Revoluční „Gestapo“ v Liberci

Revoluční gardy – Na ochranu pohraničí!

S přibližujícím se koncem války rapidně narostl počet a síla partyzánských jednotek. Tento proces eskaloval s vypuknutím Českého národního povstání. Povstalecké i partyzánské jednotky byly po konci války, 11. května, reorganizovány na strážní prapory, které měly sloužit jako pomocné vojenské jednotky v situaci, kdy regulérní československá armáda sestávala vlastně jen z jednotek čs. armádního sboru ze SSSR. Dne 23. května pak byly strážní prapory přejmenovány na pluky a prapory Revolučních gard., o dva dny později přešly z podřízenosti Ministerstvu národní obrany pod Ministerstvo vnitra. Tyto jednotky začaly již před polovinou května vyrážet do pohraničí, které měly „zajistit“, udržovat bezpečnost a „vyčistit jej od nepřátelských živlů“.

Jak mělo toto zajištění vypadat, je zřejmé z rozkazu pro II. prapor 1. pluku RG: „Protože všechny vrstvy německého obyvatelstva se přihlásily k nacistické myšlence, je nutno je všechny považovat za naše nepřátele“. Podobně jasně se vyjadřovalo Desatero pro čs. vojáka v pohraničním území: „Nepřestaň nenávidět Němce… i německé ženy a hitlerovská mládež nesou vinu na zločinech Němců.“ Státní aparát tak dal k poválečným násilnostem přímý podnět. Působení těchto jednotek bylo velmi krátkodobé, ale pro mnoho regionů zásadní. Výnos MNO ze 13. června nařídil likvidaci RG, 3. srpna pak nařizoval výnos MV dokončení odzbrojení těchto jednotek.

RG v Liberci a „policejní oddíl“

Některé jednotky se snad svého úkolu zhostily v rámci práva, dodržovaly zákony a skutečně dohlížely na pořádek. Většina se jich ale chovala jinak, což pramenilo už ze samé podstaty jejich vzniku a složení. V pohraničí pak hrála zásadní roli skutečnost, že Revoluční gardy, působící v jednotlivých lokalitách, byly téměř bez výjimky složeny z přespolních. Ne náhodou si Revoluční gardy za dobu svého působení vysloužily přezdívku Rabovací gardy.

Liberec byl historicky vždy městem obydleným v drtivé většině Němci, před válkou v něm žilo Čechů jen 5 %. To samozřejmě ještě větší měrou platilo pro dobu odtržení pohraničí a okupace zbytku republiky, kdy byl Liberec správním centrem sudetské župy. Stal se tedy logicky jedním v hlavních míst, kam se revoluční oddíly po konci války vydaly „obnovit pořádek“.

Konrad Henlein, gauleiter Sudet, opustil Liberec 7. května 1945, a teprve o dva dny později do města dorazily oddíly Rudé armády. K žádné revoluci nedošlo, již 8. května předal německý vládní rada Friedrich Vogeler správu okresu do rukou Revolučního národního výboru, složeného z těch nemnoha Čechů, kteří v regionu žili. Z Liberce začalo následně dílem dobrovolně, dílem z donucení utíkat německé obyvatelstvo, mnozí lidé spáchali ve strachu z odplaty sebevraždu, mnohdy i s celými rodinami včetně dětí. Ve městě bylo zřízeno Oblastní sběrné středisko, v podstatě koncentrační tábor, kam začali být soustřeďováni adepti na odsun. Ani Liberecko ovšem nebylo osídleno pouze nacisty. Během okupace zahynulo v regionu asi 1000 osob německé národnosti, které se zapojily do odboje proti režimu. Po válce ovšem němečtí antinacisté často sdíleli osud ostatních Němců, a to pouze na základě jejich národnosti. Někteří z nich získali tzv. antifašistickou legitimaci, která je z odsunu vyloučila, jiných se ale nikdo na nic neptal. Z Liberecka bylo v roce 1946 do okupačních zón Německa odsunuto přes 6000 aktivních antifašistů. Na druhou stranu tutéž legitimaci díky stykům a korupci občas získali i ti Němci, kteří za okupace prokazatelně kolaborovali.

