Článek
Jméno Dardanelles získal průliv ale podle poloostrova, který se v turečtině jmenuje – Gallipoli. Myšlenka na obsazení průlivu se objevila již v době před válkou, ale byla zamítnuta jako neproveditelná. Počátkem války se ale objevila znova, a její příznivci si ji prosadili. Roli hrály mimo jiné i žádosti Ruska, které si samo dělalo ambice na obsazení Dardanel a Istanbulu. Současně bylo pro Rusko důležité udržet volný přístup do Černého moře, kudy jej spojenci zásobovali municí. Na operaci se podílelo kromě námořnictva celkem 16 divizí Británie, Francie, koloniální Indie, Austrálie a Nového Zélandu.
Operace započaly v podstatě relokací německých křižníků SMS Breslau a SMS Göben, které dopluly do Istanbulu, nakladly v Dardanelském průlivu miny a uzavřely tak přístup do Černého moře. K prvnímu střetu se spojenci došlo 29. října 1914, kdy spojené německé a turecké loďstvo napadlo tehdy ruský přístav Sevastopol. K Dardanelám vyrazily vzápětí i lodě spojenecké a začátkem listopadu začaly ostřelovat turecké pozice na Gallipolském poloostrově. Bombardovací ofenzíva se naplno rozběhla 19. února 1915, kdy spojenci systematicky ostřelovali turecké pevnosti. Ani jednu z nich se ale nepodařilo umlčet, turecká dělostřelecká obrana, pravděpodobně řízená Němci, způsobila lodím těžké ztráty. Nakonec padla pevnost Ertogrul, ale ostatní stále odolávaly. V britské admiralitě tak přišla na řadu otázka pozemního útoku, pro které bylo nutné vylodit expediční síly.
Námořní útoky nicméně pokračovaly dál. 18. března 1915 zaútočilo 16 britských bitevních lodí směrem do úžiny s cílem zničitpevnosti Hamidie, Rumeli Mecidie a Namazie. Kolem úžiny ale byly rozestavěné turecké baterie, a třebaže dvě z pevností se Britům podřilo vyřadit, utrpěli vysoké ztráty. Po jejich ústupu vyrazily do útoku lodě francouzské, ale dopadly podobně. Silně pocuchané loďstvo začalo ustupovat, ovšem ke své smůle přímo přes minové pole, o kterém nevědělo. Francouzský predreadnought Bouvet najel na minu, vybuchl a převrátil se. Velitelé ostatních lodí ale soudili, že to bylo následkem dělostřelecké palby, a pokračovali do minového pole dál. Do toho samozřejmě neustávala palba tureckých pevností i baterií v terénu. Jedna z francouzských lodí, Gaulois, byla těžce poničena dělostřelbou, další dvě britské lodi, Inflexible a Irresistible, které přijely Francouzům na pomoc, najely na miny; jedna se potopila, druhá najela na mělčinu a byla rovněž vyřazena. Na pomoc dorazily další britské lodě, z nichž jedna, HMS Ocean, následovala dvě předchozí – po explozi miny šla ke dnu. Tento útok byl poslední kapkou k rozhodnutí vylodit pozemní síly.
Opuštěná Irresistible 18. března 1915
Za místo vylodění byl zvolen mys Helles, kde nebyla pobřežní skaliska, jako všude jinde. Plán byl jednoduchý – po vylodění zničit turecké pevnosti a baterie, porazit tureckou pěchotu a dobýt Istanbul. Námořnictvo mělo vyčistit minová pole a otevřít cestu Dardanelami do Černého moře. Praxe ovšem zdaleka tak jednoduchá nebyla.
Pro vylodění bylo k dispozici asi 80 000 mužů, dalších téměř 50 000 tvořily zálohy a pomocné jednotky. Operace se účastnila britská námořní divize, britská 29. pěší divize, australsko-novozélandský sbor ANZAC, francouzský expediční sbor a ruský armádní sbor. Akce začala kvůli bouři se zpožděním, 25. dubna v pět hodin ráno. Turci i Němci samozřejmě vylodění předpokládali a připravovali se na něj. Obraně velel německý generál Liman von Sanders.
Operace začala ostřelováním pevnosti Kum Kale. V sedm ráno se vylodila 1. francouzská pěší divize, boje o pevnost trvaly za vysokých ztrát den a noc. Když posádka poničené pevnosti vyvěsila bílý prapor a došlo k místnímu příměří, spojenci usoudili, že je možné většinu sil převelet jinam. Turci ovšem obratem pevnost dobyli zpět. Francouzská divize se následně pokusila vylodit na jiném místě, ale děla ze ztracené pevnosti ji masakrovala i tam.
