Článek
Vznik nové Heeresgruppe Mitte
Původní armádní skupina Střed existovala již od června 1941, tedy od počátku německého útoku na SSSR. Její existence ale skončila po spuštění sovětské východopruské útočné operace v lednu 1945, kdy byly zbytky skupiny, obklíčené v Königsbergu (Královci), Pillau (Baltijsku) a okolí těchto měst, přejmenovány na armádní skupinu Sever. Bývalá armádní skupina Sever, v téže době obklíčená v Kurlandu (Kuronsku), byla současně přejmenována na armádní skupinu Kurland. Dosavadní skupina armád A, nacházející se po ústupu z poloviny Slovenska ve středu východní fronty a držící českomoravský prostor, nesla nejnověji titul armádní skupina Střed. Jejím velením byl pověřen generál Ferdinand Schörner, bývalý velitel skupiny armád Sever v Kuronsku.
Síla a úkoly
Skupina armád Střed byla na samém konci války vlastně posledním ještě větším nerozdrceným armádním tělesem. Sestávala ze 7. a 17. armády a z 1. a 4. tankové armády. Síla armádní skupiny je diskutabilní. Sověti po válce opakovaně uváděli, že se jednalo o milion mužů. Pravdou je, že v souvislosti s koncem války zajali Sověti na území ČSR téměř 900 000 vojáků (pokud mezi ně nepočítali i německé civilisty), fakt je ale i to, že se nejednalo pouze o vojáky armádní skupiny Střed. Milion mužů se ve světle hlášení OKW o síle jednotek koncem války zdá být jako trochu nadhodnocený údaj. Armádní skupina Střed měla mít podle pramenů k 7. květnu sílu 600-650 000 mužů (podle výpovědi maršála Schörnera v zajetí dokonce jen 500 000). Tanků a samohybných děl měli Němci v českém prostoru podle tabulkových stavů k dispozici kolem 2200. Ne všechny ale spadaly do stavu armádní skupiny Střed. Dalších 50-90 000 vojáků mělo být v týlových jednotkách v protektorátu – v městských posádkách, na cvičištích apod. 7. armáda a část 4. tankové armády ze sestavy armádní skupiny Střed přešly na konci války včas do amerického zajetí, třebaže některé jednotky byly později Sovětům vydány. Na jižní Moravě se ale nacházela ještě 8. armáda z armádní skupiny Ostmark, umístěné převážně v Rakousku, a někteří ze zajatců v našem prostoru připadají na vrub i jí.
Úkolem armádní skupiny byla obrana českomoravského prostoru mezi Slezskem a Rakouskem. Sovětské údery nejprve armádní skupinu Střed míjely. Protektorát byl v danou dobu relativně klidným územím, kde fronta zdánlivě spala. Už od poloviny srpna 1944 ale byly na naše území ze SSSR vysílány diverzní a zpravodajské parašutistické jednotky, do konce války jich bylo nakonec přes šedesát. Jejich úkolem byla především zpravodajská činnost v zápolí fronty, výstavba partyzánských jednotek, iniciace vzniku národních výborů, tvořených těmi správnými lidmi, lokalizace a sledování vysoce postavených činitelů německé armády a okupačního aparátu, ale i „zájmových osob“ – kolaborantů, protisovětských dobrovolníků (zvláště představitelů Vlasovova hnutí a Ruské osvobozenecké armády), ale také dávných ruských emigrantů.
V lednu byla zahájena viselsko-oderská operace, která se přehnala po severním křídle, ale posléze směřovala i směrem do českého Slezska. V lednu následoval na jižním křídle úder na Budapešť, která padla v únoru, v březnu selhala na Balatonu německá ofenzíva Frühlingerwachsen. Rudá armáda následně pronikla až k Vídni. A pak došlo i na střední úsek fronty.