Ve městě byla od konce války jednotka Rudé armády pod velením plukovníka Lykova, později plukovníka Rumjanceva. Záhy se k ní přidaly různé vojenské a polovojenské jednotky – místní strážní oddíl, vojáci z Hradce Králové, pohotovostní oddíl z Prahy, vojenská skupina z Turnova, partyzánská jednotka „Skuteč“ a Revoluční gardy z Košíř. Zásadní vliv na dění ve městě ale měla Revoluční garda z Mladé Boleslavi, respektive její oddíl pod velením akademického malíře Pavla Hložka, který byl do regionu odvelen již 9. května. Všechny ozbrojené jednotky se nakonec podřídily velení vojáků z Hradce Králové, ovšem právě s výjimkou boleslavské Revoluční gardy.

Oddíl Revoluční gardy z Mladé Boleslavi měl asi 1300 mužů. Vznikl z partyzánské skupiny, která sestávala zpočátku asi z 25 lidí. K úspěchům skupiny údajně patřily přepady skladišť, sabotáže na železnici nebo osvobození zajatých odbojářů a válečných zajatců. Při boji u Ledců padlo podle Hložkova tvrzení údajně 33 partyzánů a 91 německých vojáků. S koncem války počet členů, jak bylo obvyklé, rapidně vzrostl. K Revolučním gardám se přidali i ti, kteří se nejen do té doby na protinacistickém odboji nepodíleli, ale v některých případech s okupanty přímo kolaborovali, stejně jako mnoho dobrodruhů, ale i idealistů. Většinou mladí muži, nadšení pro dobrodružství a hrdinství, kteří zřejmě do revolučních jednotek zpočátku vstoupili s poctivým úmyslem očistit pohraničí od nacistů, dostali najednou do rukou téměř nekontrolovatelnou moc, kterou nezvládli. Podle dobového regionálního tisku to ovšem byli „ostří a veselí hoši“.

V jednotce, kterou velitel při její velikosti a nehomogennosti naprosto neovládal, docházelo ke sporům a konfliktům, rabování, týrání a znásilňování obyvatel, a z tohoto důvodu vytvořil její velitel Hložek v jejím rámci sedmnáctičlenný tzv. „policejní oddíl“, jehož velením pověřil Josefa Rokose. Ten se k Hložkově partyzánské jednotce údajně přidal až 6. května, ovšem záhy udělal zářnou kariéru. Do svého oddílu si vybral členy pravděpodobně jen na základě osobní sympatie, většinou se ovšem jednalo o lidi velmi mladé a údajně nízké inteligence.

Rokos ale nebyl žádný hlupák, vystudoval gymnázium, nedokončil studia práv, hovořil několika jazyky, a ač nebyl členem strany, angažoval se dlouhá léta v komunistickém politickém boji. Během války byl zatčen pro odbojovou činnost, ale pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Jiné prameny ovšem uvádějí, že v jeho případě existovalo i podezření z kolaborace. Vyšetřovatel ho po válce hodnotil následovně: „Jest úlisné, falešné povahy, ctižádostivý, kariérista, povýšené povahy.“

Místo práva teror

Hned po vyvagonování vpadli členové RG do ulic a začali „zajišťovat“ Němce. Často došlo ke srážkám a střelbě, které padlo za oběť mnoho civilistů. Např. 22. května gardisté zadrželi asi 20 osob, které donutili se na veřejnosti svléknout, aby mohli zkontrolovat, jestli nemají tetování SS. Celý akt kritizovali jak mnozí přítomní Češi, tak velitel sovětské posádky, plukovník Lykov, na jehož popud byla akce skončena. Co se stalo se zadrženými, známo není. Během zásahu byly jaksi mimochodem zastřeleny tři osoby, dva Němci, kteří celou situaci „sledovali“, a jeden Čech, zastřelený „nedopatřením“.

