Boleslav I.: Zakladatel českého státu

Desáté století, doba Boleslava I., byla kdysi nazvána temným věkem – nikoli proto, že by tato doba byla obzvláště barbarská nebo krutá, ale proto, že byla zahalena v temnotě nedostatku informací o ní. V dnešní době je takových informací k dispozici již mnohem více, ale přesto nám nezbývá než jen opatrně vyvozovat závěry. Jak trefně napsal Lutovský, tento cíl je velmi obtížný, protože „historie raného středověku je… spíše o hledání, než o nalézání“. Souhrnně lze ale o Boleslavovi a jeho době jistě říci, že právě jím a tehdy byl položen opravdový základ našeho samostatného státu.

Aktivity Boleslava I. lze shrnout několika stručnými větami: Nechal zabít svého bratra, vládnoucího knížete Václava, a sám se chopil moci. Sjednotil českou zemi, rozšířil panství svého rodu až na Moravu, do Slezska a do Polska. Zajistil svéprávný vztah své země vůči říši. Zahájil ražbu mince a v české kotlině začal budovat správní soustavu, která dala základ státu. Inicioval založení pražského biskupství. Z tohoto letmého výčtu je zřejmé, že Boleslavova osoba je spíše většinově pozitivní. Podívejme se tedy na jednotlivé body jeho charakteristiky podrobněji.

Boleslav – bratrovrah

Otázka bratrovraždy, jíž se Boleslav dopustil, není jednoduchá. Vražda samotná je popsána poměrně podrobně jak v Kristiánově legendě, tak ve staroslověnských legendách o sv. Václavu. Pohled popisovaný legendami ale nemusí být jediný správný. Znění legend je samozřejmě ovlivněno už jejich podstatou, tedy tím, že jsou to legendy a zabývají se především životem, smrtí a nadpřirozenými činy světce, v tomto případě knížete Václava, Boleslavovy oběti. Z tohoto důvodu jsou veškeré další Boleslavovy činy, které by třeba mohly být hodnoceny kladně, prostě zamlčeny, nebo zmíněny jen mimochodem. Stejně je na tom nejstarší dochovaná česká kronika, Kosmova, psaná v době, kdy byl kult sv. Václava už plně rozvinut a Boleslav byl „veřejným míněním“ jednoznačně hodnocen pouze jako bratrovrah a zahubitel světce.

Na samotný akt vraždy lze u vědomí toho, co legendy uvádějí, nahlédnout třeba i tak, že se vše mohlo odehrát poněkud odlišně, a že vražda nemusela být plánovaná. Mohlo se jednat o svého druhu nedorozumění, jehož vyústěním se vražda stala. Boleslav, třebaže po vládě jistě toužil a snad její převzetí i nějak plánoval, se jí možná nechtěl zmocnit zrovna tímto způsobem. Nemuselo jít o přímý vražedný útok Boleslava, respektive jeho lidí, na Václavův život. Stejně tak je dobře možné, že Boleslav byl k neuváženému útoku vyprovokován nějakou Václavovou impertinencí. Když pak Václav Boleslavův útok odrazil a odebral mu zbraň, viděli přispěchavší Boleslavovi družiníci, že jejich pán je beze zbraně ohrožován ozbrojeným knížetem. V takové situaci udělali to, co udělat museli, a útočníka zabili.

Druhý pohled je ten, že v době raného středověku nebylo podobné jednání mezi příbuznými ničím výjimečným, stačí si vzpomenout na pozdější přemyslovskou dynastickou krizi z doby kolem roku 1000. Pachatelé násilí na příbuzných z té doby měli ale štěstí, že jejich obětí nebyl světec, a zdaleka proto nedosáhli takového odsouzení, jako před nimi Boleslav. Jistou váhu má i hledisko, co by vlastně prospělo zemi jako celku, jestli nakonec realizovaná vláda pragmatického Boleslava, který ze středočeského knížectví učinil mocný, centrálně spravovaný stát, ovládající rozsáhlé území, nebo vláda nekonfliktního a zřejmě i značně konzervativního Václava. Lutovský poněkud provokativně konstatuje: „Nebýt Boleslava I. Ukrutného, kdo ví, kde by dnes „čeleď svatého Václava“ vůbec byla a jaké postavení by zaujímala na politické mapě Evropy. Není vyloučeno, že by jejím rodným jazykem byla němčina“.

