Čechy za vlády Jagellonců

Prostor, obyvatelé a čas

Od doby Františka Palackého se u nás ustálila hranice středověku vzhledem k novověku na letopočtu 1526, datu úmrtí posledního Jagellonce a nástupu Habsburků na český trůn. Husitská revoluce hluboce narušila feudální zřízení, a právě jagellonská doba je poznamenána jednak husitským odkazem, jednak snahou o návrat k předhusitskému období.

Prostor chápali lidé té doby ještě stále středověkým způsobem, to jest poměrně omezeně. Teprve pomalu docházelo k chápání prostoru v širším měřítku a souvislostech, a třeba k přesnějšímu vymezování hranic. V tomto smyslu měly velký význam mapy. Příkladem je třeba tzv. Klaudiánova mapu Čech z roku 1518, první tištěná mapa naší země, která dnes poskytuje cenné informace o osídlení.

Stejně nevyhraněný vztah jako k prostoru byl v tehdejší době vztah k času. Čas byl chápán především v kontextu potřeb zaměstnání většiny tehdejších lidí, tedy zemědělství. Den se řídil podle východu a západu slunce, podle potřeb hospodářských zvířat a podle doby, kdy bylo světlo, které dovolovalo pracovat. Podobně se podle zemědělských možností a potřeb řídil celý rok. Pojetí času nebylo jednotné, sociální a hospodářské procesy vytvářely celé spektrum časových rytmů, které koordinovala církev. Jelikož křesťanská církev už nebyla pouze jedna, nebyly nadále jednotné ani tyto časové cykly, lišily se svátky a podobně. Na chápání jednotného času pak měla vliv i pomalost tehdejší komunikace a dopravy, mnohé události nebyly v čase přesněji ohraničeny, protože informaci o nich zabralo relativně dlouhý čas, než někam dorazila a než na ni mohlo být zareagováno. Čas prostě nebyl plně v lidských rukou, ale potřeba toho pomalu vedla ke snaze o zlepšení, např. k instalací věžních hodin ve městech.

Zemědělství

Zemědělská výroba byla jádrem ekonomiky jagellonských Čech. Zemědělská půda nabývala po letech ničivých válek opět na ceně, docházelo k rozšiřování jejího rozsahu a snahám o centralizaci. V technologii stále převládá tradiční trojpolní hospodaření. Jeden z mála prostředků ke zvýšení výnosů bylo hnojení, které ale nebylo vzhledem k nízkým stavům dobytka dostatečné. Technická výbava oproti 14. století žádných výraznějších zlepšení nedoznala, snad kromě nástupu obručí na kola vozů a vynálezu ruční řezačky na slámu. Stále ještě se k orbě paralelně používá kromě pluhu i rádlo a hák. Převládá pěstování obilnin, o výnosech ovšem víme málo. Pěstovaly se rovněž luštěniny a velmi rozšířené, zvláště oproti dnešnímu stavu, bylo vinařství. Časté bylo ovocnářství, rozvoj zaznamenalo díky teplému klimatu pěstování šafránu, kromě polí dávaly výnos i louky. Oproti dřívějším dobám již převažují jako tažná zvířata koně, kteří byli nejen pracovní silou, ale i znakem zámožnosti a postavení majitele. Dobytka byl, jak už jsem zmínil, poměrný nedostatek. To souviselo s nedostatkem krmiva, které bylo zemědělství schopno vypěstovat. O plemenné péči žádné zprávy nemáme. Ve značné míře se chovaly ovce, v menší už kozy. Tradičním a rozšířeným zdrojem potravy byl v Čechách rybolov, velmi se rozvíjelo rybníkářství.

Počasí, přírodní pohromy

Zemědělský čas jagellonských Čech byl evidován, počítán a dělen také podle množství a intenzity přírodních pohrom. Obyvatelé byli tehdy mnohem více vydáni v plen rozmarům počasí, než je tomu dnes. Různé výkyvy klimatu měly na život obyvatel samozřejmě velký vliv. K přírodním pohromám se ruku v ruce pojily i nemoci, respektive epidemie, své vykonávaly také požáry. Přírodní pohromy mentalitu a duchovní život člověka jagellonské doby hluboce zasahovaly.

Řemeslná výroba

Ohledně řemeslné výroby, která byla soustředěná převážně do měst, se snad dá v této době hovořit pouze o její extenzivitě, atomizaci a rozmělňování. Řemeslná výroba zůstávala uzavřena převážně v hranicích místních trhů, s několika málo výjimkami. Celková úroveň řemeslné výroby byla v jagellonských Čechách nízká a přinesla jen minimum technických novinek. Vývoj se samozřejmě zcela nezastavil, ale o ničem zásadním mluvit nelze. Spíš by se dalo říci, že průmysl u nás soustavně zaostával za zahraničím, dokonce o celou generaci. Tak tomu bylo ještě dlouho.