Plukovník Lykov chtěl přistoupit k odvetným opatřením proti ozbrojencům, ale nakonec k nim nedošlo. Jediným výsledkem byl zákaz vycházek, který od něj oddíl dostal, a dočasná internace velitele Hložka. Intrikán Rokos ale vzápětí dosáhl toho, že 24. května 1945 byl Ministerstvem vnitra vydán souhlas k tomu, aby jeho „policejní“ oddíl společně s Revoluční gardou provedl veškerá opatření, která jsou nutná k „zajištění a udržení veřejného klidu a pořádku“ na Liberecku. Pod tímto souhlasem byl podepsán zpravodajec MV, podplukovník Bartík.

Plukovník (od července 1945) Josef Bartík, za 1. světové války italský legionář, byl za 1. republiky vojenský zpravodajec, který se podílel na navázání styků s agentem Abwehru Paulem Thümmelem, a v březnu 1939 jeden z „jedenáctky“ zpravodajských důstojníků plk. Moravce, kteří před okupací uprchli do Londýna. V srpnu 1945 byl ve funkci přednosty odboru pro politické zpravodajství MV (odboru Z) povýšen do generálské hodnosti a byl šéfem komise, vyslýchající K. H. Franka před jeho procesem.

Oddíl byl formálně součástí jednotky RG, ale fakticky si dělal, co chtěl. Svou „policejní“ činnost prováděl i v době, kdy se již v Liberci vyskytovaly pravidelné bezpečnostní složky. Oddíl se těmto oficiálním bezpečnostním složkám nepodřídil, nespolupracoval s nimi, a dokonce se členové oddílu na základě výše uvedených zmocnění považovali za jim nadřízené.

Zřízení „policejního oddílu“ rabování a zločiny na Liberecku tedy nezarazilo, naopak. Jeho příslušníci si počínali ještě s menšími skrupulemi než řadoví členové gard. Místo toho, aby „policejní oddíl“ podle původní myšlenky kontroloval a korigoval svévoli členů RG, dělal totéž, jen naprosto bez kontroly. Oficiálně hledal a stíhal členy organizace Werwolf, což praktikoval prohlídkami domácností a zadržováním „podezřelých“. Uvedený zákaz vycházek se na „policejní oddíl“ nevztahoval, jeho členové se pohybovali, kde chtěli, navíc většinou v civilu. I díky tomu mezi řadovými příslušníky RG a „policisty“ eskalovalo napětí, které vyústilo v přestěhování „policejního oddílu“ z kasáren symbolicky do vily, kterou ještě nedávno využíval nacistický SD a kde si gardisté zařídili jak výslechové místnosti, tak cely pro zadržené.

Členkami Hložkovy Revoluční gardy byly také ženy, které si oddíl přivezl s sebou. Jejich funkce byla jednoznačná: bydlely v nejlepším hotelu v Liberci, oddílu v jeho „kasárnách“ (v zabrané škole) vařily a udržovaly sexuální styk s členy velení. Kolem oddílu se vyskytly ale také ženy místní. Jednou z nich byla údajná Rokosova milenka, Němka Konstancie Vulterová, kterou, stejně jako zkonfiskovanou vilu, zdědil po bývalém šéfovi liberecké úřadovny SD, Herrmanu Wondrakovi. Kruh se uzavřel.

V jednom případě členové Národní bezpečnosti zadrželi koncem června Rokose s jeho oddílem právě po jedné“ akci” a zabavili jim nákladní auto, plné kufrů s cennostmi. Dalších 20 plných kufrů, stejně jako hromada kufrů prázdných a krabiček od šperků, se pak nalezlo ve vile, kterou oddíl obsadil. Podle hlášení NB měli Hložek s Rokosem uschováno asi půl tuny nakradených šperků, z nichž odevzdali Národní bezpečnosti pouze polovinu. Příslušníci RG a policejního oddílu vykrádali obchody, domácnosti, kradli automobily. Při další příležitosti se při prohlídce sídla oddílu nalezlo kromě několika desítek zbraní i množství šperků, hodinek, německých peněz a vkladních knížek.

Otevřené řádění Rokosovy bandy se příliš nelíbilo ani novému veliteli sovětské posádky v Liberci, plukovníku Rumjancevovi. Zcela v sovětském duchu se ale nejednalo o to, že by se důstojník snažil svévoli zastavit. Vyjádřil se totiž v tom smyslu, že „když Češi chtějí nějakého Němce odstřelit, mají to udělat ve sklepě nebo na isolovaném místě a když chtějí Němcům něco vzít, mají prý to vzíti v bytě, a ne v pravé poledne na fregventovaném místě“. Lze konstatovat, že Rokos si tuto radu vzal k srdci.

