Článek
Osobně mě před deseti lety velmi překvapilo zjištění, jak příliš vážně lidé zprávy a obrázky na sociálních sítích vnímají. Ono zjištění mi doslova otrávilo komunikaci, během níž jsem si s hrůzou uvědomil, že lidé ztrácejí smysl pro humor, satiru, a hlavně ironii, která je pro život důležitá, neboť právě díky ní dokážeme proplouvat mnohdy drsnou realitou všedních dnů. Navíc pro nás Čechy je ironie živou vodou, či kávou na povzbuzení kdykoli za den.
K mému poznání stačilo pouze několik ironických zpráv a v nich trefně popsaná tehdejší politická realita a já se nestačil divit, jak se lidé z popsané představy (jimi vnímané za realitu), hroutí, nebo naopak v nich probouzí v té chvíli nezdravého bojovného ducha a touhu se bít za něco očividně nesmyslného. Nebo se někteří jenom snaží vypadat před normálně logicky uvažujícími lidmi hloupě.
Kdybych vám řekl, o co tenkrát šlo, nejspíš byste si poklepali na čelo a mysleli si něco o hlupácích, kteří už určitě museli díky své hlouposti zhynout a vyhynout, ale opak je pravdou. Ne v otázce, o co tenkrát šlo, nýbrž s těmi hlupáky. Malicherné důvody pro spory mezi lidmi v tehdejším světě zakořenily a kořeny hluboce prorostly do naší společnosti a staly se pro mnohé důvodem existence a boje za něco, co bych popsal spojením:
„Já jsem a mám názor a mám v něm pravdu, i kdyby to třeba pravda nebyla!“
Kdybych měl pro vás problém zjednodušit, napsal bych, že bohužel už roky nevidím v diskuzních fórech lidi, kteří že se nejen holedbají uměním diskuze, ale také své umění diskutovat bez výjimky používají. Zato vidím více lidi považující sami sebe sice za demokraty, ale mající chování v moci neomezených hloupých diktátorů.
Pokud si myslíte, že nemám pravdu, vzpomeňte na časy, kdy i televizní politické debaty byly skutečně debatami, a ne divadlem ega a hrou v překřikování a nejčastějších vět – „Neskákejte mi do řeči!“ nebo „Zase lžete!“ Kde ty časy jsou? Pryč.
V dnešních diskuzích a debatách (a nejen televizních) o diskuzi a debatu nejde. Jde o demonstraci síly druhé urážet. Čím nechutnější urážka je, tím lépe je samotným autorem hodnocena, a navíc pro sebe sama odměněna generálním pardonem pro další, mnohem větší urážky nebo, a omluvte mi ten výraz, prasárny.
Sociální sítě jsou pro takové lidi živnou půdou s řádným pohnojením bonusem možné anonymity. Říkám možné, neboť je anonymita a „anonymita“. Pokud je anonym novým jménem pouze subjektem vyjadřující své zaměření a nikoho neuráží a chová se slušně, nelze ho brát jako záměr někoho, kdo je zbabělcem mající strach z odhalení. I zde na serveru Medium.cz jsou tací, kteří publikují ne pod svým plným občanským jménem, aniž bych je vinil ze strachu či zbabělosti.
Diskuze na sociálních sítích jsou v dnešní době proto podobná jako chat dvou lidí na erotickém serveru kdykoli jindy. Při povídání na eroticky zaměřených serverech si jenom myslíte, že víte, s kým se bavíte – a svou představu omezujete vlastním pohledem na druhou osobu, která se vám sice detailně popsala, možná i poslala foto (zřejmě vytvořené přes AI), ale stále jde o někoho, jehož existenci vnímáte reálnou v popsané podobě pouze vy sám.
S diskuzemi na sociálních sítích je vnímání protějšku obdobné. Ne ve směru, že by dotyčný člověk neexistoval, to existuje, ale nevíte, jakou měrou opravdové jeho názory, které vám prezentuje, jsou. Nikdy s určitostí nevíte, jak moc si ten druhý s vámi pro své potěšení hraje, nebo v budoucnu hrát hodlá. Mnohdy se z toho důvodu stává, že názory někoho takzvaně „na druhé straně“ se mění, a aby vás zasáhly přesněji, stávají se postupující diskuzí více agresivnějšími a do vás přesněji mířenými.
Přese všechno přiznávám i potencionální plusy takového chování. Před lety jsem se setkal s případem, kdy pisatelka na sociální síti potřebovala své ego napumpovat pošpiněním svého kolegy v očích dalších a neváhala se o něm na sociálních sítích všemi směry rozepisovat jako o… no o někom ne příliš pěkném.
