Článek
Povídat si s někým, kdo trpí obsedantně kompulzivními poruchami není jednoduché. Jak pro vás, tak pro vypravěče. (Vypravěči říkám místo zavádějícího označení pacienti – a neříkám terapie, nýbrž povídání.) Jako posluchač se musíte mít hodně na pozoru, abyste některé vypravěče udržel v klidu a dostali se v povídání hlouběji. Říkám některé, neboť ne u všech lze mínění o jejich poruše brát vážně a někdy je potřeba věci uvést na pravou míru.
Mluvil jsem s jiným vypravěčem, jenž se domníval, že trpí obsesemi, a to v jejich míře stupňování dnes obsesemi běžnými, a z nich pramenícími strachy, že zapomněl doma zavřít ledničku, která se následkem přehřátí zničí a on bude muset koupit novou – což je menší zlo oproti jinému, že tím se zničí veškeré jídlo v ní. Bylo zvláštní, že na větší katastrofu nepomyslel. Nijak nezmínil možnost požáru od přehřátého motoru, následně vzplanutí celého činžovního domu a smrt mnoha obyvatel. Nezmínil mnohé z možností, kam se lidé ve svých představách dostávají, to jest ke katastrofám s následky smrti.
(Není nic neobvyklého, že jedinci v přívalu paniky z možných katastrofických scénářů večer nasedají do aut a dlouho do noci jezdí po trase, kudy přes den jeli, a pozorují okolí silnice, zdali se tam neřeší nehoda - nebo nejsou vidět její zbytky, kterou mohli omylem způsobit a dalším omylem od ní ujeli. Kdyby cestu nezkontrolovali, nemají šanci usnout, a to po několik nocí.)
Vypravěč s ledničkou opravdovými obsesemi netrpěl. Popisoval mi mnoho podobných zkušeností, kdy zjišťoval, že zapomínal vypínat světla, dokonce i plynový sporák, ale z ničeho takového si nedělal starosti jako z pootevřené ledničky. Je v této chvíli na místě podat vám pomocnou indicii, že pán vážil sto osmdesát kilo a do této váhy se dostal chutí k jídlu a nikoli zdravotními problémy.
Proč se tolik bál o ledničku, už je tedy vysvětlitelné. Patřil mezi jedince, kteří si k jídlu vypracovali terapeutický vztah a lednička pro něj byla synonymem pro terapeuta a také nejlepšího přítele, jehož je dobré chránit, aby se mu nic nestalo. Problém byl tedy jinde něž u obsesí.
Tohle je spíš kuriozita a malá ukázka toho, že když vás někdy přepadne pocit (a on skutečně přepadá jako lupič), že doma syčí plyn, teče voda nebo máte myšlenky na nemoci, které zaženete častým prováděním hygieny, neznamená to, že máte problém. Ten máte, až když vás začne ovlivňovat váš život nepříjemným zdržováním – třeba když jedete na dovolenou a po dvou stovkách kilometrů se otočíte a jedete domů, protože určitě je s bytem něco v nepořádku, co ohrozí životy (není nic výjimečného letecký návrat z dovolenkové destinace v jeden den), případně když svoji hygienu jako obranu před nemocemi (smrtí) provádíte v řádu desítek minut nebo hodin.
Na bližší poznání podobných obsesí doporučuji film s Jackem Nicholsonem Lepší už to nebude.
Vlastík obsesemi trpí v jejich nejpestřejších záludných podobách, přičemž záludné jsou svými vtíravými myšlenkami, které kdyby se měly přeložit do lidského jazyka nebo je ukázat v nějaké lidské podobě, viděli byste člověka, který se o vás na první pohled zase tolik nezajímá, ale najednou řekne větu, která je kouzelná sama o sobě ve své mírně pokrytecké podobě. Ta věta zní:
„Já vám do toho nechci mluvit, ale…“
Každý jste pravděpodobně tuto větu od někoho slyšeli. Zcela odpovídá povaze Čechů, kteří chtějí všechno řídit, ale taky nechtějí vůbec nikoho ovlivňovat, aby si náhodou ten druhý o nich něco špatného nemyslel. Přesně takové jsou vtíravé myšlenky obsesí, co se tváří, že o nic nejde, ale ve skutečnosti se jim nelíbí, jak co děláte, protože podle nich cokoli děláte špatně.
Vlastík tomuto našeptávání naslouchá posledních pět let. V dětství se u něj už podobné zážitky projevovaly, ale ne v takové míře jako dnes. Spíše šlo o obsese vzniknuvší na základě výtek rodičů, neboť malý Vlastík často ztrácel klíče od bytu.
Pokud jste čekali větší šokovou událost z dětství, tak se omlouvám – v životě stačí k některým budoucím neduhům velmi málo, a nejsou potřeba události podobné spíše hororovým příběhům než skutečné realitě. Pokud chcete šok, který negativně formuje budoucí dospělé, podívejte se na nějaký horor s touto tématikou. Obdobně platí, že pokud chce šok zažít dospělý z dětí, stačí abyste je někdy pozorně poslouchali.
