Článek
Ležím v posteli ve své trucovně v malém podkrovním pokojíku, listuji prastarou knížkou Všechny zázraky světa a vzpomínám na lidi, kteří tu leželi přede mnou.
Jarmile bylo devět let, když kousek za Plzní vyrostla hranice. Z domova, z Rokycan, to k ní bylo vlastně jen pár kilometrů. „Měli jsme štěstí, jen nás to lízlo,“ řekl tehdy její otec Josef, středostavovský úředník a samozřejmě vlastenec.
Rodina žila v pěkné vilce v sousedství podobných pěkných vilek, na každé straně kolonie stála jedna kasárna. Ta byla ten podzim přeplněná, mobilizovaní vojáci se z pohraničí stáhli za novou hranici a nějaký čas trvalo, než jich většinu pustili domů.
Ale za dalšího půl roku se nový, okleštěný stát zhroutil také. Bylo studené březnové ráno, poletoval sníh. Od Plzně přijela cizí vojenská kolona a zabrala oboje kasárna. Vojáci, kteří v nich ještě zbyli, se museli sestěhovat, kasárna směli opouštět jen na zvláštní povolení německého velitele, a zase trvalo pár dní, než je propustili domů. Do půlky jejich světnic se nastěhovali vojáci sousedního státu, zapečetili autopark i muniční a zbrojní sklady a hlídali, aby někoho nenapadla nějaká nepřístojnost. Důstojníci cizí armády byli hned první den nastěhováni do vynucených podnájmů v okolí.
Vilky mezi kasárnami byly na ráně první. Odpoledne zastavilo před vilou Kabelkových šedivé auto. Vystoupil ubytovatel Wehrmachtu s jedním důstojníkem. Zazvonili, a když maminka Hedvika otevřela, ubytovatel jí před nosem zamával nějakým papírem a sdělil jí, že ode dneška je u nich ubytován pan poručík Fritz Giensche. Rodina je povinna mu třikrát denně zajistit teplou stravu, kterou bude proplácet vojenská správa, stejně jako poplatek za ubytování. „Tady mi to podepište,“ řekl ubytovatel, zase mávl tím papírem, zasalutoval, nastoupil do auta a odjel. Na chodníku zůstal stát rozpačitě se tvářící pán v uniformě s malým kufříkem v ruce.
„No… tak pojďte dál,“ řekla maminka bezděčně česky. Pán jí trochu rozuměl, pocházel z bavorského pohraničí, zvedl kufřík a vešel dovnitř. Maminka ho posadila v kuchyni, uvařila mu kávu a poprosila ho o strpení. Důstojník míchal kafe a čekal.
Doma už byli všichni, tatínek uspořádal rodinnou schůzi v předsíni. „Jenom nás to lízlo,“ řekl. „Taky nás mohli z baráku vyhodit a zabrat ho celý.“ Maminka a děda Josef se tvářili ustaraně, ale chápavě, Jarmila s bratrem Petrem spíš nechápavě. Bobík se rozvaloval na podlaze a bylo mu to jedno, jeho psího světa se to netýkalo. Tatínek usoudil, že děda bude muset vyklidit podkrovní pokoj, spát bude na kanapi v kuchyni. Jinak to asi ani nešlo, v ložnici spali rodiče a v dětském pokoji obě děti. V salonu nebylo spát na čem.
Jak řekl, tak udělali, dědu přestěhovali do kuchyně a Fritz se nastěhoval do podkrovního pokoje. Byl to celkem slušný člověk a komunikace s ním nebyla těžká. Děda prožil většinu života v monarchii, německy samozřejmě uměl, i maminka v dětství vychodila rakouské školy a německy se domluvila. Jarmila i Petr se německy museli ve škole vzápětí učit také a poměrně brzy byli schopní s Fritzem prohodit pár slov. Fritz byl nějaký administrativní důstojník, přes den chodil do kasáren a večer většinou seděl doma, chvíli po večeři v kuchyni, pak se uchýlil do svého podkrovního azylu. S rodinou se zásadně nebavil o politice, ale o počasí, problémech v zásobování, hudbě, nových filmech a podobných věcech. I rodina si dávala velký pozor, aby nezavedla řeč na nějaké ožehavé téma. Fritz byl slušný člověk… ale byl to Němec. Na západě proběhla válka, Německo drtivě zvítězilo. Pak vypukla válka i na východě, a i tam se zdálo, že bude brzy dobojováno.
