mi kolega, že na konečné před zatažením nemohl z vozu dostat opilce, který na něj mluvil zcela neznámou řečí. Kolega podotkl: „Ten byl vožralej jako Dán!“