V březnu a počátkem dubna byla Rudá armáda ještě na Slovensku a útočila směrem na východ a jihovýchod. Bratislava byla osvobozena 4. dubna sovětskými jednotkami, provádějícími ofenzívu směrem do Rakouska. Během jarních měsíců armádní skupina Střed v tuhých bojích už ale bránila během března a dubna Ostravu. v dubnu jižní Moravu a Brno. Sovětské jednotky, útočící do prostoru protektorátu, disponovaly mj. asi 2100 tanky a samohybnými děly.
Generál Schörner se svým adjutantem v roce 1942.
Poslední boje – úmysl a realita
Schörnerovým úmyslem a úkolem bylo nevpustit sovětské jednotky do českomoravského prostoru. Na severním křídle ve Slezsku tomuto úmyslu nahrával kopcovitý terén a řeky, a navíc pásma včas vybudovaných polních opevnění. Na rovinatém jihu byla pro obránce situace poněkud nepříznivější, řeky tam byly také, ale výstavba opevnění se poněkud zanedbala.
Ostravská operace započala 10. března a vlekla se v podstatě až do 5. května. Ostravsko-Karvinská pánev byla průmyslovým centrem, které tvořilo v dané době 30 % průmyslové produkce Německa. Kromě toho měla obrana hranic samozřejmě za účel zabránit přístupu sovětských vojsk do české kotliny. Tento aspekt akcentoval zejména nový velitel armádní skupiny, generál Schörner, který Hitlera přesvědčoval o tom, že zásadní úder nebude směřovat na Berlín, ale směrem do srdce Germánie, do Čech. Tak to ale nebylo. Prvotní úder na Ostravu měl za úkol poutat síly armádní skupiny Střed a jakožto klamný manévr odvrátit pozornost německého vrchního velení od chystané ofenzívy na Berlín. Na Ostravsku se dalo počítat s tuhou německou obranou, opřenou o hluboce členěná opevněná postavení, vybudovaná v minulých měsících desítkami tisíc totálně nasazených českých zákopníků, a mimo jiné i o předválečné československé pohraniční pevnosti.
V prvních fázích se ofenziva nedařila. Sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu vstoupily na území dnešní České republiky 18. března u Osoblahy. Úvodní fáze operace, směřovaná v první polovině března na Fryštát a Český Těšín, selhala díky špatnému počasí, rozbahněnému terénu a samozřejmě i díky německé obraně. Ve druhé fázi sovětské ofenzívy, která se odehrála na přelomu března a dubna a které se již účastnily i československé jednotky, včetně tankové brigády s 63 tanky, se těžiště útoku přesunulo směrem na Opavsko a Karvinsko. Ani tehdy se ofenzíva zdaleka nedostala tam, kam měla. Sověti se sice probili k Bohumínu, ale jejich další postup zastavila řeka Odra. Následovala týdenní pauza, kdy sovětská strana realisticky přehodnotila plány a zásadně posílila své jednotky. Sovětským záměrem bylo sevřít do kleští a obklíčit hlavní síly německé armádní skupiny Střed.
Další nápor na Opavsko a Ostravsko, vedený tentokrát vojsky 4. ukrajinského frontu, začal 15. dubna. Sovětská strana do útoku nasadila mimo jiné více než 300 tanků, československých strojů zbývala po minulé ofenzívě již jen polovina původního stavu, 32 kusů. Ale ani německá strana nebyla bezbranná, měla k dispozici podobný počet tanků a samohybných děl, jako útočníci. Výhodu jí rovněž poskytovala již zmíněná hluboká obranná postavení. Opava tak byla dobyta až po týdnu a stala se nejzničenějším městem Československa. Sovětské (ale i československé) jednotky utrpěly těžké ztráty. Následoval nápor směrem na Ostravu, ale i tak trvalo, díky tuhé německé obraně Hrabyně, Darkovic a dalších míst, celý další týden, než se sovětské a československé jednotky k městu probily. Z původního stavu 63 tanků československé tankové brigády útočilo na Ostravu 30. dubna již jen sedm strojů, a i ty byly v posledních bojích ztraceny. Německá Ostrava po téměř dvou měsících konečně padla, rozbité město Němci za boje vyklidili.
