Opozice v NDR v 80. letech

Životní úroveň mnoha obyvatel NDR koncem 70. let sice poněkud rostla, ale naděje na celkové zlepšení byly přece jenom větší a zůstaly nenaplněné. Růst životní úrovně se nakonec zastavil, protože i na NDR dolehla mezinárodní surovinová krize. Proto současně rostla i nespokojenost obyvatel. U obyvatel NDR měla také velký ohlas politika eurokomunismu a politika uvolňování poměrů. Ale NDR byla státem, jehož stabilita nespočívala na širokém konsensu občanů ani na hladkém fungování jeho mechanismů, nýbrž na mocenských prostředcích (garantovaných Sovětským svazem), které byly používány proti čím dál skeptičtějšímu obyvatelstvu. Program strany po sjezdu roku 1976, který platil až do konce německého komunistického režimu v roce 1989, byl sice věcnější, nicméně od základních komunistických a prosovětských postulátů neustoupil.

Již koncem 70. let se režim stával terčem kritiky opozice, ale jednalo se o opozici demokraticko-komunistickou. Opozice v NDR byla ve své podstatě levicová. Tato všeobecná orientace byla reakcí tamějších elit na nacistickou minulost země. Svou roli hrálo i to, že kdokoli by napadl státní uspořádání NDR, a tím vlastně i poválečné rozdělení Německa, dostal by se do pozice někoho, kdo ohrožuje poválečný status quo a vysloužil by si nálepku „rušitele míru“. Opozici šlo tedy nikoli o odstranění socialismu, ale o jeho demokratizaci, ekonomické uvolnění, svobodu tisku, víry, názoru a shromažďování, a jen výhledově též o sjednocení Německa. Tato očekávání a struktura opozice by se v podstatě dala srovnat s tzv. „obrodným procesem“ v Československu počátkem roku 1968. Mnozí z těchto opozičníků se odvolávali například na myšlenky německé komunistky z 20. let, Rosy Luxemburgové. Východním Němcům ale scházela například právě přímá československá zkušenost s rokem 1968, a tedy vědomí, že socialismus je ve své podstatě nereformovatelný.

K takovým opozičním osobnostem patřil třeba vědec, chemik Robert Havemann, bývalý člen SED a dokonce z důvodu přesvědčení spolupracovník STASI, později zapálený kritik režimu a nepřítel státu číslo jedna, odsouzený na dobu neurčitou k domácímu vězení. Dalšími oponenty režimu byli třeba Hermann von Berg, člen opoziční platformy „Svaz demokratických komunistů Německa“ nebo Rudolf Bahro, který svou v SRN vydanou knihou Alternativa vyvolal v NDR obrovský rozruch a sobě přivodil velké problémy, včetně věznění a následného odsunu do SRN. Kritizoval především vedoucí úlohu strany, její byrokratizaci a odtrženost od reálných problémů.

Zejména mezi umělci a intelektuály byla opozice proti stranické diktatuře velice silná, nebyla to ale opozice vůči socialismu jako takovému. Cílem této opozice byla demokratizace NDR a nastolení právního státu, ovšem v rámci socialistické společnosti. Opět je třeba připomenout, že ani u nás to většinově nebylo jiné, ani Charta 77 nebylo v žádném případě uskupení lidí, prosazujících konec socialistického experimentu.

Druhou významnou opoziční skupinou proti vládě, nebo spíše skupinou s potenciálem organizovat nekontrolovatelné společenské aktivity, byly církve, především pak církev evangelická. Vedení státu ovšem opoziční projevy trestalo a stíhalo, a snažilo se opozici umlčet za jakoukoli cenu, včetně zbavení státního občanství a nucené emigrace. Tímto způsobem se režim snadno a účinně zbavoval opozičníků, čímž jejich řady systematicky řídly. To bylo důvodem, proč se vlastně až téměř do pádu režimu v NDR nevytvořila nějaká kontinuální opozice, jako tomu bylo v jiných státech východního bloku. Jak řekl v té době jeden z východních Němců, citovaný Timothy Gartonem Ashem: „V téhle zemi nezůstane nikdo, jen masa stupidních ignorantů a pár bláznivých idealistů“.

