Článek
Důležitou postavou benešovské fašistické scény byl obchodní zástupce Stanislav Pánek, přezdívaný „Kobzínek“. Přezdívka Kobzínek přesně vyjadřovala jeho fanatismus: Ladislav Kobsinek byl členem NOF, organizátorem neúspěšného fašistického puče v brněnských Židenických kasárnách v roce 1933 a později důstojníkem Svatoplukových Gard. Po válce byl Mimořádným lidovým soudem odsouzen ke 12 letům vězení.
Pánek působil jako agent SD v Táboře s číslem 375 a od roku 1944 podával zprávy o náladách obyvatel, jejich reakcích na zprávy z fronty a pracovní morálce. Jako aktivní Vlajkař vypovídal proti mnoha obviněným před trestní nalézací komisí, ale v reálném životě si bohužel často vypomáhal fantazií. Dělal si seznamy Vlajkařů, do kterých psal kohokoli: přátele z dětství nebo hostinské a číšníky z restaurací, kde měla Národní obec fašistická schůze. Podle výpovědí svědků dával na počátku 30. let podepisovat jmenné seznamy zemědělcům s tím, že jim zajistí práci, a tyto seznamy následně vydával za seznamy členů NOF. Po veřejných schůzích vydával prezenční listiny náhodných návštěvníků opět za seznamy členů, apod.
Na základě těchto „seznamů členů“ se mnoho lidí dočkalo obvinění v „malé retribuci“, ale pro nedostatek skutkové podstaty komise téměř všechny obvinění zprostily. Tato skutečnost nicméně velmi dobře ilustruje okolnosti, za nichž se v retribuci mohl kdokoli stát obětí obvinění na základě pouhého nepodloženého tvrzení nebo nepravdivého zápisu. Pánek sám se nakonec před TNK nedostal, i když řízení s ním zavedeno bylo. Jako organizátora a aktivistu Vlajky a především jako aktivního agenta bezpečnostní služby SS ho dne 26. června 1946 Mimořádný lidový soud odsoudil na 20 let vězení.
I jeho poválečný osud stojí ale za zmínku. Pánkovi byl v roce 1954 trest milostí zmírněn o sedm roků. V lednu roku 1955 se dostal podmínečně na svobodu a poté se vrátil do Benešova. Pracoval jako skladník a později jako vedoucí skladu v zelenině. Prapodivným řízením osudu se po válce seznámil s Marií Navarovou.
Ta bývala zdravotní sestrou a manželkou MUDr. Oldřicha Navary, bývalého příslušníka čs. legií v Rusku, který vykonával před válkou i za války funkci vězeňského lékaře na Pankráci. Pracoval tam ještě po osvobození a jako vězeňský lékař konstatoval smrt v retribuci odsouzených a popravených K. H. Franka, Kurta Daluegeho, náměstka pražského primátora, dr. Josefa Pfitznera, Karla Čurdy, generálů Bláhy a Rychtrmoce a mnoha dalších.
Navarová se shodou okolností za války připletla na místo atentátu na Heydricha, a byla to ona, kdo zraněnému zastupujícímu říšskému protektorovi poskytl první pomoc a pomáhal mu dopravit se do nemocnice. Třebaže místo atentátu vzápětí opustila, později se ze strachu na výzvu Gestapa přihlásila jako svědkyně. Její svědectví k vyšetření atentátu nijak nepomohlo, nicméně Navarová přesto obdržela finanční odměnu z částky, vypsané na dopadení pachatelů. Tuto částku vzápětí věnovala na dobročinné účely.
Ačkoli po celou dobu války pomáhala českým vězňům na Pankráci, spolupracovala s gestapáky a uplácela je, až nakonec skončila i se svým manželem za pomoc nepřátelům říše ve vězení v terezínské Malé pevnosti (sdílela údajně celu mj. s Miladou Horákovou), trestu za pomoc Heydrichovi a za styky s nacisty neušla. Jednalo se např. o dlouholetý „přátelský“ – ale spíše samozřejmě vypočítavý – vztah s velitelem pankrácké věznice, Paulem Soppou. Přirozeně i Soppa byl při retribucích jedním z popravených, u nichž Navara z titulu své funkce konstatoval smrt. Navarová i její manžel stáli po válce před MLS za spolupráci s Němci, ale napoprvé odsouzeni nebyli. Toho se dočkali až při tzv. „druhé retribuci“, které zavedla po únorovém puči komunistická strana pod záminkou, že retribuce nebyla provedena řádně, jelikož ji brzdily „reakční živly“. Navarová si dne 29. září 1948 vyslechla rozsudek, znějící na osm let vězení.