Jednotky armádní skupiny Střed měly problémy s logistikou, vázlo zásobování municí i palivem, kterého se touto dobou již mnohonedostávalo, a železniční transport limitovaly nálety hloubkařů. Morálka vojáků upadala, množily se skutečné i zdánlivé dezerce. Polní maršál Schörner si byl vědom možnosti, že by jemu podřízené jednotky mohly padnout do obklíčení, což by znamenalo jejich konec. Z tohoto důvodu frontové jednotky za boje postupně stahoval a sovětský plán na uzavření dalšího kotle tedy nevyšel. Schörner ale z tohoto důvodu trval na striktní disciplíně a bezpodmínečném dodržení rozkazů. Kohokoli, kdo byl jen podezřelý ze zbabělosti, defétismu nebo dezerce, nechával odsoudit k smrti, ať to byl prostý voják, nebo důstojník štábu.
A sovětský nápor počátkem května pokračoval. Postupně byl osvobozen Těšín, Karviná, Třinec a Místek, následně Fulnek, Šternberk, Příbor a Nový Jičín. Armádní skupina Střed ustupovala. Ale to už bylo 5. května, kdy byly vydány první rozkazy k provedení pražské operace. Místo dalších úderů na jih měl nyní nastat nápor na západ. Úderná armádní skupina z Ostravského prostoru, včetně několika doplněných tanků československé brigády, se do Prahy dostala až po válce, 10. května, když cestou zajímala ustupující jednotky armádní skupiny Střed a bojovala s těmi, které se nechat zajmout nechtěly.
Generál polní maršál Ferdinand Schörner.
Obrana dobře opevněného Ostravska ale nebyla jedinou Schörnerovou starostí. Mezitím totiž probíhal boj o jižní Moravu a posléze o Brno. Sovětské jednotky útočily na zbytky Slovenska a Moravu ze severu, východu i jihovýchodu. O severní části bojiště již řeč byla, jih a posléze Brno měly osvobodit jednotky, útočící z jihu a východu. Armádní skupinu Střed posilovaly jednotky bývalé maďarské armády, ale jejich nadšení a vůle bojovat byly minimální.
Bratislavsko-brněnská operace byla zahájena 25. března 1945,vojska 2. ukrajinského frontu překročila řeku Moravu 7. dubna. Sověti postupně obsadili Lanžhot a Hodonín, směrem na Brno vyrazili15.dubna. Poté byli němečtí obránci posíleni jednotkami, staženými od Sověty dobyté Vídně. Proběhly tvrdé boje u Šitbořic a Ořechova, Němci na mnoha místech podnikali protiútoky. Sovětská strana se zase pokoušela o klasický manévr, o odříznutí Brna od spojení na Jihlavu a o obklíčení německých vojsk v obraně. To se ale nepodařilo, Brněnská oblast se tvrdě bránila. Je třeba vést v patrnosti, že Brno bylo z velké části německé a do obrany se zapojily i prapory Volkssturmu. Na druhé straně se na sovětské straně do útoku zapojily jednotky rumunské armády, na které se často zapomíná.
V noci ze 22.-23. dubna bylo Brno těžce bombardováno a ráno nastal drtivý sovětský útok. Město bylo dobyto o tři dny později, ale sovětský útok pokračoval dále na západ a sever, na Vyškov a Olomouc, s cílem obklíčit německou 1.tankovou armádu. V hornatých oblastech se do otevřeného boje začaly zapojovat partyzánské skupiny, do té doby útočící jen ze zálohy. Němci ale sovětský postup zastavili jižně od Prostějova a později se spořádaně stáhli. Do 5. května došlo k vytvoření téměř souvislé fronty, ale další postup na západ neměl být vůbec jednoduchý. Němci se opevnili na Drahanské vrchovině i na Vysočině, a zdaleka ještě nebyli u konce s dechem. Ale 5. května vypuklo již zmiňované povstání, a všechno bylo najednou jinak. Polní maršál Schörner slíbil v emotivním rozkaze svým vojákům, že je dovede zpět do vlasti. Němci se začali z fronty vytrácet, ovšem sovětská armáda jim byla v patách.
