Článek
Edvard Beneš byl zastáncem a spolutvůrcem nacionální politiky, která nakonec dotlačila většinu českých Němců k tomu, že Československo za svůj stát nepřijali, a místo toho se nechali zlákat vizí velkoněmecké iredenty. Jako prezident pak, když naplno propukla a na nějaké dohadování již Němci zvědaví nebyli, postupně spolupracoval na pěti plánech vlády na odstoupení pohraničních území Německu, z nichž přinejmenším poslední byl 15. září 1938 Hitlerovi prostřednictvím Francie tajně nabídnut. Tyto plány nebyly nikdy schváleny parlamentem. Stejně tak parlament nedostal ani možnost vyjádřit se k Mnichovské dohodě, která šla co do rozsahu odstoupeného území daleko nad vládní plány a kterou vláda a prezident akceptovali 21. září. Prezident Beneš abdikoval na funkci prezidenta 5. října 1938 a 22. října, vybaven zahraničním kontem ze státních prostředků ve výši milionu korun v britských librách, odletěl s manželkou do exilu do Londýna. Okleštěnou republiku a její občany nechal napospas Hitlerovi.
Podle slibu, který dal Beneš premiérovi Chamberlainovi, se zpočátku zdržoval jakékoli politické činnosti. V únoru 1939 odcestoval jako soukromá osoba do Spojených států, odkud se vrátil na konci července. V Británii se, jelikož se po zániku zbytku Československa již necítil slibem nečinnosti vázán, a jelikož se v Británii změnila vláda i její politika appeasementu, opět vrhl do politiky. Postavil se do čela vznikajícího československého zahraničního odboje a v podstatě sám sebe jmenoval prezidentem Československa v exilu.
Benešovou nepochybnou zásluhou je jeho setrvalá snaha o poválečné obnovení Československa, notabene v předválečných hranicích, nehledě na dosud platnou Mnichovskou dohodu. A teď k negativům Benešovy politiky. Pokud mluvíme o předválečných hranicích, musíme samozřejmě zamlčet osud Podkarpatské Rusi. Tu Beneš v záchvatu náklonnosti nabídl Stalinovi jakožto budoucí součást SSSR. Možná to ani nemyslel úplně vážně, ale Stalin jej samozřejmě vzal za slovo a od té chvíle, kdy hranic předválečného Československa dosáhla Rudá armáda (ne, nestalo se tak poprvé v Dukelském průsmyku), zacházela s územím Podkarpatské Rusi jako s vlastním. Území pak bylo jako tzv. Zakarpatská Ukrajina Sovětskému svazu oficiálně postoupeno mezistátní smouvou 29. června 1945.
Edvard Beneš byl národní socialista, to znamená, že si z obou politických odstínů vybral to horší. Šovinistický nacionalismus a socialistické představy o fungování společnosti, které sice nebyly tak radikální jako cíle komunistů, ale v mnohém jim šly naproti a komunistům umetly cestu k absolutní moci. Beneš byl demokrat především verbálně, v praxi zametl s každým, kdo měl jiný názor, pokud na to měl dost síly a možností. Beneš byl mstvivý a nenávistný ke všem, kdo mu nepochlebovali a na sto procent s ním nesouhlasili, a nikdy nezapomněl žádnou faktickou, ani domnělou křivdu.
Takto odstavil od veškerého vlivu a nakonec i diskusí už v londýnském exilu např. Wenzela Jaksche, předsedu německých sociálních demokratů, Štefana Osuského, zastánce větší slovenské autonomie v rámci obnovené republiky nebo generála Lva Prchalu, jednoho z těch, kdo mu zazlívali skutečnost, že v roce 1938 nařídil armádě, aby se německému diktátu nebránila. Beneš dokonce prosadil do tzv. velkého retribučního dekretu paragraf, postihující provinění, spáchaná v exilové opozici. Podle § 4 bylo možno postihovat i toho, kdo „v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské ústavě a jednotnosti, aneb jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma“. Tento paragraf neměl nic společného se spravedlivým potrestáním zločinců a zrádců; jednalo se o paragraf čistě politický, určený k postihu ideových odpůrců Beneše, londýnské vlády a ideje meziválečného centralistického státu. Dlužno dodat, že většina potenciálních „provinilců“ se z exilu do republiky nikdy nevrátila, protože pro to měli dobré důvody.
V prosinci 1943 podepsal Beneš Smlouvu o přátelství, spolupráci a poválečné vzájemné pomoci se SSSR. Ta šla daleko nad rámec spolupráce v boji proti nacistickému Německu. Československá strana (tedy Beneš a několik exilových politiků) přislíbila komunistickému impériu nejen poválečný odsun vlastního německého obyvatelstva, ale i znárodnění průmyslu a bank. Beneš měl snad obvyklý pocit vlastní mazanosti, myslel si, že do Stalina vidí, že sovětská říše se bude po válce demokratizovat a podpoří jej v jeho blouznivých socialistických i nacionalistických vizích, aniž by do nich zasahovala. V tom se ale jako obvykle fatálně spletl. Benešova vize národně-socialistické revoluce neodpovídala sovětské vizi na stvoření nesvéprávné kolonie, a Beneš nebyl ten, kdo tahal za delší konec provázku.