Hložkova garda byla mezi 12. a 17. červencem zrušena, totéž záhy potkalo Rokosův policejní oddíl. Legitimita jeho jednotky byla nulová, plukovník Bartík mu sice při jeho pravidelných návštěvách MV údajně neustále sliboval, že jeho jednotku právně zlegalizuje, ale nikdy k tomu nedošlo. Jednotka tak nikdy vlastně žádnou oficiální jednotkou ozbrojených složek nebyla. Podle záznamů Rokosův oddíl zadržel do konce července nejméně 100 osob. Jednalo se jak o skutečné členy některých nacistických organizací, tak o zcela nevinné lidi. Zadržení byli často biti obuškem a holí a mučeni, gardisté jim např. vráželi pod nehty vidličky. Dělo se tak údajně proto, že tyto osoby byly podle názoru samozvaných policistů „vycvičené v odolnosti“.

Při jednom z „výslechů“ zemřel MUDr. Bedřich Werner, údajně na následky mozkové mrtvice. Další dvě osoby, které zemřely za zdmi vězení policejního oddílu, byly 6. června Otto Blasi a Gustav Benesch. Oba byli Rokosovými muži zastřeleni, protože měli údajně i přes zákaz držet zbraně. Podle Rokosova svévolného příkazu měly být podobní viníci „zlikvidováni“. V případě Blasiho se nalezl jeden revolver, v případě Benesche dokonce vůbec nic. Oba byli nicméně popravčím komandem ve sklepě vily brutálně rozstříleni z pistolí. Mrtvoly byly následujícího dne bez povolení spáleny v libereckém krematoriu.

K neznámějším zvěrstvům „revolučních“ jednotek patří vražda Ing. Rudolfa Rottera a jeho rodiny. Rotter byl jedním z předních libereckých antifašistů. V noci na 21. června do jeho bytu vtrhl Rokos se svým revolučním komandem, Rottera zadrželi a odvlekli. Během „zásahu“ jednotka vyvraždila celou rodinu – Rotterovu manželku, dvaadvacetiletou dceru, tchyni, rodinnou známou, která u Rotterů bydlela, i s jejími třemi dětmi ve věku 6, 5 a 2 roky, a Rotterovu služku. Část obětí „vlastenci“ udusili, část ubili sekyrou. Co se stalo s mrtvolami je nejasné, pravděpodobně i v tomto případě byly bez povolení zpopelněny. Rottera jednotka odvezla na „služebnu“, kde jej vysvlékla do naha a mučila. Co bylo účelem tohoto „vyšetřování“, se lze jen dohadovat. Po pár dnech byl Rotter s dalšími osmi zmučenými vězni odvezen k horské chalupě Smědava u Frýdlantu, kde byli všichni zřejmě postříleni a pohřbeni partyzánskou jednotkou ze Skutče. Ta měla za dva měsíce svého působení v Hejnicích a okolí na svědomí vraždy asi 200 lidí. Páchnoucí mělký hrob, který rozhrabávala zvěř, úřady exhumovaly na podzim 1946 a vyzvedly z něj 17 zavražděných, včetně Rottera. Všichni byli opět okamžitě zpopelněni, aniž proběhla řádná identifikace.

Zločiny bez trestu

Řádění revolučních oddílů v Liberci se nijak nelišilo od řádění Gestapa, naopak jej v ignorací legislativy v mnohém předčilo. Brutální činy „revolucionářů“ překročily i tehdy běžnou mez. Od června bylo jejich konání pod dohledem bezpečnostních složek. V červenci došlo k ukončení činnosti „policejního oddílu“ RG a k jeho rozpuštění. Při tomto aktu byla údajně situace velmi vypjatá, a téměř došlo k přestřelce s orgány NB. Rokos a jeho zástupce Miroslav Fiala byli v srpnu zatčeni. Stíháni byli i další tři členové oddílu, Jaroslav Bezstarosta, Oldřich Moucha a Josef Černohorský, ale ti do vazby vzati ani nebyli. Trestní stíhání začalo až na konci roku, a překvapivě a zcela správně probíhalo podle §10 tzv. velkého retribučního dekretu. Pachatelé totiž bestiální činy spáchali ještě v tzv. době zvýšeného ohrožení republiky. Dekret tedy neměl dopadnout jen na bestie z doby nacismu, ale i na bestie z doby po válce.