Užijte si válku, mír bude strašný
Odhlédněme od komunikace mezi Hitlerem a Schörnerem z posledního dubnového týdne, kdy si vůdce přál, aby polní maršál se svou armádní skupinou přispěchal k obraně Berlína. Oběma muselo být jasné, že je to nerealizovatelný nesmysl. Armádní skupina by vyklizením prostoru Čech a Moravy, i kdyby se jí to nějakým zázrakem podařilo, způsobila naprostý kolaps východní fronty. Ostrava a Brno tedy padly, stejně jako padl vůdce, ale do Prahy nebo na západní hranice Československa bylo ze Slezska a Moravy ještě daleko. Posledním reálným úkolem armádní skupiny Střed byl tedy postupný ústupový boj na předpokládanou demarkační čáru Vltava-Labe, který měl za účel převést maximální počet vojáků i německých civilistů do zajetí západních spojenců. Němci ale neměli tušení, že zde demarkační linie stanovena nebyla. Pro německé velení byla tato armádní skupina posledním garantem stability na východní frontě. Armádní skupina měla podle průběžných hlášení na počátku května ještě dostatek paliva i munice na tři týdny ústupových bojů. Současně měla, společně s posádkovými a výcvikovými jednotkami v protektorátu, za úkol bezpečnostní zajištění prostoru týlu před případným povstáním.
To se ale, jak víme, nepodařilo. Například na Benešovsku byl počátkem dubna budován dobrovolnický sbor SS, který měl držet frontu po pravém křídle armádní skupiny Střed. Sbor nikdy dostavěn nebyl. Jeho první brígáda, pojmenovaná Böhmen-Mähren, byla pod velením Augusta Wilhelma Trabandta kvapně nasazena v Rakousku u Zistersdorfu a obratem zničena. Zbylé dvě brigády, posílené o brigádu z bývalé ženijní školy SS na Hradištku, byly využity v rámci Kampfgruppe Wallenstein proti povstalé Praze. Bezpečnostní jednotky, tedy převážně jednotky městských posádek a cvičišť Wehrmachtu i SS, původně záloha armádní skupiny Střed, byly proti povstání nasazeny, ale neuspěly, nebo alespoň ne dlouhodobě. Proti povstání na mnoha místech zasahovaly i jednotky armádní skupiny Střed, stahující se postupně z fronty. Na klidu Schörnerovi nepřidala ani skutečnost, že v jeho týlu se dvě divize Vlasovecké Ruské osvobozenecké armády nejprve vymlouvaly, proč nemohou splnit jeho rozkazy, posléze se mu otevřeně vzepřely a nakonec se přidaly k povstání, kde 1. divize výrazně pomohla zvláště Praze.
Povstání uvedlo týl v chaos, organizovaný ústup armádní skupiny Střed nebyl přes města a obce, držené ozbrojenými povstalci, a silniční i železniční překážky možný. Povstání německému velení odebralo poslední relativně klidný týlový prostor a fakticky zkrátilo válku právě o ty zmiňované tři týdny. Ve dnech 7.-8. května začalo postupné odpoutávání se z boje a ústup německých jednotek z východní fronty směrem na západ. Frontu držely jen obrněné jednotky, které vedly boj na zdrženou. Nakonec se v noci z 8. na 9. května fronta zhroutila zcela a Němci už jenom prchali. Některé jednotky se povstalcům nebo dotírajícím Sovětům průběžně vzdaly, jiné se snažily vynutit si průjezd silou. Některé jednotky přes nejisté území pronikly, mnohé jiné ne.