Osmdesátá léta lze pak nazvat dobou „kornatění“ NDR. Strana SED zachovala věrnost „marxismu-leninismu“ sovětské provenience,nedokázala řešit problémy jinak, než podle „osvědčených“ schémat. Její politiku charakterizovaly ambiciózní a nereálné ekonomické plány a ignorace reálných problémů, stejně jako naprosté odmítání jakékoli diskuse. Až do konce roku 1989 byl režim SED tvrdou diktaturou.

Třebaže NDR měla v této době zdaleka nejvyšší životní úroveň mezi státy socialistického bloku, občané nicméně tuto úroveň nesrovnávali s úrovní ostatních sovětských satelitů, ale jaksi přirozeně s úrovní života občanů SRN. Opoziční činnost už nebyla koncem 80. let omezena pouze na intelektuály. Konaly se série demonstrací proti poměrům, v nichž bylo angažováno např. nezávislé mírové hnutí. V roce 1984 režim povolil legální vystěhování některým občanům, kteří o něj měli zájem; vystěhovalecká vlna dosáhla počtu 31 000 osob a potvrdila nespokojenost širokých vrstev obyvatelstva s poměry.

Především mládež projevovala svůj nesouhlasný postoj s režimem a s orientací společnosti. Shromažďovala a projevovala se nejen neorganizovaně, v klubech mládeže a podobně, ale i organizovaně, pod křídly jediné autonomní instituce, církve. Současně mládež zakládala a organizovala i různé mírové a ekologické iniciativy, které viděly ohrožení nejen vnější, ale i vnitřní, a protestovaly např. jak proti zbrojení na straně NATO, tak ale i na straně Varšavské smlouvy. To se projevovalo například i v odpírání vojenské služby a v požadavcích na možnost výkonu služby náhradní.

Tato nová opozice neměla v podstatě žádnou návaznost na starou opozici z 50. a 60. let, což je vysvětlitelné dřívějšími uprchlickými vlnami, které starou opozici eliminovaly. Proti nové opozici ale režim zasahoval stále nevybíravě, docházelo pod různými záminkami k trestnímu stíhání, nucené emigraci a v ojedinělých případech i k „sebevraždám“ ve vazbě. Nárůst opozice byl ale větší, než byl režim schopen zvládat a kontrolovat, a restrikce Státní bezpečnosti, od sledování a kontroly po rozvracení těchto skupin už je nedokázaly zcela paralyzovat. Téměř všichni stoupenci mírového a ekologického hnutí se považovali za opozici a politicky tuto roli přijali. Neustálé represe toto vědomí vlastní politické role ještě posilovaly.

Změna ve vztazích mezi vedením státu a národem, reprezentovaným mládeží jako „politickou opozicí z donucení“, byla blokována „zkornatělými“ mocenskými strukturami, ovládanými stranou. Tyto struktury měly zcela správný pocit, že pokud připustí nějakou debatu, povede to k jejich brzkému konci.

V roce 1986 se konal 11. sjezd SED, který proběhl podle zaběhnutých stalinských rituálů. Deklarovaly se údajné úspěchy NDR a jejího hospodářství od sjezdu minulého, bylo konstatováno neustálé posilování vedoucí úlohy strany a opatrná Gorbačovova pobídka k sebereflexi, kterou přednesl ve své zdravici, byla ostentativně ignorována. Naopak, Erich Honecker prohlásil, že v NDR existuje neotřesitelný důvěrný vztah mezi stranou a národem. Tato sebevědomá prohlášení a směřování strany vůbec zcela ignorovalo realitu. Sjezd zvolil „nový“ Ústřední výbor, jehož členové byli ve věku od padesáti do téměř osmdesáti let. V té době ale už stála NDR na pokraji ekonomického zhroucení a tito lidé naprosto nebyli lidmi, kteří by byli schopni s tím něco dělat.

