Článek
Katastrofa začala už nešťastným Napoleonovým tažením do Ruska v roce 1812. Nešlo o to, že se Napoleon snažil za každou cenu dobýt Rusko, problém byl v tom, že Rusko nedodržovalo mírovou smlouvu z Tylže z roku 1807 a kontinentální systém. Ten měl ekonomicky blokovat Velkou Británii, hlavního soupeře Francie, a nedovolit jí obchodovat na Evropském kontinentě. Pro Rusko byla ale Británie zásadním obchodním partnerem a bez obchodu s ní se ruská ekonomika hroutila. Car Alexandr I. Napoleonovi i po uzavření smlouvy soustavně okopával kotníky a tajně podporoval jeho nepřátele. V roce 1810 se mu otevřeně vzepřel, když povolil 1200 britských obchodních lodí vplout do ruských přístavů. Vzápětí začal shromažďovat vojska na hranici a Francie učinila totéž.
Francouzská armáda vytáhla do Ruska 24. června 1812. Měla sílu neuvěřitelného půl milionu vojáků, z nich bylo Francouzů ale jen 125 000. Zbytek připadal na francouzské spojence, Němce z různých států, jakými bylo Bavorsko, Prusko nebo Sasko (335 000 mužů), Poláky (95 000), Rakušany (35 000), Italy (30 000), Nizozemce, Nory, Dány a další. Většina z těchto jednotek navíc nepůsobila na hlavním směru útoku, měla krýt křídla a bitev se neúčastnila.
Napoleon rozhodně neměl v úmyslu dobýt Moskvu, šlo mu o svedení generální bitvy, porážku ruské armády a možnost donutit cara dodržovat kontinentální systém blokády Británie. Rusové ale bitvu nepřijali, zcela proti zvyklostem ustupovali až před Moskvu. Zde došlo k bitvě u Borodina, ve které Francouzi zvítězili, nicméně ruská armáda nebyla poražena drtivě a ustoupila v poměrném pořádku. Po francouzském obsazení Moskvy ruští agenti město zapálili a Napoleon, který se s armádou ocitl ve zničené a vyjedené zemi tisíce kilometrů od Paříže, kde nastávaly politické problémy, se musel vydat na ústup.
Katastrofa ustupující armády je dostatečně známá. Kromě spojeneckých sborů, které ustoupily poměrně konsolidovaně, bylo jádro francouzské armády zdecimováno, hlavně podmínkami ruské zimy a nedostatkem potravin. Nový rok 1813 byl tedy ve znamení budování nové, odvedenecké armády. Ruská armáda se na hranicích nezastavila a brzy byla vyhlášena tzv. šestá koalice Ruska, Pruska, Rakouska, Švédska a dalších menších států. Došlo k několika bitvám, v nichž většinou zvítězil Napoleon, koalice byla ale příliš silná. V srpnu zvítězili Francouzi u Drážďan, ale vzápětí byl poražen Vandammův sbor u severočeského Chlumce. V říjnu proběhla čtyřdenní bitva u Lipska, kde se soustředily všechny koaliční armády a Francouze drtivě porazily. Od Napoleona navíc začali odpadat spojenci.
Koalice následovala francouzskou armádu na jejím ústupu, přičemž došlo k dalším bitvám. Mnohé z nich byly pro Francii vítězné, především ty, kde velel císař osobně. Průběh války ale změnit nedokázaly. Začátkem ledna 1814 překročili spojenci francouzskou hranici a po dalších střetech stanuli nakonec 28. března před hlavním městem.
Koaliční armáda Rusů, Prusů a Würtemberčanů oblehla se 170 000 muži Paříž ze severu a východu. Městu za nepřítomného císaře titulárně velel jeho starší bratr Josef, nepříliš schopný jako politik a zcela neschopný jako voják. V roce 1809 nedokázal ani udržet španělskou korunu, kterou mu Napoleon věnoval. Armádě ale fakticky veleli maršálové Mortier a Marmont. Dohromady měli asi 23 000 mužů. Žádné zásadní posily přijít na pomoc nemohly, situace byla beznadějná.
Horace Vernet - Barikáda v Clichy
30. března ráno začaly boje. Ruské útoky se zpočátku dařilo odrážet, nebo alespoň zastavovat. Josef Bonaparte napsal maršálům lístek, ve kterém je zmocňoval k vyjednávání, načež z města utekl. Spojenci pokračovali v náporu a zatlačili Francouze z předměstí za barikády do vlastního města. Odpoledne už pokračující beznadějné boje donutily oba maršály, aby se nezávisle na sobě pokusili o vyjednávání se spojenci. Ti ovšem odmítali příměří a trvali na bezpodmínečné kapitulaci. Nakonec se obě strany ve dvě ráno 31. března dohodly, že do sedmé hodiny opustí francouzští vojáci město.
Rusové v Paříži
To byl konec Napoleonovy vlády. Snažil se sice ještě Paříži táhnout na pomoc, ale když jej několik jeho maršálů pak nutilo k abdikaci s tím, že faktickou překážkou míru je on osobně, nakonec se trpce podvolil. Čekalo ho vyhnanství na Elbě, kde ovšem vydržel jen do konce února následujícího roku. Pak z něj utekl a bez boje se opět chopil vlády ve Francii. Druhé císařství ale trvalo jen sto dní a ukončila jej bitva u Waterloo.
Zdroje:
Kovařík, Jiří: Napoleon v Rusku – Pochod na Moskvu, 1. díl. Akcent, Třebíč 2012.
Kovařík, Jiří: Napoleon v Rusku – Zkáza Velké armády, 2. díl. Akcent, Třebíč 2012.
Kovařík, Jiří: Napoleonova tažení IV. - Pád orla. Akcent, Třebíč2004.