Z jednotek armádní skupiny Střed to měla k Američanům nejblíže 7. armáda, která do jejich rukou kapitulovala už mezi 5.-7. květnem. 4. tanková armáda měla držet předhůří Krušných hor proti sovětským útokům ze severu, ale z neznámých důvodů začala ustupovat na jih už 6. května. Některé její sbory se na západ dostaly, jiné Sověti odřízli a zajali. Nejdále to k Američanům měla 17. a 1. tanková armáda. Ze severu jim ústupové trasy přetínala vojska 1. ukrajinského frontu, z východu a jihovýchodu je s hodinovým až dvoudenním odstupem tlačil 4. a 2. ukrajinský front. Vojáci ustupovali na všem, co mělo pásy a kola – na tancích, samohybných dělech a polopásových transportérech, náklaďácích s někdy až třemi vleky, ve zrekvírovaných autobusech, traktorech a selských povozech, na motocyklech, bicyklech, mnozí šli prostě pěšky. Jednotky byly napadány partyzánskými a povstaleckými skupinami. Ustupující jednotky se srážely se ze severu útočícími Sověty, kteří jejich trasy kolmo přetínali. K tomu došlo třeba u Roudnice nad Labem, Nové vsi u Mělníka nebo Brandýsku. Situaci zhoršovaly i sovětské nálety na ustupující kolony a dopravní uzly ve dnech 8.-10. května, které měly za následek nejen stovky padlých Němců, ale i stovky československých občanů a v některých případech postihly i vlastní jednotky. Zasažena byla např. Česká Lípa, Děčín, Nové město na Moravě, Mladá Boleslav nebo Ždírec nad Doubravou. V obcích a u zátarasů vznikaly zácpy, narůstal zmatek a chaos. Vozidla se porouchávala, docházel benzín, nepohyblivá vozidla byla buď tažena jinými, nebo zapalována či svrhávána do příkopů. Na některých mapách byly zakresleny ještě neexistující mosty přes Vltavu. V těchto místech se pak hromadily zoufalé jednotky, které se ocitly v pasti. Od 19.00 9. května již americká armáda Němce do zajetí nebrala, nechávala je stát daleko před uzavřenou demarkační linií a čekat na Sověty. I mnohé z těch, zajaté před tímto datem, Sovětům nakonec stejně předala.
Jednotky armádní skupiny Střed se přes Moravu a Čechy snažily uniknout ještě někdy do 10.-12. května, ale většina z nich byla Sověty nakonec pochytána, odzbrojena a zajata. Následně strávili až deset let v lágrech Gulagu, která mnozí nepřežili. Někteří vojáci se ve skupinkách či na vlastní pěst pokoušeli projít přes demarkační linii nočními pochody skrze lesy. Tito jednotlivci byli zajímáni až do poloviny léta.
Jak již bylo řečeno, Sověti na našem území zajali koncem války téměř 900 000 mužů, jak příslušníků armádní skupiny Střed, tak dalších jednotek. Motiv byl jasný, Sověti se snažili jednak pochytat co největší množství otroků pro následné nucené práce v Gulagu, jednak měli v úmyslu nedopustit realizaci poněkud paranoidní představy spojení německých jednotek se západními spojenci a následný útok na SSSR, kterou sdílel především Joseph Göbels. Je ovšem třeba připomenout, že tuto myšlenku zmiňoval i Winston Churchill. Během války zajala sovětská strana 403 německých generálů, ale z nich jim do rukou padlo 30 % až na našem území v roce 1945.
Ferdinand Schörner
Ferdinand Schörner byl celoživotním kariérním vojákem a nepochybně osobně statečným mužem. Za 1. sv. války se jako poručík horských jednotek v roce 1917 vyznamenal na italské frontě u Caporetta, ve stejné akci jako budoucí polní maršál Rommel, a stejně jako on obdržel nejvyšší pruské vyznamenání, řád Pour le Mérite.
