Křížové výpravy – ideály, politika, nebo pragmatická očekávání?

V historii proběhly samozřejmě i další křížové výpravy proti pohanům – proti Katarům (Albigenským) na jihu Francie, ve Finsku a v Pobaltí proti Finům a dalším národům, proti polabským Slovanům nebo proti Husitům. My se ale budeme zabývat prvními a nejdůležitějšími výpravami, do Svaté země.

Stanovisko křesťanství, potažmo papežství, k válce, prošlo během středověku zlomovým vývojem. Zpočátku byla válka striktně odsuzována, ale na koncilech konce 10. století se prosadila myšlenka božího míru (pax Dei), která byla realizována formou aktivního odporu proti válce. Vznikla dokonce Mírová liga, která měla za úkol zabraňovat válce a chránit potřebné. Třebaže disponovala i ozbrojenou silou, jakousi milicí, v praxi válkám zabránit nedokázala. Naopak, mnohdy se v zájmu udržení míru a potrestání jeho narušitelů liga sama zapletla do ozbrojených konfliktů. Mírnějším opatřením byl požadavek na dodržování božího příměří (treuga Dei). Jeho principem byla myšlenka, aby se války nevedly v některých dnech týdne (při výročí patronů a svatých, od středy do neděle atd.). Kdo by tento zákaz porušil, měl být stižen interdiktem, zákazem církevních úkonů.

Tato snaha o omezení válek se ale týkala jen válek mezi křesťany. V případě válek mezi křesťany a nevěřícími bylo stanovisko církve zcela odlišné, rozlišovala se válka spravedlivá a nespravedlivá. Je samozřejmé, že jako válka spravedlivá byla označena válka s nevěřícími, tedy válka ve prospěch víry. Poprvé se tato myšlenka projevila při reconquistě, znovudobývání Iberského poloostrova na muslimech na přelomu 10. a 11. století. Spojené severošpanělské křesťanské státní útvary byly ve válce s Araby podporovány papežem Alexandrem II., který vyzval všechny křesťany, aby byli nápomocni při vyhnání Arabů. Účastníkům reconquisty udělil odpustky a dokonce prohlásil, že všechna dobytá území se stanou svatopetrským majetkem, který bude vítězům války udělen v léno. Tento postoj ke konfliktům s nekřesťany byl později převzat papeži dalšími. Obrana svaté víry, tedy válka s nevěřícími, se tak stala svatou povinností panovníků a rytířů.

Silným popudem tohoto postoje papežů byla mezinárodní situace: během 10. a 11. století dobyli seldžučtí Turci celý přední východ a ohrožovali i Byzanc. Shodou okolností k tomu došlo právě v době, kdy došlo k roztržce mezi východní a západní církví (1054). S předním východem padla do muslimských rukou i Palestina se svatými místy křesťanství. Na tato svatá místa měli teď tedy křesťané ztížený přístup, a navíc kolovala celá řada zvěstí o pronásledování křesťanů na předním východě a znesvěcování svatých míst muslimy. Tyto okolnosti byly impulsem myšlenek na svatou válku mezi křesťany. Tuto myšlenku podpořilo i to, že papežství disponovalo zaběhlým propagačním aparátem, dále vlna mimořádné zbožnosti v křesťanské Evropě a v neposlední řadě pověsti o pohádkovém bohatství východu, které k motivaci náboženské přidávaly i motivaci hmotnou.

Popudem k zahájení první křížové výpravy do Palestiny (1096-1100) byl koncil v Clermontu (1095). Ten měl řešit především otázky rozporů mezi papežem a císařem ohledně investitury, ale v poslední den jeho konání papež akcentoval situaci v Palestině a vyzval věřící, aby místo vzájemných půtek obrátili své zbraně tímto směrem. Základní myšlenky byly, že celé křesťanstvo je zhanobeno, trpí nadvládou muslimů a povinností křesťanů je osvobodit Svatou zemi a navždy zničit moc islámu. Bude to svatá válka a ti, jež v ní padnou, získají nebe a odpuštění svých hříchů.