NDR se neustále oháněla stabilitou a výkonností ekonomiky, ale právě těmto faktorům byla na hony vzdálena. Rostl počet osob, které žádaly o „vyvázání ze státního občanství“ a o vystěhování na západ. V opozici proti režimu byli jak někteří programoví disidenti, stejně jako u nás, ale současně hlavně i široká základna „obyčejných občanů“. Tato základna se projevila např. při komunálních volbách v květnu roku 1989, kdy byly proti jejich manipulaci a falšování výsledků podány stovky trestních oznámení; současně zmíněné skutečnosti vyvolaly protesty a menší demonstrace. Reakce na podvody při volbách ukázaly, že odpor proti režimu je mnohem rozsáhlejší, než se zdálo. V květnu také zahájilo Maďarsko demontáž železné opony a v září umožnilo občanům NDR její překročení. Nastal masový exodus východoněmeckých obyvatel, který se později realizoval i přes velvyslanectví SRN v Praze a Varšavě.

Od května ale sílila i aktivita opozičních skupin, které neměly zájem z NDR vycestovat, ale chtěly jí změnit. Například obhájci lidských práv, sdružení v iniciativě Mír a lidská práva, ve svém bulletinu Grenzfall žádali vyrovnání režimu se stalinismem. Oficiální místa na tyto aktivity ale reagovala jen obvyklými frázemi o antisocialistických silách, kontrarevolucionářích, případně veršovanými Honeckerovými bonmoty, jako „socialismu vzlet nezbrzdí ni volů pět“. Opoziční skupiny se snažily v daných podmínkách zlegalizovat svojí činnost. V září 1989 podalo opoziční hnutí „Nové fórum“ žádost o registraci, ta byla ale státním aparátem zamítnuta. Toto zamítnutí však nemělo na faktickou činnost Nového fóra vliv, hnutí fungovalo i bez oficiálního posvěcení, stejně jako hnutí Demokratický převrat a Demokracie teď, založené ve stejnou dobu. Záhy byla založena Strana zelených, Svaz nezávislých žen a Sjednocená levice. Tyto organizace byly, ve srovnání s jinými zeměmi východního bloku, založeny poměrně pozdě, ale jejich zakladatelé bez výjimky působili v nezávislých skupinách a sítích opozičních aktivit. Vznik těchto skupin tedy lze hodnotit jako jakousi institucionalizaci aktivit již existujících.

Aktivity těchto viditelných opozičních skupin byly posíleny množstvím věřících a kritickými intelektuály. Jejich proklamovaným cílem ale zprvu stále ještě nebyla likvidace socialismu, o čemž hovoří např. ustavující prohlášení Demokratického převratu ze dne 2. října 1989: „Společnost NDR se nalézá v sociální a politické krizi. Tvářnost naší země silně utrpěla. Věrohodnost socialismu je otřesena. Za této situace občané NDR opouštějí masově svou zemi. Přesto dosud nic nenasvědčuje tomu, že by vedení SED bylo ochotno zahájit dialog s obyvatelstvem. Proto jsou reformy a obnovení socialistického systému v NDR nevyhnutelné“. V červenci byla vytvořena iniciativní skupina, jejímž cílem bylo probudit k životu sociálně demokratickou stranu; ta byla založena v říjnu. Zakladateli obnovené sociální demokracie v NDR byli překvapivě většinou mladí evangeličtí pastoři. Sociální demokracie pak jako první formulovala požadavek na právní stát, přísné rozdělení státní moci, a odmítla vedoucí úlohu SED. Tím konečně vědomě překročila hranice reálného socialismu. Mnohé opoziční skupiny, které se původně zformovaly pod záštitou církve, se nyní osamostatnily a význam církve jako opozičního centra upadl.