Cedulka, varující před poslechem zahraničního rozhlasu a tresty za něj, musela být povinně umístěna na přijímači
Tatínek samozřejmě večer poslouchal Londýn, tak, jako snad všichni správní vlastenci. Dobře věděl, že za poslech zahraničního rozhlasu hrozí přísný trest, dokonce až trest smrti. A v domě byl Němec. Tatínek tedy vymyslel zvláštní bezpečnostní opatření. Když v kuchyni přeladil rádio, musela Jarmila sednout na záchodě na chodbě na mísu a s otevřenými dveřmi špicovala uši, jestli neuslyší nahoře nad schody vrznout dveře. Přes chodbu za dveřmi kuchyně potichu slyšela: „Tu-tu-tu-tů, tu-tu-tu-tů“. Volá Londýn. Slovům rozumět nebylo, tatínek poslouchal rádio velice potichu. Když nahoře vrzly dveře, Jarmila okamžitě spláchla a práskla dveřmi od záchoda. Než stačil Fritz sejít schody a otevřít dveře do kuchyně, tatínek rádio dávno přeladil na Reichssender Prag a zaujatě poslouchal vítězné zprávy z fronty.
Jednou v zimě, hned po Novém roce, potkala Jarmila spolužáka, Romana Nykodýma. Vedl za paži nějakého kulhajícího člověka, podpíral ho a ani jí neodpověděl na pozdrav. Jarmile to bylo divné, spolužák byl vyplašený a neustále se rozhlížel. Nemohla vědět, že ten kulhající mládenec se jmenuje Josef Gabčík, a strážmistr Nykodým, u kterého se na pár dní skrýval, poslal syna, aby ho s podvrtnutým kotníkem dovedl k lékaři Zdeňko Čápovi, který bydlel ve vedlejší ulici. Nemohla vědět ani to, že lékaře nezastihli a že to odpoledne Nykodým zraněného i s jeho kamarádem Kubišem přestěhoval nedaleko k železničáři Stehlíkovi, kde ho dr. Čáp konečně ošetřil a kotník mu zasádroval. Nemohla vědět ani to, že po pár dnech oba parašutisté odjeli, ani to, že u Stehlíkových o pár měsíců později bydleli další dva zahraniční cestovatelé, Cupal s Lukaštíkem.
A naštěstí to nevěděl ani Kabelkovic nový nájemník. Někdy v roce 1942 si vystřihl z protektorátních novin článek s palcovým titulkem „Rommel žene Brity z Egypta“ a dal ho v kuchyni za sklo kredence. Tatínek to nekomentoval, jen dědeček po výstřižku občas potutelně koukl, ale sundat se ho neodvážil nikdo.
Přišel květen. O pár ulic dál, u Stehlíkových, udělalo Gestapo razii. Tatínek se tvářil zaraženě, Fritz vážně. Jarmila se nedozvěděla, že Stehlíkovy udal pro přechovávání parašutistů jejich vlastní zeť Mareška, který se pohádal s manželkou i tchánem. Ale dozvěděla se, když byl za dva dny proveden atentát na pana zastupujícího říšského protektora. A dozvěděla se také, že Stehlíkovi byli den nato za napomáhání atentátu popraveni, že byla popravena i jejich dcera, její manžel Mareška, který je udal, a jejich šestnáctiletý syn. Ale už se nedozvěděla, že díky ukvapené popravě nebyl prozrazen ani dr. Čáp, ani strážmistr Nykodým a jeho syn. „Jen nás to lízlo,“ bručel večer poté, co si přečetl oznámení o popravě, tatínek, a poslal Jarmilu hlídat na záchod.