Papežovo vystoupení bylo přítomnou nobilitou přijato s frenetickým nadšením, ale mnoho indicií svědčí o tom, že toto „spontánní“ nadšení bylo spíše pečlivě připravenou akcí. Ani sám papežův projev nebyl výsledkem nějakého momentálního hnutí mysli. Jednalo se o myšlenku, která zrála již několik let a byla podložená snahou o pomoc východní církvi. Východní církev sama křížovou výpravu nezorganizovala, protože stála na odlišných základech než církev západní. Východ měl stále ještě blíže k původnímu křesťanskému názoru, že veškeré násilí je špatné, a na rozdíl od západních státních útvarů, které na násilí vlastně vznikly, se východ omezoval pouze na obranu. Původně měla vojenská pomoc spočívat v poskytnutí námezdních vojáků byzantskému císaři, ale na koncilu v Clermontu už o nějakých vztazích k Byzanci nebyla ani zmínka. Křížovou výpravu podnikalo suverénní rytířské vojsko západního křesťanstva. Než ale mohla započít, čekalo Urbana II. ještě rozsáhlé jednání s panovníky a velkými feudály, kteří jediní byli schopni poskytnout vojsko, nutné k postavení armády.

Díky neúrodě a perspektivě hladomoru nalezla papežova výzva odezvu i u prostých křesťanů, proto se kromě výpravy rytířské vydala do svaté země i výprava lidová. Ta ale ke svému cíli nikdy nedorazila. Prakticky neozbrojené a nevybavené houfy nadšenců se během tažení Evropou dopustily protižidovských pogromů, rabování a násilí a většinou padly za oběť místním vojskům, která proti nim zasáhla v zájmu obnovení pořádku. Jen zlomku z nich se podařilo dosáhnout asijské pevniny, kde byli záhy pobiti Turky.

Rytířská výprava, postupující v několika proudech, byla oproti tomu připravena velmi dobře. Motivy jejích vůdců byly, jak už jsem uvedl, nejen náboženské, ale i majetkové. Pojila se s tím i skutečnost, že tímto spojenectvím s papežem projevovali větší či menší odpor k císaři. V okamžiku, kdy rytíři dorazili do Konstantinopole, došlo k prvním konfliktům s Byzancí, které se rytíři necítili nijak zavázáni. Císař Alexios si nakonec na rytířích vynutil lenní slib, že veškeré dobyté země budou navráceny Byzanci. Rytíři rychle dosáhli několika dílčích vítězství nad momentálně oslabenými Turky. V jejich důsledku byl roku 1098 v Palestině založen první křižácký stát, Edesské hrabství. Po dobytí Jeruzaléma 1099 došlo k bezdůvodnému masakru obyvatelstva, což nadlouho znemožnilo jakoukoli komunikaci mezi křesťany a muslimy. Během křížové výpravy pak vznikly ještě další tři křesťanské státy, v jejichž čele stálo Jeruzalémské království. Dobytá území tedy nepřipadla ani Byzanci, ale ani papeži, jak bylo s oběma stranami původně dojednáno.

Vzhledem k tomu, že se křesťanské státy nacházely uprostřed nepřátelského území, cesty poutníků ke svatým místům nebyly řádně zabezpečeny. Za tímto účelem vznikly rytířské řády – templáři, Johanité a řád německých rytířů. Všechny tyto řády měly později velký vliv i na území Evropy a její politické dějiny. Řeholní sliby pro tyto řády, vypracované Bernardem z Clairvaux, obsahovaly oproti jiným řeholním slibům zcela nový prvek: závazek bojovat mečem s nevěřícími na obranu křesťanství.

Poté, co se muslimové zkonsolidovali a získali vojensky navrch nad křesťanskými státy, což vyvrcholilo dobytím Edessy roku 1144, byla svolána papežem Evženem II. roku 1145 druhá křížová výprava. Ta měla několik nečekaných momentů. Jednak se jí rozhodl účastnit i římský král Konrád III., v té době poněkud netradičně papežův spojenec; svou účastí ale vlastně nevyslyšel papežovu potřebu pomoci proti jeho nepřátelům přímo v Itálii. Za druhé bylo na říšském sněmu ve Frankfurtu rozhodnuto, že výprava zasáhne nejen ve Svaté zemi, ale i proti vnitroevropskému nepříteli, Slovanům, usedlým mezi Labem a Odrou. Výprava ale na východě žádného úspěchu nedosáhla a skončila v podstatě katastrofou. Muslimové poté dosahovali dalších územních zisků a roku 1187 dobyl Saladin Jeruzalém.

