Článek
Jakýsi umělec fotí bezdomovkyni a mě. Asi si myslel, že k sobě patříme, i když já jsem evidentně na mol nebyl. Ne tolik, abych, neuřídil šichtu.
„Umění, co?“ řeknu a zvednu palec nahoru.
Fotograf mlčel. Třeba vůbec neuměl česky. Měl jsem zkusit říct něco jiného. Třeba: „Šéfe, nebylo by na pivko. Tady Máňa je hotová modelka. Za kilo to dá támhle s košem, za dvě se staničním sloupkem. No tak dejte jí šanci. Galerie vám urvou obě čočky.“
Já taky fotím, ale snažím se tím nekompromitovat lidi. Ne že by to bylo lehké. Doba je taková, že lidi kolem dělají čím dál víc blbostí, a udělat fotku, kde se něco děje, ale zase se neděje tolik, že se z toho na žaloby lidi staví do fronty, je kumšt.
Zlatá zvířata. Fotíte je a ani nemuknou. Lížou si kdo ví co a vy cvakáte a říkáte – „Jo bejby, to je vono. Ukaž vocas. Pohlaď si ho. To je ono. A teď zastříhej ušima. Jo, ty mi dáváš. Vyceň zoubky.“
Když jsem fotil v ZOO, žádný zvíře neprotestovalo. Až na velblouda, který chtěl překousnout plot a nakopnout mě. Ale než se dostal ven, zdrhnul jsem k ptákům a donutil je, aby o mně ani nepípli. Od té doby se o mně nese pomluva, že to s ptáky umím.
Nebo tramvaj na focení. Co vám budu vykládat, však už jste si o šoťácích přečetli dost. Někdy je touha fotografů na pováženou a raději z kabiny (ze záběru) ustoupím, poněvadž některé vozy v nich vyvolávají touhy srovnatelné s touhami spojené s lykantropií.
Často když řídíte starší vůz a blížíte se ke Kotlářce, už z dálky slyšíte vytí šoťáků, kteří se na dálku svolávají, jelikož mě jeden z nich ucítil už před Andělem. Jedete rychlostí padesát, a přesto kolem vás proběhne několik barevných šmouh, co kopírují koleje, a na výhybce před smyčkou uhnou doprava.
Vytí pokračuje a přidává se k němu další. Když zastavím ve výstupní, usměju se na ně, zkontroluju zásobu stříbrných kulek, odejdu z kabiny, zamknu ji a nechám tramvaj fotit.
Jsem v salonu pro cestující a kolem mě pobíhají fotografující stvoření a já si připadám jako v hororu, když kolem pobíhají děsivá stvoření a hledají cestu dovnitř, aby mě vysála nebo i něco horšího. Ale tihle nechtějí moji krev, chtějí moji tramvaj – chtějí její podobu, chtějí vytvořit kouzelný obraz Doriana Tyristora, aby rudá krasavice na trati víc nestárla a byla stále krásná a mladá, a objektem těch nejintimnějších tužeb všech šoťáků světa.
