Článek
Možné vytěsnění Evropy z jednání o míru na Ukrajině bere Evropa jako urážku, a to nejvíce jako urážku svého ega. V mnoha ohledech se totiž domnívala, že když válku financovala, má tedy i právo jednat o jejím dalším vývoji nebo i přirozeně o ukončení.
V tom je ale právě onen háček, který Amerika podtrhla.
Evropu nikdo nenutil, aby na válku dala jediné euro či jednotku měny jejích států. Je velký rozdíl mezi slovy „prosil“ a „nutil“. Evropa tak vynaložila ve svých měnách miliardy, avšak nikdy ne s podmínkou, že bude o něčem jednat. Rovněž i já si nepamatuji, že by za poslední roky někdo říkal, že naše pomoc je podmíněna čímkoli jiným, než že bude mír a nebudou umírat další lidé.
V pobouření Evropy nad projevem viceprezidenta USA však vidím, že Evropě možná šlo svou podporou i o jiné záležitosti než pouhé nastolení pořádku, o něž vinou přístupu Donalda Trumpa k jednání s Ruskem Evropa s největší pravděpodobností přijde.
V současné době se rovně jeví jako lichá možnost vítězného tažení evropské armády Ruskem vyhánějící Rusy až někam za Ural. Mnozí teoretici v řadách pseudovojáků a generálů musí proto zvážit své dřívější silné řeči a s nimi i kdysi pádná rozhodnutí o tom, o co Rusku ve válečném tažení doopravdy jde.
Podle současných přístupů americké, ale i ruské administrativy se nejeví jako nejvíc důležité obsazení celé Evropy, před nímž jsme hlasy politiků byli varováni a někdy skoro přímo strašeni – ale jeví se jako nejvíc podstatné rozdělení Ukrajiny na polovinu a poté její zužitkování ve prospěch pouze dvou mocností.
Mír je vznešená věc, pokud jde o ideály, ale drahá, když se přepočítává na peníze, a tak není divu, že se západní Evropa cítí obelhaná a odstrčená, neboť si soudě svého nesouhlasného přístupu k současnému postupu jiných mocností pravděpodobně myslela na svůj kousek vítězného koláče jako na odměnu za financování z našeho pohledu nesmyslné války. Z jejich pohledu již tak nesmyslné ani ne – třebaže nešlo o financování pouze míru.
Mnoho lidí je ze současného vývoje zklamáno a má i pocity zrady. Nejen pro onu nepřítomnost velké vítězné bitvy nebo tažení, ale kvůli vnímání přítomnosti čehosi falešného či nesprávného. Ten pocit není ničím jiným než pochopením, o co ve skutečnosti mocnostem po celou dobu válečné propagandy šlo, a o co naopak vůbec ne – plus pochopení, že z výsledku nic pro nás nebude.
Není to tak pravda. Mnozí lidé zapomínají, že o jedné věci se dá mluvit jako o zřejmém pozitivu, a to že je velká šance na skončení zabíjení a mrzačení.
Je a bude ještě více očividné, že mnohým tohle přímo nestačí (i když vám to neřeknou) a uvědomují si pachuť porážky vlastního přesvědčení mezi nimi stovek názorů a reakcí na jiné názory, které nikdy neměly daleko k válečnému štvaní kýčovitě zobrazených generálů velících vojákům z pohodlí obývacího pokoje.
Před více jak dvěma lety jsem do diskuze pod článkem napsal, že od roku 1945 se konce války nerozhodují na bojištích, nýbrž za jednacími stoly. Netvrdil jsem nijak, že to znamená absenci krvavých střetů – to nikoli, avšak konečné slovo budou mít vždy politici, nikoli zbraně nebo počet mrtvých.
Napsal jsem, že politika bude tím, co teprve přijde po velkém jednání, neboť bude potřeba mnoha lidem osvětlit, čeho vlastně byli svědky a jak mají novou situaci s nastoleným mírem dvěma mocnosti správně vnímat. Vysvětlování bude na místě, jelikož lidé se budou ptát, jak je se to tedy má významem s nemalou finanční pomocí a jestli se někdy jakoukoli formou vrátí.
Politikova odpověď nebude složitá. Vysvětlí, že díky financím se dokázala situace stabilizovat (opravdu sama, takhle mluví rádi) a už nám nehrozí bezprostřední nebezpečí napadení jinou velmocí. O tom, že finanční pomoc se promění na startovací balíček pro podnikání někoho jiného nepadne ani slovo.
Osobní sebereflexe dostanou podoby vzletných projevů o míru, obdobně jako sebereflexe jiných, kteří namísto kritiky vlastních omylů budou sami sebe pasovat na osobnosti kdykoli připravené chránit svoji zem.
A poslední věta vždy bude: „Buďte rádi, že je mír!“ Což mně na rozdíl od jiných vždycky postačí – ačkoli vždycky zaskřípu zuby, poněvadž si z takového míru někdo cizí pohladí plné bříško a ostatním zůstanou jenom oči pro pláč, jak to všechno, ostatně jako každá válka, bylo úplně na nic.