Třetí křížová výprava, započatá roku 1189, se již spíše než v gesci papeže konala pod taktovkou císaře, Friedricha Barbarossy, který byl na vrcholu moci, měl nad papežem navrch a mnohými byl uznáván za hlavu západní církve. Sám Barbarossa ale vzápětí zahynul a výprava dosáhla pouze dílčích úspěchů.

Iniciátorem čtvrté křížové výpravy z roku 1202 byl papež Inocenc III. Byl inspirátorem mnoha ozbrojených vystoupení jak proti nevěřícím, tak proti heretikům (Španělsko, jižní Francie). Novou křížovou výpravu odůvodňoval – kromě tradičních argumentů – tím, že definoval příčinu neúspěchu výprav dosavadních. Podle jeho interpretace to byla skutečnost, že výpravy vedli hříšní světští panovníci. Nová výprava by tedy měla být vedena hlavou křesťanské církve, tedy jím, a úspěch bude zaručen. Tuto výzvu samozřejmě pak neadresoval panovníkům, ale rytířstvu a městům. Po neúspěších předešlých výprav však zájem o účast nebyl valný. Problémy nastaly ve chvíli, kdy se výprava (vedená teoreticky papežem, ale prakticky na místě samozřejmě šlechtici) snažila přeplavit do Egypta, ale na přepravu benátskými loděmi neměla dost prostředků. Jako protihodnotu přislíbila účast na boji v benátském zájmu proti křesťanskému Zadaru. Po tomto boji se na další dva roky zapletla pod příslibem vysoké finanční odměny do vnitřních bojů v Byzanci. Výsledkem výpravy proti nevěřícím tak byly pouze vleklé boje mezi křesťany. Jelikož k vyplácení slíbené vysoké odměny nedocházelo a Byzanc se stále zmítala v konkurenčních bojích, křižáci nakonec celou situaci vyřešili dobytím Byzance a ustanovením vlastního státu, Latinského císařství, stojícího na západních principech. Jediným výsledkem čtvrté výpravy tedy bylo podlomení moci Byzance a profit benátských kupců. Na Svatou zemi, vlastní záminku výpravy, vůbec nedošlo.

Nejtragičtější z výprav byla tzv. dětská výprava z roku 1212, vypravená s typicky středověkou myšlenkou, že neúspěch křížových výprav byl zapříčiněn tím, že se jich účastnili hříšní rytíři. Pouze nevinní, tedy děti, mohou dobýt město Kristovo. Část dětí se ovšem záhy potopila spolu s loděmi, které je přepravovaly, a ostatní byly okamžitě po doplutí prodány do otroctví. Dodnes ale není jasné, jestli skutečně šlo opravdu o děti, nebo jen o prosté dospělé lidi, ovšem naivní a morálně čisté jako děti.

Papež sice proti následkům čtvrté výpravy nahlas protestoval, ale ve skutečnosti byl zřejmě uspokojen triumfem západního křesťanstva nad východním. Co mu ale zcela jistě vadilo, byla skutečnost, že se výprava zcela vymkla jeho kontrole. Osud výprav do Svaté země ovlivňoval zápas mezi církevní a světskou mocí v Evropě; kdo by se mohl vykázat úspěchem v boji o Svatou zemi, byl by úspěšný i v tomto principiálně důležitějším boji. Inocenci III. k tomuto vítězství měla dopomoci nová výprava, ovšem jejího počátku v roce 1217 se již nedočkal. Výpravu nakonec po drobných úspěších stihla v Egyptě drtivá porážka.

Další výprava z let 1228-1229 měla poněkud spletitější pozadí. Původně byla vyhlášena papežem Honoriem III. v roce 1225 a měl se jí účastnit císař Friedrich II. Sicilský, který na její vypravení měl i významně finančně přispět. K účasti na výpravě se ostatně zavázal již Honoriovu předchůdci Inocencovi. Svou účast (na níž měl samozřejmě i osobní mocenské zájmy a kterou mínil vážně) ale neustále odkládal, takže byl roku 1227 Honoriovým nástupcem na stolci, Řehořem IX. z tohoto důvodu exkomunikován. Papež ale na organizaci výpravy sám už síly neměl. Když tedy k výpravě, papežem vyhlášené, konečně došlo, vedl ji nakonec papežem exkomunikovaný panovník.