Ať už útok na Václava byl, nebo nebyl plánovaný, faktem je, že si Boleslav se situací poradil velmi pragmaticky. Neprodleně po činu se odebral do Prahy a chopil se vlády. Stejně málo, jako víme o Boleslavovi jako bratrovrahovi, o jeho pocitech a motivech, které měl k přenesení jím zavražděného bratra na Pražský hrad, víme o Boleslavovi samotném. Například existence jeho manželky je známa pouze z nápisů na Boleslavových mincích, kde je uvedeno pouze BIAGOTA CONIUX, tedy Biagota manželka. K její identitě a existenci vůbec prameny mlčí. Poněkud lépe jsme pak informováni o Boleslavových potomcích, tedy alespoň o těch, kteří zanechali nějakou stopu v historii: je to jednak jeho syn a pozdější kníže Boleslav II. Pobožný, jednak dcera Mlada, abatyše prvního ženského kláštera v Čechách, a jednak dcera Dobrava, manželka polského knížete Měška I.

Legendy hovoří o jeho dalším synovi, Strachkvasovi, jehož narození bylo údajně důvodem hostiny v předvečer Václavovy vraždy a který se měl stát duchovním. Někdy bývá ztotožňován s tzv. Kristiánem, autorem legendy, ale podle Lutovského je silně nepravděpodobné, že by syn psal o svém vlastním otci v tom duchu, jak o Boleslavovi psal Kristián.

Boleslav – tvůrce státu

Uvědomíme-li si tedy, že legendy i nejstarší kronika hovoří o Boleslavovi v podstatě jen negativně, je třeba hledat další zdroje informací o jeho vládě. Základním takovým zdrojem je Widukindova kronika „Tři knihy saských dějin“, která Boleslavovu vládu připomíná několika odstavci. Boleslava zmiňuje sice okrajově, ale v souvislosti s děním mezistátním, tedy s přihlédnutím k historii autorovy vlastní země, Saska. Václava naopak nezná ani jménem a o legendách zmiňuje jen to, že se „o něm vyprávějí jakési podivuhodné věci“. Jeho náhled na Boleslava a jeho činy tedy není zkreslen vědomím, že se jedná o vraha vlastního bratra a navíc světce.

Druhým zahraničním pramenem informací o Boleslavově době je zpráva arabsko-židovského obchodníka Ibrahima Ibn Jakúba, který v Čechách pobýval na obchodní a diplomatické cestě. Tato zpráva se bohužel nedochovala v originále a celá, ale pouze ve zprostředkovaných fragmentech. Ibrahim jakožto obchodník a diplomat ale popisuje věci, které jsou mu zájmově blízké, tedy rozlohu zemí, vzhled měst, tržní zvyklosti a ceny, obchodní kontakty atd.

Posledním pramenem, z kterého lze vyvozovat fakta o době Boleslava II. je pak samozřejmě archeologie. Takto získaná fakta jsou podle autora ale vždy podmíněná a slouží spíše k ověření faktů, získaných z písemných pramenů.

V titulu jsem pro Boleslava použil i termín „zakladatel státu“. V čem toto založení spočívalo? Stát, kterému vládl Václav, už tady přeci byl. Nebyl to ale stát v moderním slova smyslu. Jednalo se o knížectví malého rozsahu, zabírající vlastně jen centrální střední Čechy. Hierarchie různých jiných knížat v tomto státě je nepříliš vyjasněná. Kníže Václav nebyl svrchovaným vládcem, jehož slovo by bylo zákonem. K dispozici měl sice vojsko, ale to byla spíše jen jakási ozbrojená osobní družina v odhadované síle snad sta jezdců. Pro případ války pak mohl samozřejmě svolat zemskou hotovost, ale ta sestávala povětšinou z civilistů, nevycvičených, a především pěších.

Důvod této slabosti státu byl ekonomický – nechci napsat, že tím důvodem byly peníze, protože ty ve Václavově době u nás ještě neexistovaly. Přesněji řečeno – peníze existovaly, ale byly to pouze mince zahraniční, u nás ražba dosud neprobíhala. Z tohoto důvodu nebyly peníze běžně dostupné, a nebyly tedy běžným prostředkem platby a směny. Poplatky a dávky pak vybíral kníže nejčastěji tak, že se svou družinou objížděl sídla jemu podřízených šlechticů a nechal se jimi hostit. K tomu, aby bylo možno postavit skutečnou armádu, která by byla schopna lépe zabezpečit postavení Přemyslovců uvnitř země i samostatnost země samé navenek, byly potřeba prostředky na vystrojení, vyzbrojení a obživu dalších ozbrojenců.

