Článek
Prvomájový průvod byl součástí oslav Svátku práce připadající na první květnový den. O svátku se dozvíte, že byl původně americkým svátkem z konce devatenáctého století jako památka na masakr při stávce chicagských dělníků. (Nakonec jej ale Američané slaví až v září).
Další zajímavostí, která nás zajímá poněkud víc, že květnový národní svátek z něj udělal až Adolf Hitler, čímž se tento svátek stal placeným. Nijak tenkrát netušil, že nám za několik let přidá další, a to oslavu konce války nejprve o osm dní později, pak o sedm.
Osm dní bylo lepších. Pokud Svátek práce připadnul na neděli, měli jste o týden později volno alespoň v pondělí. Dnes mohou oba svátky připadnout na víkend. Dříve podobná možnost byla menší. Tato tragédie nás však v budoucnu čeká až v roce 2027 a pak až v roce 32 a 33.
Svátku práce se u nás po válce chytili komunisti, ostatně jako všeho ostatního, a udělali z něj oslavu velkého socialistického člověka, jehož moudrost pochází od učení velkých lidí jako je Marx, Engels, Lenin a Stalin. Stalin se později škrtl. Ten asi tolik neučil. Ten rovnou vyvolával.
Ve sváteční den procházely městy naší republiky průvody. Lidé v nich jásali, mávali mávátky a provolávali: huráááááá. Za hurááá jim na oplátku z tribuny mávali a tleskali vrcholní představitelé Komunistické strany.
Já jsem zažil prvomájový průvod jako hodně malé dítě. Musel jsem být opravdu malý, protože mě táta nesl na koni a já mával komunistickému prezidentu, kterého jsem znal z fotek a televize, a křičel svoje hurááá.
Tímto činem jsem se o nějakých čtyřicet později zapsal do seznamu prokremelských živlů, neboť jsem ještě veřejně napsal, že ve válce umírají děti na obou stranách, což mi však při virtuálním výslechu na sociálních sítích bylo vyvráceno, neboť děti umírají pouze na jedné straně.
Jako starší jsem se průvodu už neúčastnil. Ostatně jako moji rodičové. Bylo nám tenkrát i bez sociální sítě vysvětleno, že jsme živly tentokrát prozápadními a o takové socialistická společnost a veselí nestojí. Více jsem o tom napsal zde.
Několik málo let po revoluci, když už jsem víc chápal svět, jsem si myslel, že moje zakázaná účast na socialistických akcích bude výhodou, ale opak byl pravdou. O svobodě a demokracii mi začali hlásat vrstevníci, kteří před květnovými oslavami dělali zdobení na mávátka, žehlily pionýrský šátek a odznáček této organizace leštili, až se jim na uniformě rozžhavil do ruda.
Taky jsem se v té porevoluční dozvěděl, že když jsem se jako dítě účastnil prvomájové akce, byl jsem na Letné úplně sám. Nikdo jiný totiž do průvodu nedorazil, neboť ostatní lidé, a i mí spolužáci žili v disentu a svou neúčastí potvrzovali svůj nahlas vyřčený nesouhlas s tímto svobodu ubíjejícím režimem. Většina z odbojářů si svůj odpor ke Komunistické straně uvědomila zřejmě po závěrečné zkoušce Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML).
Mně osobně představa samotného jedince na Letné baví. Dělám úkroky do strany, čímž tvořím iluzi davu, střídám v rukách mávátka a měním si je za zády, a takto kráčím před tribunou s politickou špičkou té doby a křičím hurááááá. Na konci si dám buřta, limonádu a sejdu Letenským tunelem k Vltavě, protože první květen byl den, kdy byl pro auta uzavřený. Hezká představa.
Prvomájový průvod a akce kolem něj měl pro lidi dva zásadní významy.
Prvním byl, aby na této akci byli vidět. Byli vidět co nejvíc a byli slyšeni. Aby byli vidět tak, aby ostatní viděli a slyšeli, že tam jsou, aby bylo vidět, že nejsou tam, kde by neměli být, to jest kdekoli jinde, ale naopak jsou právě tady, kde právě teď je každý politicky uvědomělý občan Československé socialistické republiky. Význam první.
Druhý význam byl takový pikantnější. To přítomní lidé sledovali a hledali, kdo tam mezi nimi není. Kdo si dovolil být tam, kde být neměl, jelikož tam je určitě z důvodu, že nechce být tady s nimi.
Netvrdím, že se hned psala ve velkém udání, ale i jedovatá slina na pracovišti udělala své a z dotyčného, který TAM nebyl, najednou byl ten, o kom se říkalo, že není v kolektivu oblíben.
Jiný důvod, proč by lidé na prvomájový průvod šli, mě nenapadá.
Tahle doba však již minula a lidé se scházejí podle svého uvážení. Většinou ne aby se veselili, ale demonstrovali. Na oslavy v demokracii není až tolik času.
Přesto se čas od času najdou akce, které prvomájový průvod z dob minulých v něčem připomínají. V něčem, co hodně připomíná dva důvody, které jsem vypsal výše.
To jsou akce, kde se taky jásá, mává vlajkami, i stylový prezident k této akci vám zamává. Poslechnete si projevy, odměníte je jásotem a potleskem, přičemž současně sledujete, kdo je kolem, koho znáte, a kdo naopak tady není.
Doba se vyvíjí a s ní i technika, takže máte způsoby, jak dokázat, že jste na akci byli – jak se říká, byli jste při tom – a můžete důkaz poslat dál do světa v podobě fotek a videí. Potom čekáte, kdo vám řekne, že vaše přítomnost TAM je dobrá, a vy to samé řeknete jiným na oplátku.
Taky můžete sledovat, kdo TAM nebyl. Nebo kdo vám třeba napíše pod fotku něco nehezkého. Někdo, kdo není jako vy a kdo byl jinde. Kdo by si zasloužil trochu té sliny, aby pochopil, že nebýt v některém kolektivu je špatné a takový postoj by se mohl proti němu obrátit.
A když ne přímo obrátit, vždycky těm, co TAM s vámi byli, můžete říct, že ten, co tam nebyl, je špatný a zlý a určitě má něco za lubem, a kdo ví s kým. Oni s vámi budou rádi souhlasit. Byli tam přeci s vámi, a to se počítá.
Takže huráááá. Nebo i jak se říká, slááááva. Volat to z plných plic.
Ale hlavně poslouchat a koukat kolem, kdo to nevolá nahlas dostatečně.
(Ano, je to satira, i když taková, že je z ní člověku smutno.)