Výsledek výpravy byl pozoruhodný. Friedrichovi se podařilo nikoli bojem, ale jednáním dosáhnout od muslimů postoupení některých dobytých území, desetiletého příměří, a nakonec byl korunován na jeruzalémského krále. To přirozeně vzbudilo papežův odpor a ještě téhož roku následovala ozbrojená srážka mezi vojsky obou soků. Papež byl poražen a to urychlilo oboustrannou snahu o urovnání rozepří. Následujícího roku papež na Friedrichovu žádost odvolal klatbu a oba soupeři spolu podepsali mírovou smlouvu. V Jeruzalémském království ale brzy vypukly vnitřní rozbroje a situace se ještě zhoršila po vypršení desetiletého příměří. Roku 1244 muslimové znovu obsadili Jeruzalém.

Šestá výprava z let 1248-1254 dosáhla sice dílčích úspěchů, ale nakonec se po těžkých ztrátách zhroutila. Měla ale velký morální vliv: byla vedena francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým. Nebylo tedy možno argumentovat tím, že neúspěch výpravy má příčinu v hříšnosti jejího vůdce, a vyvstala otázka, zda jsou tažení do Svaté země v souladu s Boží vůlí. Ludvík se ale nevzdal a roku 1270 podnikl sedmou a historicky poslední papeži podnícenou kruciátu (osmá a devátá výprava již toho neměly s papežskou politikou příliš společného). Její vyhlášení nenalezlo v Evropě velký ohlas a v zájmu získání alespoň nějaké podpory musel být její cíl přesměrován z východu do Tunisu. Zde Ludvík zahynul a ostatní účastníci postupně odpadali. Jediným výsledkem bylo nakonec další desetileté příměří s muslimy.

Nový papež Řehoř X. měl v úmyslu pořádat nové tažení do Svaté země a nechal si za tímto účelem vypracovat řadu expertíz. Všechny se ale shodovaly v odmítnutí dalších tažení. Kruciáty ztratily v církvi podporu. Vnitřní spory v Jeruzalémském království a vojenský tlak muslimů vedly ke konečné ztrátě Svaté země roku 1303. Ještě celé další století se v okruhu papežů a králů objevovaly plány na obnovení tažení do Svaté země, ale součástí církevní politiky se již nestaly.

Jaká je tedy bilance křížových výprav, do jaké míry se podařilo naplnit jim zadané cíle? V podstatě jen v míře velmi malé. Osvobození svatých míst trvalo jen několik generací, cíl pomoci Byzanci pak nebyl naplněn vůbec. Řešení mohutných kolonizačních snah a hladu po půdě bylo nalezeno ve vnitřní, nikoli zámořské kolonizaci. Civilizační přínos výprav pak byl prakticky nulový, nebo spíše negativní – do té doby relativně mírumilovní muslimové se po zkušenostech s křesťanskou „spravedlností“ křižáků stali podstatně militantnějšími. Spíše než kulturní přínos křesťanů na zaostalý východ byl znát vliv přesně opačný, tedy pronikání některých prvků vyspělejší východní kultury do Evropy.

Křížové výpravy v podstatě zablokovaly možnou bránu kulturní a obchodní výměny, jakou blízký východ mohl být. Pro církev měly kruciáty pak několik drobnějších pozitiv. Podařilo se podlomit moc konkurenční Byzance. Toto pozitivum se ale ve světle pozdějších událostí a tlaku Turků na Evropu jeví spíše jako negativum. Zrodila se moc rytířských řádů, které později christianizovaly severovýchodní Evropu. A nakonec, nutnost financování výprav zdokonalila papežskou fiskální politiku. Potřeba shromáždění peněz na výpravy vyústila ve vybudování efektivního systému prodávání odpustků a vybírání dávek, jejichž výnos nakonec financoval nejen křížové výpravy, ale i papežské politické záměry v Evropě.

Vedlejším produktem této efektivity byl ale třeba zrod kritiků papežské politiky a reformátorů katolické církve – Wiklefa, Husa a posléze Luthera a Kalvína, a války mezi křesťany katolickými a reformními, ať už to byly války husitské, nebo později i válka třicetiletá. V té ovšem nebyly motivy zápasících a měnících se stran už téměř vůbec náboženské.

Zdroje:

KOVAŘÍK, Jiří: Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I. Mladá fronta, Praha 2005

RAJLICH, Jiří: Křížové výpravy a papežská politika, in: Historický obzor, ročník 8, 1997, č. 3-4, s. 57-64

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99%C3%AD%C5%BEov%C3%A9_v%C3%BDpravy