Koncem roku seděla rodina u večeře, Fritz samozřejmě také. Po večeři udělala maminka náhražkovou kávu, Fritz s tatínkem jí popíjeli a diskutovali o tom, jestli bude letošní zima tuhá nebo ne, děda postával v kuchyni a pukal z fajfky. Děda měl celý život rád humor na hraně, často nebylo poznat, jestli jen neví, co mluví, nebo jestli se za jeho maskou rozšafného, roztržitého dědečka neskrývá přesně mířený bodavý osten. Děda chvíli koukal na výstřižek o Rommelovi a pak poznamenal směrem k nájemníkovi: „Nun, Fritz, noch fährt Rommel Briten aus Ägypten?“ Všichni strnuli, čekali, co bude. Fritz chvíli mlčel a pak jen procedil: „Scheiße,“ máchl rukou a znechuceně odkráčel do podkroví.
Na začátku roku 1943 navštívila domek jakási komise, která měla sepsat předměty z barevných kovů. Barevné kovy se musely odevzdat pro válečnou výrobu. Jen co komise vstoupila do dveří, vybalila papíry a za hlučných německých komentářů se chystala sepisovat počet klik, moždířů a držáků záclonových tyčí, nahoře vrzly dveře. Fritz, dopínajíc si sako od uniformy, zdupal v jezdeckých botách schody a začal na komisi rovnou řvát. Tohle je ubikace německého důstojníka, vyprošuje si, aby jej nějací civilisté doma, po celodenní práci pro vítězství říše, jakkoli obtěžovali, bude si stěžovat na Oberlandrátu a přímo vládnímu komisaři, který je jeho osobním přítelem. Komise byla tak konsternovaná, že vycouvala ze dveří během několika vteřin a ani nestačila zavřít zahradní vrátka. Fritz řekl jen „gut“, mrkl na Jarmilu a zase vystoupal po schodech nahoru. „Fuj… jenom nás to lízlo,“ oddechl tatínek. A tak válku bez úhony přežily všechny mosazné kliky na dveřích i oknech, stejně jako měděný kotel v prádelně.
Jednoho dne Fritz odjel. Stalo se to, co se stát muselo, po letech klidné práce v zázemí došlo i na něj a byl povolán na frontu. Fritze následně vystřídal další nájemník, zase poručík, v civilu kunsthistorik z Bad Hersfeldu jménem Kurt Adam Pletsch. Bydlel samozřejmě v podkrovním pokoji. Jeho soužití s rodinou probíhalo podobně jako s Fritzem. I on byl slušný člověk a s maminkou si velmi rozuměl. Bavili se o umění, o architektuře, o cestování, které bohužel za války trpělo na úbytě. Přátelství – protože to bylo skutečné přátelství – přetrvalo i válku. Na jejím konci Kurt odjel, ale několik měsíců po válce přišel do Rokycan dopis z Německa. Těch potom tam i zpátky putovalo ještě mnoho, Kurt si dopisoval s maminkou, potom i s Jarmilou, a když se jí narodil syn a začal chodit do školy, Kurt mu poslal knihu „Alles wunder dieser Welt“.
Kurt si tedy tenkrát sbalil kufřík a několik dní před koncem války odjel. Vzápětí přijeli Američané a obsadili obě Wehrmachtem opuštěná kasárna. Všichni byli v ulicích, maminka, tatínek, dědeček, i Jarmila s Petrem. Jen Bobík zůstal zavřený doma. „Je po všem, jen nás to lízlo,“ radoval se tatínek. Kvetly stromy, po pár studených dnech s deštěm svítilo slunce. Přes Rokycany proudily kolony odzbrojených Němců od Prahy, šli pěšky, jeli na kolech, na náklaďácích se dvěma, třemi přívěsy, všechno ověšené vojáky i civilisty. Usmívali se, mávali na známé, konečně je po všem. Jeli i v obrněných vozidlech, která ještě včera rozsévala v Praze smrt. Mezi nimi se proplétal zelený Mercedes s přívěsným vozíkem.