Tyto prostředky získal až Boleslav, který začal po celé rozloze jím ovládané domény zakládat správní hrady, nebo lépe řečeno hradiště. Jednalo se vlastně o první státní zřízení, hradská organizace byla první veřejnoprávní státní institucí. S jejím budováním Boleslav započal, ale její rozmach je kladen až do 11. století, do doby vlády Boleslavova pravnuka Břetislava I.

Archeologické nálezy svědčí o tom, že nová správní hradiště Boleslav často zakládal v blízkosti zřejmě dobytých starších hradišť, patřícím dříve jiným, víceméně samostatným velmožům. Tyto správní hrady měly za úkol vybírat od katastrálně příslušného obyvatelstva dávky, převážně samozřejmě v materiální formě. V souvislosti se stavbou hradů je třeba zmíniti stavbu kostelů. Stavba 20 kostelů, připisovaná Kosmasem Boleslavovi II. Pobožnému, byla zřejmě dílem jeho otce, Boleslava I. Ten, ač líčen legendami i samotným Kosmasem jako téměř neznaboh (a tedy logický protiklad svého svatého bratra) samozřejmě nijak protikřesťanským nebyl.

Na křesťanství stál jeho stát i evropské ukotvení tohoto státu, a Boleslav sám připravil podmínky k tomu, aby v Čechách vzniklo samostatné biskupství. Souvisí s tím cesta jeho dcery Mlady do Říma. Ta kromě svého vysvěcení na abatyši vymohla na papeži souhlas se zřízením pražského biskupství. Tím by se země částečně osamostatnila a vymanila se z vlivu biskupství německých. Papežův souhlas byl ale jen jednou z podmínek, a konečného zřízení biskupství, které se stále protahovalo, se Boleslav již nedočkal. Vzhledem k nejasnému datu jeho úmrtí je možné, že to nestihl o pouhý jeden rok.

Kromě správní reformy zavedl Boleslav další novinku, a sice ražbu mince, která hodnotové přesuny usnadňovala. Současně byla mince i jasným vyjádřením suverenity státu i panovníka. Aby měl Boleslav dostatek prostředků na stavbu mohutné armády, potřeboval větší území, ze kterého by mohl vybírat dávky (a přirozeně také zotročovat a prodávat ty ozbrojence a obyvatele, kteří se mu stavěli na odpor). Aby toto území získal, musel mít k dispozici silnou armádu. Ale silná armáda předpokládá nejen dostatek prostředků na její vybudování, ale i udržování; v době 10. století byla zemědělská produkce natolik neefektivní, že na jednoho duchovního (a samozřejmě i na vojáka, respektive na jakoukoli neproduktivní osobu) muselo pracovat asi 30 zemědělců, aby byl jejich přebytek produkce schopen ho uživit.

Kromě výběru dávek se prostředky daly získat i jinak – např. zahraniční expanzí za účelem platby tributu od poražených protivníků, cel za průchod po zemských obchodních stezkách, již zmíněným prodejem otroků atd. Silná armáda tedy předpokládá nejen velké exploatované území, ale i permanentní snahu toto území zvětšit, nebo přinejmenším udržet proti vnějšímu nepříteli nebo snahám o odtržení.

Jenže čím je větší potřeba prostředků, tím vzrůstá i potřeba stále početnější armády, aby byla dané území schopna kontrolovat a zajišťovat plynulý výběr prostředků. A navíc velká armáda té doby (a Boleslav měl zřejmě armádu skutečně velkou, pokud byl schopen poslat do říše na tažení proti Maďarům 1000 mužů, ve stejné době vést téměř souběžně ještě bitvu s Maďary zřejmě na jižní Moravě a přitom nenechat zemi bez samozřejmé vojenské kontroly) má ve srovnání s ovládaným územím pořád nedostatečné počty. Logicky tedy celá expanze jednou musí dospět do bodu, kdy armáda nestačí zcela kontrolovat a zajišťovat daná, na svou dobu ohromná území.

Do této kapitoly spadá ještě zmínka o Slavníkovcích, respektive o jejich vyvraždění. Za to je, minimálně časově, zodpovědný až Boleslav II., ale s dobou Boleslava I. tento problém nepochybně souvisí. Tradiční pohled praví, že Slavníkovci (jedná se o dějepisný novotvar, jméno rodu bylo odvozeno od nejstaršího známého představitele, Slavníka) byli konkurenčním rodem, který Přemyslovci prostřednictvím Vršovců nakonec zlikvidovali. Někteří historici si ale kladou otázku, jestli by bylo možné, aby nějaké území v podstatě v srdci přemyslovské domény, táhnoucí se přes Moravu a Krakov až kamsi na Ukrajinu ovládal konkurenční rod. Už z logiky věci je toto tvrzení nesmysl.