Tuto historii beletristicky popisuje kniha Arnošta Lustiga Případ Marie Navarové z roku 2010. Podle dnes již zesnulého benešovského pamětníka Otakara Nigrina je ale kniha historicky pravdivá jen asi z poloviny. Impuls a podklady ke knize dodal Lustigovi dnes již také zesnulý benešovský historik Erich Renner. Lustig ale nepsal knihu historickou, nýbrž knihu o lidských příbězích, a tomu přizpůsobil i reálie.
Navara byl 22. října 1948 odsouzen na sedm let, ale jeho proces justice v dubnu 1951 obnovila na základě skutečnosti, že se vyskytlo mnoho svědectví hovořících pro nevinu, a naopak některé důkazy obžaloby byly zpochybněny. Navara byl ze zdravotních důvodů z výkonu trestu v dubnu 1952 propuštěn a šetření proti němu se dále vedlo na svobodě. K novému projednání kauzy před soudem ale nedošlo, protože Navara začátkem února 1953 zemřel.
Provinční poměry protektorátu, kde ve vyšší společnosti znal každý každého, dokresluje skutečnost, že před soudem stanula také Navarova bývalá manželka Sofie a jejich dcera Taťána. Sofie byla původem Ruska. V té době už byla podruhé vdaná, a to za generála Sergeje Vojcechovského, rovněž ruského původu, jednoho z nejvýše postavených důstojníků jak čs. legií v Rusku, tak i předmnichovské armády. Před válkou byl velitelem Zemského vojenského velitelství Brno, posléze Zemského vojenského velitelství Praha. Vojcechovský byl ale jako emigrant hned 12. května 1945 odvlečen orgány NKVD a v roce 1951 zemřel v lágru Gulagu.
Sofie s Taťánou byly zapojené do ukrývání Igora Moravce, syna protektorátního ministra školství a veřejné osvěty Emanuela Moravce, vojáka divize Totenkopf a důstojnického čekatele Waffen-SS. Ten byl po matce také napůl ruského původu. Po válce jej bezpečnostní orgány dopadly, ale při zatýkání stačil ještě usmrtit jednoho a těžce zranit druhého příslušníka SNB. Igor Moravec byl MLS jako vůbec poslední osoba „první retribuce“ (nepočítaje v to činnost soudů po 4. květnu 1947 nebo obnovenou retribuci v roce 1948) odsouzen k trestu smrti a popraven. Sofie ani Taťána nakonec odsouzeny nebyly.
Marie Navarová nebyla původem z Benešova, ale ve vězení se spřátelila s nějakými místními lidmi. Po propuštění a smrti MUDr. Navary se do Benešova za svými známými přistěhovala. Jak už bylo řečeno, seznámila se tu s Pánkem a oba bývalí trestanci spolu po smrti Pánkovy manželky v roce 1956 začali žít, společně vychovávali Pánkovu nezletilou dceru a nakonec se vzali. Navarová pracovala –stejně jako Pánek –v podniku Zelenina středočeský kraj jako dělnice a uklízečka. V roce 1966 se v práci drobně poranila o vyčnívající hřebík, podcenila nákazu a zemřela na otravu krve. Marie Navarová-Pánková je dnes pohřbena v rodinné hrobce rodiny Pánkových na benešovském hřbitově.
Zdroje:
SOA v Praze, fond TNK Benešov.
Rozhovor s Otakarem Nigrinem, předsedou pobočky KPV v Benešově, 3. listopadu 2010, Benešov.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a trestní nalézací komise v Benešově. Praha 2015.
KULHAVÝ, Ondřej: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. Diplomová práce. Praha, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze2007.
TÝŽ: Potrestání válečných zločinců a kolaborantů po 2. světové válce s ohledem na situaci na Benešovsku. Rigorózní práce. Praha, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze2008.
PEJČOCH, Ivo: Armády českých politiků. České polovojenské jednotky 1918-1945. Cheb 2009.
TÝŽ: Fašismus v českých zemích. Fašistické a nacionálněsocialistické strany a hnutí v Čechách a na Moravě 1922-1945. Praha 2011.
TÝŽ: Štábní kapitán Oldřich Navara. Historie a vojenství 2/2009, roč. LVIII, s. 101-105.
TÝŽ – PLACHÝ, Jiří: Synové Emanuela Moravce. Historie a vojenství 1/2009, roč. LVIII, s. 79-89.