Na náměstí ho dojel džíp americké vojenské policie a zastavil ho. Jarmila viděla, jak z auta vystoupili důstojníci SS a mezi nimi K. H. Frank, dosavadní pán protektorátu. Podle toho nosu by ho poznala kdykoliv. Američané všechny po krátké kontrole dokladů odvezli do vily nedaleko Kabelkovic domu. Dav se hnal za nimi, hulákal na americké hlídky: „Dejte nám ho, ten je náš, má se tu hodně co zodpovídat!“ Američané nakonec Franka a pár dalších raději naložili na náklaďák a odvezli do Plzně. Před vilou zůstal jen jeho Mercedes s přívěsem, ten vojáky v tu chvíli nezajímal. Zajímal ale lidi, otevřeli dveře, otevřeli vozík a brali, na co dosáhli. Za chvíli bylo auto vyrabované do základu, dav se pomalu rozešel. Na ulici se zůstal povalovat pěkný polštář, který někdo vyhodil z auta. Jarmila ho zvedla a donesla domů. Pro Bobíka bude jako dělaný.
Odpoledne před vrátky zase zastavilo auto, tentokrát zelené, s velkou bílou hvězdou. Ubytovatel požadoval pokoj pro důstojníka. Rodinu už to nepřekvapilo, naopak by byla překvapená, kdyby se to nestalo. Důstojníků se v podkrovním pokoji vystřídalo během půl roku několik, a i s jedním z nich, s jistým Leventonem z Rochesteru, známým fotografem a hudebníkem, si maminka dopisovala poté, co se vrátil domů. Když poměrně záhy zemřel, pokračovala v dopisování s jeho paní, Gladys. V podkrovním pokojíku, kde bydlel, visí dodnes její portrét, který mamince poslala.
Na začátku prosince Američané odešli, podkrovní pokojík se konečně uprázdnil. Tatínek usoudil, že Jarmila je už velká, je jí šestnáct a jako skoro dospělá slečna má nárok na svoje soukromí. Děda nic nenamítal, v kuchyni si dávno zvykl a Petr byl rád, že i on bude mít pokoj pro sebe. Jarmila si tedy sbalila knížky, těch pár panenek, se kterými si už nehrála, a nastěhovala se nahoru.
Večer, po večeři, si tatínek s maminkou uvařili kávu, děda pukal z fajfky. Výstřižek s Rommelem dávno skončil v kamnech. Bobík pospával nedaleko kamen na Frankově polštáři. Jarmila ležela nahoře v posteli a četla si knížku. Užívala si ten pocit. Konečně ve svém, konečně svoje paní. Konečně jí Petr nepeskuje ať zhasne, konečně už není dítě. Zdola slyšela, jak někdo spláchl na záchodě. Zvláštní, jak je sem zespodu všechno slyšet, napadlo jí. A pak do ticha: „Tu-tu-tu-tů, tu-tu-tu-tů“.
Jarmile upadla kniha na peřinu. Zírala do stropu na skvrnu na malbě, kterou kdysi dávno udělala voda, když protekla střecha. Od té doby nějak nebyl čas vymalovat. Skvrna byla protáhlá, nepravidelná, tvarem vypadala trochu jako mapa Československa. V tu chvíli beze vší pochyby věděla, že na tu skvrnu úplně stejně koukal Fritz a po něm Kurt a zdola poslouchali: „Tu-tu-tu-tů, tu-tu-tu-tů“. A viděla samu sebe, jak každý večer zbytečně sedí dole na záchodové míse.
Podle vzpomínek MUDr. Jiřího Wicherka, Jarmilina syna.