Podle Lutovského je pravděpodobné, že sám Slavník byl na Libici dosazen Boleslavem I. jako správce, který měl dohlížet na východočeskou větev transevropské obchodní magistrály, a v tomto smyslu zde bez problémů působil. Snad až ambice Slavníkových synů mohly zapříčinit problémy, které vyústily v eliminaci celého rodu. Pokud si tento rod dělal nárok na nějakou samostatnou politiku, na niž neměl v podstatě právo, celá „vzpoura“ skončila tak, jak vzpoury proti suverénním panovníkům končívají. Teze o možné příbuznosti Slavníkovců a Přemyslovců jsou sice pak sice relevantní, ale těžko prokazatelné, a na podstatě problému nic nemění.

Boleslav – evropský politik

Jak už jsem uvedl v předchozí kapitole, jedním z Boleslavových zájmů a důvodů budování silné armády bylo zajistit postavení země vůči zahraničí. To byla zásadní změna politiky oproti politice Václavově, respektive oproti politice, ražené všemi předcházejícími Přemyslovci. Po neuvěřitelně krátké době osmi měsíců od chvíle, kdy se chopil vlády, využil Boleslav situace a postavil se rozmáhající se, ale momentálně smrtí Jindřicha Ptáčníka oslabené saské moci. Prvním střetem byl Boleslavův útok na blíže neurčeného „sousedního podkrále“, loajálního Sasům, doložený právě výše zmíněnou Widukindovou kronikou. Sasové spolu s Durynky podkrále vojensky podpořili, ale byli Boleslavem poraženi, stejně jako nakonec podkrál samotný. Podle Widukinda trvala tato válka čtrnáct let.

Území onoho sousedního podkrále muselo ležet někde mimo území přemyslovského státu, nejspíše někde v okolí Míšně. Stejně tak, na základě archeologických, nikoli písemných pramenů se zdá, že kromě této války vyvíjel v této době Boleslav vojenskou aktivitu i na vlastním území. Do této doby totiž zřejmě spadá vyvrácení řady hradišť jiných rodů a stavba menších správních hradišť přemyslovských v jejich těsném sousedství. Pokud měla válka se Saskem trvat opravdu čtrnáct let, musela sestávat z více akcí, než dvojité bitvy se Sasy a Durynky a dobytí jednoho hradu; snad to byl permanentní otevřený konflikt, snad jen jakési ozbrojené vyčkávací příměří. Že se ale nejednalo o dobu mírovou potvrzuje Widukind na jiném místě, kde se zmiňuje o tom, že Boleslav držel v mezičase jakási rukojmí.

Kromě této poznámky popisuje Widukind již jen konec této vleklé války. Roku 950 přitáhlo vojsko saského krále Oty I. do Čech a oblehlo jakýsi Nový hrad. Zde s Otou Boleslav vešel v jednání a bez dalšího boje se mu poddal. Indicie svědčí o tom, že jednání bylo částečně iniciováno z Otovy strany. Důvod může být jednoduchý, Boleslavova armáda byla zřejmě, ač v defenzívě, dost silná a Ota nechtěl riskovat případnou porážku. Důvod Boleslavův je také poměrně zřejmý; vyvázání se z vleklého zahraničního konfliktu mu uvolnilo ruce a vojenské prostředky pro dovršení vnější expanze státu na východ, na Moravu, do Slezska a Malopolska. Tato území nebyla v zájmové sféře saského krále, a proto jejich ovládnutí nebylo pro česko-saské vztahy problémem.

Nelze ovšem tvrdit, že by Boleslav nakonec ustoupil na Václavovy pozice a po dlouhé válce v podstatě ničeho nedosáhl. Na rozdíl od Václava už měl silnou armádu, která možná donutila Otu volit diplomatické řešení namísto vojenského. Sama existence této armády dost možná znamenala podmínku zajištění existence samostatného státu jako takového. Boleslav se zřejmě zavázal pouze k placení tributu (který Čechy platily s přestávkami již 150 let) a k účasti na říšských vojenských výpravách. Výměnou za to byla faktická samostatnost státu, fakt, že říše nezasahovala do jeho vnitřních poměrů ani do expanzivních snah, směřovaných na východ.