V prosinci 1944 byl v Moskvě československými komunisty (přirozeně pod taktovkou komunistů sovětských) upečen vládní program, o němž se dá říci, že byl vším jiným, jen ne demokratickým. Beneš i nová vláda, vedená agentem NKVD a Benešovým blízkým přítelem, tehdy ještě naoko sociálním demokratem Zdeňkem Fierlingerem, jej schválili v březnu 1945 v Košicích jako tzv. Košický vládní program. Ten omezoval účast v demokratické politice pouze pro strany, které byly součástí tzv. Národní fronty, konkurenční strany, především agrárníky, rovnou zakázal. Zaváděl systém Národních výborů, které byly na rozdíl od dřívějších radnic obsazované politickými stranami a řízené ministerstvem vnitra (pod kontrolou komunistů). Přinášel též příslib znárodnění, i když o něm nemluvil explicitě a došlo k němu až v říjnu prostřednictvím dekretů prezidenta republiky.
Když vypuklo Pražské, potažmo České národní povstání, vláda se jím vůbec nezabývala, nijak jej nepodpořila ani materiálně, ale ani verbálně. Jediné, co řešila, byl problém, že by mohli za dané situace do Prahy dorazit Američané, a že by z toho vyplynuly politické problémy směrem k sovětské straně. V té době vězela vláda i s prezidentem Benešem již hluboko v sovětském rektu. 10. května přiletěl do Prahy předseda vlády Fierlinger s doprovodem a s Českou národní radou, která se postavila do čela povstání, odmítl mít na základě názoru, vysloveného sovětským velvyslancem Zorinem, cokoli společného a okamžitě ji odstavil od moci. Postih jejích představitelů, nejprve profesní, později i trestní, následoval v řádu týdnů i mnoha následujících let. Nešlo jen o spolupráci s vlasovci, ČNR sice odmítanou, ale trpěnou, nýbrž o samotnou skutečnost, že si Češi dovolili povstat proti okupantům bez sovětského příkazu a řízení.
16. května přijel do Prahy Edvarde Beneš, prezident-budovatel, prezident-opět osvoboditel… Davy mu mávají cestou přes Václavské náměstí na Pražský hrad, prezident mává kloboukem a kyne předloktím. Padouch, nebo hrdina? Před čtyřmi dny odvlekla sovětská vojenská rozvědka SMĚRŠ generála Sergeje Vojcechovského a stovky dalších československých občanů. Beneš neudělal nic. O den později zatýká SNB protektorátního prezidenta Emila Háchu, který je na pokraji smrti a v podstatě nevnímá okolí. Beneš prohlašuje, že „to se nemělo stát“, ale nedělá opět nic. Háchu, starého, nemocného muže, týraného dozorci, nechává umírat ve vězeňské cele šest týdnů. Beneš objíždí republiku a vyzývá k „vylikvidování“ německého problému.
Samozřejmě nemá na mysli plynové komory, ale hromadné i individuální vraždění německých obyvatel, k němuž dochází od konce války po celé léto a jehož se mnohdy účastní kromě lůzy i jednotky armády nebo SNB, mu zřejmě nijak zásadně nevadí. Bez problémů pak podepisuje Zákon č. 115/1946 Sb. (Zákon právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků), který většinu zmíněných zločinů amnestuje.
Rudá armáda, stejně jako armáda americká, v prosinci 1945 odcházejí, ale republika je zaplavena sovětskými „poradci“, lépe řečeno dozorci. Ti nařizují, co a jak se má dít ve všech možných odvětvích státní činnosti. Tedy oni nenařizují, jen prohlašují, co se jim líbí, nebo nelíbí a jejich slovo je většinou silnější než zákon. V prosinci podepisuje Beneš znárodňovací dekrety, v prosinci vydává vláda směrnice k odsunu vlastního německého obyvatelstva. Beneš během války viditelně zchátral, je opakovaně nemocný, ale ještě stačí vlastní neschopností, která se skrývá za jeho obrovskou sebejistototu, že on je tím, kdo kontroluje situaci a vidí na několik tahů dopředu, umést špatnými tahy komunistům cestu k moci. Po komunistickém puči abdikuje 7. června 1948 a již 3. září umírá.
Prezident budovatel, prezident kapitulant, prezident osvoboditel, prezident vystěhovatel, prezident zabavovatel, prezident znárodnitel, prezident autokrat, mazaný lišáček, kterého vždycky všichni nakonec doběhli.
Zdroje:
EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století. Brno 2012.
PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha 2001.