V souvislosti s všeobecným uvolňováním poměrů a stálým tvrdým kursem SED proběhla řada demonstrací, z nichž mnohé režim tvrdě potlačil. Utečenci, kteří se shromáždili na velvyslanectvích v Praze a Varšavě, byli v souladu s povolením vlády NDR přepravováni na západ přes východoněmecké území a řada občanů se k nim snažila přidat. Současně ale nastala ofenzíva opozičních sil, které se snažily NDR změnit. 4. října přišly občanské iniciativy s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN. Nic z toho ale na vedení strany nijak vážně nezapůsobilo. V Lipsku začaly velké demonstrace, které už režim nepotlačil, a které rychle přerostly v celonárodní explozi. Demonstrace postupem času nabyly takového měřítka, že je již ani nebylo možné potlačovat, a bylo jasné, že se nejedná o aktivity několika opozičníků, ale o všelidovou nespokojenost. NDR se pomalu rozpadala. Demonstranti proklamovali heslo „wir sind das Volk“, tedy „my jsme ten lid“, ten lid, na nějž se vládnoucí strana neustále odvolávala, a který byl teoreticky zdrojem a vykonavatelem politické moci. Od tohoto hesla byl již jen krok k heslu „wir sind ein Volk“, „jsme jeden národ“ a „Deutschland, einig Vaterland“.

První faktickou reakcí strany bylo to, že byl ze svých funkcí „na vlastní žádost“ 18. října uvolněn Erich Honecker. Novým generálním tajemníkem se stal Egon Krenz, z politbyra byli odvolání někteří nejzkompromitovanější činitelé, ale celkově měla strana pořád dojem, že může a bude určovat běh událostí. To se projevilo např. ve snaze zakázat „protiústavní činnost“ Sociálně demokratické strany NDR, která byla podle názoru a tvrzení SED „nezákonně ustavena“. Strana s nedůvěryhodným Krenzem v čele se snažila o stabilizaci systému, ale požadavky obyvatel byly už dál. Obyvatelé NDR už nechtěli stabilizaci, ale zásadní změnu.

V NDR pokračovaly masové demonstrace. Strana začala vykazovat neklamné známky rozkladu. Byly provedeny rozsáhlé změny v politbyru. Strana provedla razantní změny na krajských a okresních úrovních aparátu, nové vedení přislíbilo svobodné volby a muselo se záhy vzdát vedoucí úlohy ve státě. Přesto stále doufalo, že se mu podaří udržet mocenské pozice strany na nižších úrovních. 9. listopadu byly tak trochu nedopatřením otevřeny hraniční přechody do západního Berlína. To byl zásadní obrat v „politice změny“. Poté, co byli občané NDR fakticky konfrontováni s realitou západu, velmi rychle opustili myšlenku na nějakou reformu socialistického systému, a začali, obrazně i fakticky, bořit berlínskou zeď.

1. prosince byl z ústavy vyškrtnut článek o vedoucí úloze strany a v následující době tří měsíců prošla strana naprostým zemětřesením, od vyloučení některých, do té doby nejdůležitějších členů, až po její přejmenování. V březnu 1990 proběhly první svobodné volby. Z nich vzešlá vláda v následujícím období v podstatě jen zametala stůl po dlouholeté vládě SED a připravovala stát na sjednocení se SRN, které bylo v té době už bez diskuse základním požadavkem národa. Ke sjednocení nakonec došlo 3. října 1990 a v tento den tedy přestala existovat i NDR.

Použitá literatura:

ASH, Timothy Garton: Rok zázraků. Prostor, Praha 1991

NEUBERT,Ehrhart: Geschichte der Opposition in der DDR 1949-1989. Bundeszentralle für Politische Bildung, Bonn 1997

WEBER, Hermann: Dějiny NDR. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003