Počátkem 2. sv. války velel Schörner 6. horské divizi. Během války postupoval na služebním žebříčku poměrně rychle. Velel XIX. horskému sboru, XXXX. tankovému sboru, poté pracoval na OKH a následně velel skupině armád A a skupině armád Jižní Ukrajina. Následovala již zmíněná funkce velitele armádní skupiny Sever a nakonec velení armádní skupině Střed. O Schörnerovi se někdy píše, že byl fanatickým nacistou. Politika mu byla ale pravděpodobně poměrně volná, byl ovšem maximálním kariéristou a loajálním podřízeným svých stranických nadřízených s Hitlerem v čele. Byl nasazován do nejzoufalejších situací, protože jeho loajalita a poslušnost byly bez diskuse. A byl všechno jiné, jen ne neschopný. Do konce války se stal nositelem nejvyššího vojenského vyznamenání, rytířského kříže s dubovou ratolestí, meči a brilianty, a 5. dubna 1945 byl povýšen do nejvyšší hodnosti generála polního maršála. Hitler mu důvěřoval natolik, že jej ve své závěti jmenoval vrchním velitelem armády.
Schörner ale na druhou stranu proslul mezi svými vojáky velkou tvrdostí. Vysloužil si mezi nimi přezdívky Krvavý Ferdinand a Monstrum v uniformě, a vojáci jej nenáviděli a pohrdali jím. Kromě servilního postoje k nacistickým špičkám se totiž vyznačoval nekompromisním zacházením s každým, kdo byl jen podezřelý z dezerce nebo ze zbabělosti. Velké množství vojáků, kteří se jen ztratili nebo jejichž jednotky byly rozprášeny, bylo na jeho přímý rozkaz popraveno. V květnových dnech vydával rozkazy, směřující k brutálnímu potlačení českého povstání.
Sám se ale loajalitou řídil jen do určité doby. 7. května ráno přišel rozkaz k uvolnění co největšího množství jednotek z východní fronty a k jejich přesunu na západ, protože německé velení očekávalo podpis kapitulace. To ještě Schörner dodržel, nejdříve odcházely jednotky týlové, poté teprve bojové. Když obdržel někdy po obědě od velení rozkaz ke kapitulaci, která měla nastat následujícího dne, svým vojákům jej vůbec nepředal, údajně proto, že nevěřil, že by jej uposlechli. Stejně tak je možné, že se naopak obával, že by jej uposlechly a upadly do sovětského zajetí. Vojáci, stahující se podle předchozích rozkazů za boje z fronty v podmínkách Českého národního povstání, kdy byla většina komunikací zablokovaná, se pak o kapitulaci dozvídali od Čechů, a samozřejmě jim nevěřili. Následujícího dne byla ovšem kapitulace vyhlášena a v noci z 8. na 9. květen se východní fronta zhroutila. Nastal úprk o život, další „boje“ na východní frontě byly již na úrovni honu na zoufalé uprchlíky.
Sám Schörner již dopoledne bez dalšího opustil velitelské stanoviště, frontu i své vojáky a v civilu odletěl ze Žatce kurýrním letadlem do Rakouska. To se nedá označit jiným termínem, než dezerce. Přesně taková dezerce, za kterou nechával jiné popravovat. Za deset dní byl nicméně identifikován, zatčen a předán Sovětům. Po sedmi letech vazby a vyšetřování jej v roce 1952 odsoudili ke 25 letům vězení. Trest mu byl v rámci normalizace vztahů, jako téměř všem odsouzeným Němcům, ale rychle snížen a v roce 1954 jej Sověti propustili do NDR. Tam obdržel nabídku zastávat funkci generálního inspektora východoněmecké armády, kterou ovšem odmítl a v roce 1958 mu bylo umožněno vysídlení do západního Německa. Zde byl ale opět zatčen, a především za popravy jeho vlastních vojáků odsouzen na dalšího čtyři a půl roku. Zemřel v roce 1973 jako poslední polní maršál německé historie.
Zdroje:
JAKL, Tomáš: Květnové vítězství: Konec skupiny armád Střed. Mladá Fronta, Praha 2015.
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.