Mapka vylodění na mysu Helles
Na britském úseku „Y“ se vylodění již v pět ráno podařilo také a Turci rychle ustoupili. Terén kolem vyloďovací pláže ale nahrával obráncům a byl dobře krytý palbou pevnosti Ertogrul i polních děl. I když spojenecké lodě přivážely permanentně posily a ostřelovaly turecké pozice, palba Turků těžce drtila jak lodě, tak vyloděné vojáky, kteří pod palbou uvázli na pláži. Teprve po dlouhé době se jim podařilo postoupit a pevnost dobýt. Podobně to probíhalo na úseku „W“, který byl v očekávání vylodění těžce opevněný a Britové museli z pláže na turecké pozice útočit bočním obchvatem. Dobytí předmostí jim zabralo opět den a noc. Na úseku „Y“ Turci a německý velící generál útok neočekávali, ale i tak obránci rychle zareagovali a Brity odrazili.
Australsko-novozélandský sbor ANZAC se za podpory tří bitevních lodí omylem vylodil o míli mimo předpokládaný cíl u mysu Gaba Tepe, přímo na opevněných pozicích 19. turecké divize. Té velel Mustafa Kemal Paša, pozdější turecký prezident Attatürk. Turci obsadili kopce nad plážemi a decimovali vyloděné jednotky; ty se musely pokoušet otevřeně vyrazit dopředu, což končilo nevyhnutelnými masakry. Turci oproti tomu útočili v noci, aby neodhalili svoje pozice a nevystavili je lodní palbě. Kemal navíc vymyslel proti lodním dělům prostou obranu: nechal spojence přiblížit k vlastním pozicím co nejvíc, a pak teprve na ně spustil palbu. Spojenci se zakopali na místě, ale zákopy byly pak tak blízko tureckým, že nebylo možné lodní děla použít, aby nedošlo k ohrožení vlastních jednotek. ANZACu ale velení ústup nepovolilo. Nakonec klokani a kiwi zůstali na místě bojovat osm měsíců.
Po květnových bojích byly obě strany zcela vyčerpané, spojenci dobyli minimum prostoru a přišli o 14 000 lidí. Turecká armáda měla problémy se zásobováním, chybělo jí jídlo, uniformy i léky. Od května do srpna tak nastala klasická zákopová válka bez zásadních útoků. K dalšímu útoku tak došlo až v srpnu v Suvelské zátoce. Cílem bylo podpořit vyloděný ANZAC palbou děl, spojit se s ním a prorazit tureckou obranu. Vylodění proběhlo v noci z 5. na 6. srpna, a ačkoli Němci a Turci byli překvapeni, nakonec se díky diletantismu některých britských velitelů nezdařilo. Britští vojáci zůstali po vylodění na pláži a odpočívali, nakonec obsadili jinou kótu, než měli. ANZAC vyrazil do domluveného podpůrného útoku, ale po počátečním úspěchu je zmasakrovala vlastní špatně zacílená děla. 8. srpna do řídce bráněných pozic dorazily turecké divize a velmi pomalu připravovaný britský útok ze Suvelské zátoky následujícího dne samozřejmě rozdrtily. Britové se ještě pokusili 15. srpna o obchvat dalším vyloděním, ale tento krok se tak nabízel, že s ním Mustafa Kemal přirozeně počítal a připravil se na něj. Britové v podstatě okamžitě po vylodění utekli a Turci zesílili tlak na sbor ANZAC.
Mapka vylodění v Suvelské zátoce
Na poloostrov stáhli Turci veškeré dostupné síly a zbytek bojů, trvajících až do začátku příštího roku, se již nesl pouze ve znamení zákopové války. 22. listopadu rozhodla britská válečná rada o stažení vojsk. Jednalo se o do té doby největší evakuaci, bylo třeba přesunout 130 000 vojáků, 400 děl a přes 10 000 koní a dalších zvířat. Vyklizení Suvelské zátoky a úseku ANZAC proběhlo úspěšně v noci z 19. na 20. prosince, mys Helles měl být evakuován 23. prosince. Ještě 7. ledna na něm ale zůstávalo 19 000 spojeneckých vojáků. Při útoku 8.-9. ledna ale Turci již na nepřítele nenarazili. Lze tedy říci, že na rozdíl od operace samotné se evakuace výtečně vydařila, stejně jako tomu bylo později při angažmá britského expedičního sboru v Evropě a ústupu z Dunquirku.
Celkově bylo tažení katastrofou, nejen, že nedosáhlo žádného ze svých cílů, ale stálo Británii jako vojenskou mocnost zásadní prestiž na Blízkém východě. Nezanedbatelné byly samozřejmě i ztráty na životech a materiálu. Spojenci přišli o šest bitevních lodí a sedm ponorek, Britové zaznamenali 205 000 padlých, raněných a nezvěstných, Francouzi pak 47 000. jediným pozitivem snad zůstává, že tato zbytečná bitva rok vázala silné turecké jednotky, které tak nezasáhly na ruské frontě. Za neúspěch akce zodpovídal premiér Asquith, ministr války lord Kitchener a především v této době již bývalý první lord admirality Winston Churchill, který si tuto operaci prosadil. Všem z nich to přineslo následné politické důsledky.
Zdroje:
HEŘTOVÁ, Yvette: Gallipoli 1915: Místo pro tisíc britských pušek. Mladá fronta, Praha 2010.
LIDDEL HART, Basil Henri: Historie první světové války. Jota, Brno 2001.