Plodné na případu bylo sledování internetové okolí. Pisatelka zapomněla na možnost propojení účtů a nevýhodu, jíž by si měl uvědomit každý, kdo se pustí n sociálních sítích do větších akcí, že tyto akce vidí i třetí a další osoby, v tomto případě ta, proti níž byla snaha o znemožnění mířená. S výsledkem proto nepřišlo vítězství v podobě kolegu pomluvit, ale vlastní rozčarování, kolik přátel na sítích je pouze domnělých a ono přátelství je ve skutečnosti pouze kliknutí bez většího sociálního významu. Třeba významu, že by se s vámi někdo opravdu kamarádil.
(Osobně považuji spojení na sociální sítích „přátelé“ za nešťastné, které nikterak nevystihuje pojem přátelství. Ovšem na druhou stranu jde o geniální tah právě onen význam do budoucna změnit. Přítel dle nového výkladu bude ten, kdo podpoří váš hlas a pohrozí pěstí na vašeho rivala – avšak s ničím víc v otázkách pomoci u něj už nepočítejte, protože jinak se bude starat sám o sebe.)
Výsledkem snažení o pomluvu se v tomto případě stal paradox, v němž první pomlouval druhého, třetí to prvnímu odkýval a podpořil, přičemž odkývání viděl i ten druhý a hned se ptal třetího, proč to dělá, a třetí odpověděl, že první je stejně vůl, tudíž na jeho souhlasu nezáleží, neboť kašle na prvního i druhého Výsledek? Rozdělení účastníků debaty na dvě nesmiřitelné skupiny.
Možná vinou tohoto případu vidíte důvod současného rozdělení společnosti. Nebo možnost, jak rychle společnost rozdělit. Rozdělní, které má ve své podstatě jednoduché pojmenování – „Buď jsi s námi, nebo proti nám, jiná cesta pro tebe není.“
Jde o rozdělení nepřímé, neboť do první či druhé skupiny jsou některými lidmi umisťováni i ti, kteří o sobě s jistotou vědí, že nepatří ani do jedné skupiny a jsou neutrálními, nebo jim jsou spory jednoduše ukradené. Většina lidí však nemá ráda, když někdo jiný nikam nepatří. Podle nich právě patřit někam je nejlepší základ pro další komunikaci, aby se vědělo, jestli mají osobu objímat, nebo mu rovnou nafackovat. Situace, v níž by člověk mající o jiných představu jasného zařazení, o někom najednou neměl jasno, ho dohání k šílenství.
Možná patříte mezi diskutéry, kteří se při diskuzi setkali s eventualitou, že namísto pádného argumentu na váš názor vás diskutér bez důkazů odsoudil za vrozenou hloupost, což hned podpořil, že jste voličem toho nebo toho či té či oné strany, a oznámil konec diskuze.
Nejde v tomto případě ani tak o to, že s vámi diskutující by byl hloupý či si do diskuze přišel léčit domnělé politické komplexy, pouze vás vidí vlastní optikou (jako již výše zmíněný hovořící na erotickém chatu) a dle svého rozhodnutí usoudil, že jste vůl a bavit se s vámi nedá. Pod váš poslední příspěvek připíše jednu či dvě urážky a znovu vyráží za hledáním vhodného subjektu na diskuzi. Kdo to bude, zaleží zdali se potřebuje ventilovat negativně, nebo ve svém stavu hledá spřízněnou duši na společné objetí a postěžování si proti těm, co jim dvěma právě teď nerozumí.
Komunikace přes sociální sítě je tím samým. Dřívější nápad prezentovat sám sebe, a tím s jinými komunikovat, se změnilo na hledání nikoli přátel, ale hledání pocitu, že to, co si vy myslíte, je správné, a pokud si někdo myslí něco jiného, je nepřítel. Navíc u sociální sítě máte bonus manipulace s druhými pomocí jiných lidí, při níž se v praxi ukazuje psychologie davu, který vám vždycky proti jiným pomůže a vás ve vašem názoru podpoří.
Věřit sociálním sítím jde pouze v omezeném měřítku. Nemyslím věřit zprávám na nich – proboha, to ne. Sám vím, co tam píšu, a taky vím, že co píšu, dělám proto, abych lidi pobavil ironií nebo některým ukázal, co ironie vůbec je. (Ne vždy ironii chápou, jelikož berou svět příliš vážně.) Myslím věřit lidem na sociálních sítích dle jejich přístupu a tomu, jak sami sebe prezentují.
Jinými slovy:
„Sociálním sítím tolik nevěřte a berte je s rezervou. Pokud vás rozčilují, je tomu možná proto, že vás někdo rozčílit chce. Rozhodně se ale na nich rozčílit nenechejte. Sociální sítě jsou jenom taková hra. Úplně stejná, jakou hrají děti, kteří se přetahují o zelený kyblíček, který najednou chtějí oba, třebaže před pěti minutami o něj nejevili žádný zájem. Nechte to být. A pokud si na sociálních sítích píšete s někým, kdo dobře vypadá, a navíc má o vás určitý zájem, nenechte se tím rozhodit a s ničím víc nepočítejte. Ten člověk je totiž úplně jiný, než jak a co o něm víte. Což ostatně platí i pro všechny sociální sítě obecně.“