Důkazy i výpovědi samotných členů oddílu byly poměrně jednoznačné. Někteří z nich se ale poměrně bez problémů dostali za zadrženými do vazby, kde se s nimi mohli bez dozoru domlouvat na výpovědích. Oba zatčení byli pak dávno před zahájením stíhání z vazby propuštěni, k čemuž jim měl dopomoci Rokosův ochránce na MV, v té době již generál Bartík, a stíhání bylo v březnu 1946 bez výsledku a odůvodnění zastaveno. Zločiny jako by se nestaly.

Rudolf Rokos vstoupil ještě v roce 1945 do KSČ, po propuštění z vazby se (ještě jako vyšetřovaný) nejprve neúspěšně pokoušel získat místo na odboru pro politické zpravodajství MV. Pak vrátil do Mladé Boleslavi, kde se paradoxně stal předsedou Trestně nalézací komise, která soudila podezřelé z kolaborace podle tzv. malého retribučního dekretu. Jeho konání ovšem neslo znaky korupce, kdy se snažil případy různým způsobem ovlivnit. I v následných zaměstnáních se za jeho osobou táhly intriky a šmelina, byl viděn s množstvím hotovosti a cizích vkladních knížek a v roce 1949 jej za pomluvy kolegů vyloučili z KSČ. Pak propadl alkoholu a karbanu, jeho zdravotní stav se zhoršil a zemřel jako zanedbaná troska zřejmě v letech 1952-53.

Hložek svou skupinu více než tisíce v podstatě neznámých a neprověřených lidí přinejmenším nezvládal, pokud nelze rovnou říci, že sám měl na skutečné činnosti skupiny vlastní zištný zájem. Bývalý partyzánský velitel se do Liberce po válce často vracel a po zbytek života byl údajně sledován StB.

O co Rokosův dobrodinec, generál Josef Bartík? Ten nebyl jednoznačnou postavou, snad opravdu věřil, že Rokos honí po Liberci nacisty a Werwolfy a snaží se obnovit pořádek. V lednu 1946 ale byl ministrem Noskem z MV po intrice dalších komunistů, Plačka a Pokorného, odvolán. Další dva roky působil na Ministerstvu národní obrany jako předseda Odvolacího kárného výboru. V březnu 1948 byl v rámci komunistických čistek v armádě zatčen a v září téhož roku odsouzen za přisvojení a uchovávání tajných spisů pro nedbalost a vojenskou zradu k pěti letům těžkého žaláře a ztrátě hodnosti. V letech 1954-58 pracoval v zásobovacím oddělení podolského ústavu pro péči o matku a dítě. V roce 1965 byl rehabilitován, zemřel v květnu 1968. V roce 1998 byl in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva III. třídy vojenské skupiny.

Zdroje:

KREISINGER, Pavel: Životní osudy zpravodajského důstojníka brigádního generála Josefa Bartíka. Magisterská závěrečná práce, FF HÚ MUni, Brno 2011.

PORTMANN, Kateřina – PAŽOUT, Jaroslav (eds.): Život na československých hranicích a jejich překračování v letech 1945-1989. ÚSTR, Praha 2017.

RYKLOVÁ, Nikola: Pavel Hložek: malíř, partyzán, rudý gardista. Temné stránky z dějin Liberce. Bakalářská závěrečná práce, KHI FP TUL, Liberec, 2017.

RYKLOVÁ, Nikola: Revoluční gardy v Liberci. Rokosův „policejní oddíl“. Magisterská závěrečná práce, KHI FP TUL, Liberec 2021.

STANĚK, Tomáš: Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování. ÚSD AV ČR, Praha 2005.