Boleslav se v souladu se svým pravděpodobným závazkem přidal k Otově vojenské politice a díky smíru s Otou tedy v podstatě vstoupil do mezinárodní politiky. Je možné, i když neprokázané, že se Boleslav se svým vojskem účastnil Otova tažení proti slovanským povstalcům na hranicích Saska. Významnější a potvrzená je ale česká účast na tažení jiném: 1000 Boleslavových vojáků tvořilo zadní voj říšské armády, který měl strážit zavazadla při bitvě s Maďary na Lechu v roce 955. Třebaže Maďaři byli v této bitvě poraženi, čeští vojáci byli v průběhu boje překvapeni, rozdrceni, zčásti pobiti a zčásti zajati. Ještě téhož roku ale Boleslav vedl s Maďary druhou bitvu, i v tomto případě vítěznou. Došlo k ní zřejmě někde na Moravě nebo na česko-moravském pomezí.

Význam bitvy na Lechu je pro evropské dějiny dalekosáhlý; Maďary porážka donutila ukončit výboje do Evropy, usadit se, hromadně přijmout křest a utvořit stabilní stát evropského typu. Dá se říci, že Boleslavovy Čechy povstaly vedle německých vévodství na obranu křesťanského Západu (i když důležitou roli tu asi hrálo přislíbení věrnosti pod Novým hradem). Tímto krokem snad Boleslav navázal na dědictví svého bratra a přimkl se k západní civilizaci. Na sklonku Boleslavovy vlády byly české mezinárodní vazby posíleny o spojenectví s druhým mocným sousedem, polským knížetem Měškem I., který pojal za choť Boleslavovu dceru Dobravu. Patrně jejím prostřednictvím přijal Měšek i křest. I ve spojenectví s Měškem byl obsažen prvek spolupráce vojenské. Česko-polské spojenectví vytvořilo na středoevropské scéně důležitý mocenský prvek; vzájemné vztahy obou mladých států na čas svým významem zastínily i kontakty s říší.

Poslední říšskou událostí, kterou před svou smrtí inicioval Ota I., korunovaný v roce 962 za císaře, byl Quedlinburský sněm v roce 673. Třebaže se ho již za Čechy účastnil nový vládce, Boleslav II., má tento sněm pro Boleslava I. a Čechy význam v tom, že zde bylo pravděpodobně konečně dohodnuto zřízení pražského biskupství, o které Boleslav I. usiloval a k němuž položil základy.

Boleslav ovládal nakonec kromě Čech i Moravu, Slezsko a Malopolsko. Co se jeho expanzivní politiky týče, její důvody byly již zmíněny: budování a vydržování velké armády vyžadovalo finanční prostředky, a tyto prostředky nemohly zajistit jen daně, vybírané správním systémem na území Čech. Vzhledem k problémům, jaké by znamenala pro vybudování správního systému velká vzdálenost ostatních závislých území, byly prostředky z těchto území čerpány jinak: jednalo se o tributy, placené z území, a cla a mýta z průchodů po obchodních stezkách. Tato území tedy nebyla ovládána přímo, byly na nich zřejmě umístěny jen nepočetné vojenské posádky a správa byla zřejmě prováděna buď prostřednictvím příslušníků bočních větví vládnoucího rodu, nebo kolaborantů z řad místní nobility.

Praha se díky svému tržišti změnila na známé a bohaté místo, hodnocené třeba Ibrahimem Ibn Jakúbem jako „menší než město, ale větší než vesnice“, ale remešským kronikářem Flodoardem jako „veliké město“. Kromě běžného a očekávatelného zboží proslul pražský trh především obchodem s otroky. Ze všech těchto aktivit plynul do knížecí pokladny nepochybně obrovský finanční příliv, který byl podmínkou vybudování armády, a tím i konsolidovaného státu.

Je pravdou, že Boleslavovo panství jej příliš dlouho nepřežilo. Jeho syn se postavil na stranu nepřátel nového krále a císaře Oty II., a třebaže byl nakonec uzavřen mír, byly vztahy s říší narušeny ještě několikrát. Závažnější ale byly následky ochlazení vztahů s Polskem po Dobravině smrti, kdy příbuzenské vztahy ztratily na intenzitě. Nakonec české državy v Malopolsku a Slezsku ovládl polský kníže a bývalá rozsáhlá Boleslavova říše se rapidně zmenšila. Základ centrálně organizovaného státu, ovládaného hradskou správou a zabírající rozlohu celé české kotliny, byl nicméně položen.

Zdroje:

LUTOVSKÝ, Michal: Bratrovrah a tvůrce státu. Život a doba knížete Boleslava I. Set Out, Praha 1998

SOMMER, Petr – TŘEŠTÍK, Dušan – ŽEMLIČKA, Josef, a kol.: Přemyslovci. Budování českého státu. Nakladatelství Lidové noviny , Praha 2009

https://cs.wikipedia.org/wiki/Boleslav_I.