Uděláme si malou mezivolební přestávku a půjdeme meditovat na houby

Takovou procházku po lese bych doporučil i prezidentským kandidátům, kteří by si měli vyčistit hlavu a popřemýšlet, jak by jejich finální kampaň co nejméně na dalších pět let rozdělila lidi v téhle zemi.

Rozdělení budou a už teď věřím, že k budoucímu prezidentu se někteří z nás budou chovat stejně jako k tomu právě odcházejícímu po celou dobu jeho funkce – přičemž jiní uvedou přísloví, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

Půjdeme do lesa, jelikož les má úžasné meditační schopnosti (ne my v něm, ale on kolem nás), a není náhodou, že čas v něm plyne jinak než kolem něj.

Ani nepočítám, kolik lidí si mi už delší dobu stěžuje na čas – a stěžuje si, že buď utíká rychle a nic se nestíhá, nebo se naopak vleče, ale není co dělat. Všem takovým doporučuji návštěvu lesa. Jen tak. Ani na houby se nemusí, zvlášť když nerostou. Les má tu schopnost čas v nás zkrotit a dát mu jiný význam – vezme nám pro nás jeho důležitost.

Důležitost času, přímo dominantní role pro nás jeho otroky, je jenom o tom, že pořád něco musíme. Pořád něco od do, tam a sem, v kolik a tolik, aby bylo, co má v tolik a tolik být.

Ale při takové návštěvě lesa můžeme popřemýšlet o tom, před čím jsme sem odešli a přemýšlet o tom ve zcela jiné energii (a pomyslně se dívat po houbách – a když si budeme představovat, tak porostou i teď v lednu a budou vypadat jako ty z loňského září).

V následující volbě už nyní máme jednoho poraženého. Jsou to voliči – a je jedno, koho budou svými hlasy volit. Už teď jsou lidé za svůj názor napadáni a uráženi a množí se další a další hloupé hlasy, jak druzí chtějí na Hradě člověka spojeného s komunistickým režimem.

Je paradoxní, že toto mohou říkat obě strany, neboť jsme se dostali do té situace, že více jak třicet let po revoluci, v níž jsme údajně porazili zlý komunistický režim, zvolíme mezi dva finalisty na úřad prezidenta republiky muže spojenými s komunistickým režimem víc než jiné lidi, kteří se tímto režimem a ideologií jenom tak kdysi umazali.

Jako by na nás osud, který jak vidno neztrácí smysl pro ironii, vypláznul jazyk.

Ale my jsme klidní, my jsme v lese a koukáme se kolem a pohled na stromy nás uklidňuje, a je jedno, jak je vidíme. Pořád jsou to stromy. Jsme klidní, a tak v tom klidu, kdy jsme rozumní a hloubaví, narazíme na otázku, která s jejich minulostí souvisí. Je to otázka, na níž se nedá odpovědět, jelikož každá z odpovědí je špatně. Zní jednoduše:

„Když jste vstupoval do Strany, dělal jste to z přesvědčení, nebo z potřeby pro další kariérní postup?“

Tohle je otázka, která by neměla u kandidáta na prezidenta vůbec zaznít. Nemá se objevit. Nesmí být – protože všechno v ní je špatně, a nejvíc odpověď.

Ale projdeme se dál, budeme dýchat a třeba my pomyslní houbaři najdeme další hezké kousky. Možná trochu zaprší a les k nám promluví. Ztichnou ptáci a les promluví stromy skrze větve a listy.

Tady v lese je mír. Měl by být. V lese by neměly být konflikty. Vůbec by na světě neměly být konflikty a svět by se měl o to co nejvíc snažit. Aby konflikty nebyly, měl by to hlídat voják. Ale je voják ten pravý na ochranu míru? Není voják spíš ten, který se v období míru cítí zbytečný a který by se raději zúčastnil bitvy a ukázal svoji moc a sílu, protože konflikt je jenom o ukázání toho, že si ten druhý, s kým konflikt mám, nemá dovolit ukázat to samé, co mu ukazuju já.

Voják velí vojákům a chrání civilisty, nemá velet civilistům a chránit vojáky. Tohle nikdy nebude dělat dobrotu.

Les šumí, kapky padají na listy a pak do jehličí a na mech a každý ten zvuk, co slyšíte, je jiný. Je jiný pro každého z nás. Je jiný v našem vnímání, v našich myšlenkách, v kontextech proudících neuronů tvořících pro nás konečný smyl. Námi slyšené kapky jako slova, která taky každý vnímá jinak se svými myšlenkami tvořícími rozhodnutí. Mohou být jak lží, tak pravdou, mohou být něco mezi.

Lhát se nemá, i když jak se říká, malá lež nikdy neublíží. Ale co je to malá lež, a co jsou tedy jiné lži. Lži milosrdné, lži ze strachu, z touhy, z lásky, z bolesti – jaké jsou tohle lži a jak mají být trestané, a mají vůbec?

Četl jsem včera, že lež politika je jiná než lež obyčejného člověka. Že je něco víc. Tady v lese, kde jsme si všichni rovni, víme, že není rozdíl, jestli lže král, princ nebo šašek či chuďas. Lež je lež, všechny jsou stejné, jsou stejně stejné jako jsou stejné lumpárny, jsou stejné jako vejce vejci. Není mezi nimi rozdíl, jestli je dělá ten nebo ten – rozdíl je jenom v tom, co si o nich myslí rozdílní lidé. Nejspíš ti lidé, kteří ke lžím a lumpárnám nemají daleko.

Je mnoho dalších otázek a les nám je pomáhá vidět jinak. Ukazuje nám, že i samotný les lze vidět jinak. Pořád to bude les, a i když bude třeba nadávat, že les není lesem, pořád lesem zůstane. Netřeba se o tom hádat. Pořád to bude les, třebaže pohled na něj bude pro každého jiný – ale pořád je to les. Nebo jinak - díky za to, že je to les.

Měli bychom ho pochopit – pochopit ho jako hlubší možnost pro nás samotné, abychom když se rozhodujeme, nemuseli svá rozhodnutí před každým obhajovat, každému vnucovat – měli bychom být lesem. Lesem, kterým vedou cesty a každá v sobě něco má. Někam vede, i když třeba skončí ztracená ve stromech. I taková cesta nás někam zavede a je jenom na nás, jak svoji cestu, stejně jako každou jinou, zpětným pohledem posoudíme.