Vlastíkův život není ničím záviděníhodným. Usíná pomocí hypnotik, na něž už si vypěstoval návyk (a jednou i ten pořešíme), neboť vtíravé myšlenky ho nenechají v klidu usnout. Než se uspí (on používá výraz, než se odpráskne), čelí záludným výzvám, jako třeba že by měl zkontrolovat nejen okna, ale i parapety pod nimi, neboť prasklina ve zdi poblíž se zřejmě zvětšuje a hrozí zřícení a usmrcení kolemjdoucích pod. O spotřebičích a světlech se ani nezmiňuje. Než definitivně zhasne světlo, cvakne vypínačem pětkrát. Stejně pětkrát otáčí klíček v zámku, když odchází. Číslo pět ho uklidňuje. Tohle je u takových lidí běžné. Lichá čísla něco mění, sudá nechávají věci neměnné.
U obsesích je také to zajímavé, že vás donutí přemýšlet o naprostých hloupostech, dokonce nereálných, nebo se vylučujících s jinými možnostmi. Vlastíkovi se třeba ztratily nůžky na nehty. Ztratily se tím dokonalým způsobem, že spadly ze stolu a zapadly do malé škvíry vedle podlahy. Šance na úspěch jedna k milionu, ale tentokrát vyšla – což jsou chvíle, které vedou ke zmatenému chování i naprosto zdravých jedinců, natož těch stižených poruchami. Vytvořila se záhada zmizelých nůžek, které jako by se propadly do černé díry.
Vlastík prohledal každý kousek stolu a jeho okolí – přirozeně až na škvíru, kam vás se podívat nenapadne. Věděl, že jenom takové zmizení není možné, ale jelikož ty nůžky nebyly velké, byly údajně jenom cestovní, obsese zaútočila s možností, že je třeba v nějakém záchvatu, o němž nevěděl, spolkl.
Pro lidi bez obsesí by tato myšlenka byla úsměvná a v druhé řadě ihned nereálná, ale ne tak pro někoho jako Vlastík. Myšlenka na spolknutí se mu jevila v tomto případě jako reálná, ačkoli neměl žádné potíže nebo následky, jaké by spolknutí ostrého předmětu jistě přineslo.
Nůžky nakonec našel a míra úlevy byla srovnatelná s úlevou, jakou pociťují ze zajetí propuštění rukojmí.
Řešení těchto stavů jsou různá. Můžete je mírnit medikamenty nebo s nimi bojovat bez nich, abyste jednoho dne nemuseli bojovat ještě s nimi. Války se vyhrávají pomocí vítězných bitev a jedna z nich v tomto případě je seznam, v němž si Vlastík zaškrtává položky úkonů, jež zkontroloval, aby se mu lépe usínalo. Spánek je pro psychiku velmi důležitá věc – a pokud nevyřešíte spánek, nemůžete řešit ostatní záležitosti. Mnoho lidí tvrdí, že nespí kvůli starostem, a tak by se měly řešit první – já odpovídám, že první byl v životě spánek a starosti až po něm, takže se nejdřív musí řešit to novější.
V úvodu jsem zmínil, že je Vlastík rozvedený, ale nehledá známosti. Rozvod však nepřišel na základě jeho poruchy. To už bychom se opět přibližovali k filmové dramaturgii a příběhu ženy a muže, který trpí, přičemž žena se mu snaží pomoci, ale nakonec odejde, aby muž našel jinou, a teprve ta mu pomohla. Vlastík je rád, že nikomu nemusí své trápení stále vysvětlovat a hlavně omlouvat, neboť omluvy jsou mnohem častější než vysvětlování, a třebaže by se jistě našel někdo tolerantní, kdo by zvláštní chování partnera nevnímal jako překážku, sám Vlastík nechce riskovat.
Vlastík někdy mluví o tom, že jeho život s obsesemi je vlastně vztah. Já s tím tolik nesouhlasím. Vztah to jistě je, ale nikoli srovnatelný se vztahem, který vám přináší radost a uspokojení. Vlastík však tvrdí, že je to vztah, u něhož uspokojení cítí, neboť z něj cítí jakýsi zájem o něj, když na něj obsese útočí. Z toho se dá usuzovat, že jeho původní vztah nestál za moc a Vlastík v něm byl submisivní a přehlížený – a je i dobře, že jej ukončil.
Je i možné, že až přijde čas a Vlastík se seznámí – neboť lidé se seznamují a je dobře že chemie doprovázející každé milostné vzplanutí je mocnější než všechna skálopevná předsevzetí – vyřeší se jím i jeho obsese. A pokud ne přímo vyřeší, třeba se alespoň zmírní jjí účinky.
Svoboda pro lidi s podobnými poruchami není a na tom se už začínáme s Vlastíkem shodovat. Svoboda nebo její různé formy, pokud by na to přišlo, nejsou pro obsedantní poruchy tím nejlepším. Svoboda jim dává až příliš sílu se rozvíjet – což u chlapa platí dvojnásob, a ne pokaždé je taková svoboda svobodou v tom hezkém slova smyslu. Člověk má někoho mít – a ten někdo má být reálný. Třebaže ten reálný je kolikrát někdo, kdo jenom z hlavy vyhání právě to nereálné.