Dělba práce v některých odvětvích pokročila (hornictví, hutnictví nebo mincovnictví), opět ale i zde byl znatelný propad za zahraničím. Mezi průmyslová odvětví, kterým se relativně dařilo, patřilo např. pivovarnictví, hrnčířství nebo výroba medoviny. Vcelku se vedlo i sklářství, naproti tomu železářství mělo úroveň velmi nízkou, stejně jako zpracování kovů vůbec. Novým oborem se stalo papírenství.

Jakožto novinka se objevil nástup decentralizované a centralizované manufaktury. Příkladem první z nich je pivovarnictví, kde už delší dobu fungoval tzv. nákladový systém (jednalo se v podstatě o investování do výroby a o podíl na ziscích z ní). Jako v podstatě jediný příklad druhého typu manufaktury je pak těžba drahých kovů a mincovnictví.

Cechy, které byly přes jejich jasný rozvoj v podstatě konzervativními a zpátečnickými organizacemi, spíše v této době rozvoj průmyslu brzdily. Na jednu stranu se sice snažily o centralizaci a překonávaly lokální omezenost, na druhou stranu ale podvazovaly veškeré snahy mimo svůj rámec, což vedlo k nezdravé monopolizaci.

Oproti tomu se objevuje typ šlechtice-podnikatele, jímž byl třeba pokrokový Vilém II. z Pernštejna. Taková šlechta postupně dospěla k závěru, že příjmy z majetku nejsou dostačující a že podnikání, jakkoli šlechty nehodné, může být nemenším zdrojem příjmů.

Obchod

Obchodní činnost se v Čechách po létech útlumu teprve začínala znovu rozvíjet. Přirozenou základnou obchodu byla města. Během válek došlo jednak ke zpřetrhání obchodních kontaktů, jednak bylo na povolání obchodníka např. husitskými radikály a konzervativci mnohdy nahlíženo jako na hříšné zaměstnání. Třebaže nebyla výroba v českých zemích na nejvyšší úrovni a kvalitního zboží byl nedostatek, byla přesto stále na vyšším stupni než výroba v Polsku, Uhrách nebo Rusku a podněty k obnově českého obchodu vycházely silně i ze zahraničí. V tom všem se nabízí jasná paralela se stavem, jaký nastal po „sametové revoluci“. Mnohé překážky obchodu ale kladl nepřehledný a rozbujelý systém městských a šlechtických cel, mýt a poplatků za používání cest a mostů.

Pod tlakem ekonomické reality a rozvíjejících se vztahů ustupovalo staré pojetí lichvy, tedy původně úroku vyššího než 10 %. Ta byla považována za hříšnou a byla povolena pouze nekřesťanům, tedy Židům. Křesťané však tuto praxi nejrůznějšími způsoby obcházeli, třeba tak, že do židovských obchodů investovali svoje peníze a o zisk se s nimi dělili. V případě panovníka potom tak, že zatěžovali Židy mimořádnými vysokými daněmi, které hříšně nabyté peníze spolykaly. V této době se ale posouvalo vědomí toho, co už je lichva a co ještě čestný úrok; ekonomika a obchod zvláště si žádaly oběh peněz. V dnešní době rozvinutých finančních institucí je tehdejší pojetí lichvy zvláště úsměvné.

České země ležely tehdy mimo hlavní obchodní cesty. Teprve postupně docházelo k opětovnému a intenzivnějšímu využívání pozapomenutých tras a k opravě silnic, cest a mostků, které byly po neklidných dobách zanedbány. Péče byla věnována i zdokonalování vozového parku, u kterého dochází k některým konstrukčním zlepšením – již zmíněné obruče kol nebo rejd vozů. To vše opět připomíná vývoj naší země v posledních více než třech desetiletích. Na cestách samozřejmě nepanoval žádný klid a nevládlo bezpečí, svou daň si vybírali loupeživí rytíři, loupežníci a lapkové. To se ovšem netýkalo zdaleka jen českých zemí.

Měna a ceny

Rychlejšímu rozvoji obchodu bránila i komplikovaná měnová situace, peněz na hotovosti byl permanentní nedostatek. Souběžně platilo větší množství různých mincí a měn, docházelo k trvalému zhoršování kvality a snižování váhy ražených mincí. Navíc neexistovaly oficiální směnné kurzy, které by určily ryzost mince a směnný poměr mezi mincemi zahraničními. Cena různých mincí se lišila nejen v čase, ale i v místě v závislosti na návaznost toho kterého místa na obchod a peněžní pohyb.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem, a také vzhledem k nedostatečnosti pramenů, je dnes v podstatě nemožné objektivně zobrazit komplexní vývoj cen zboží. Ceny jak zemědělských komodit, tak průmyslových výrobků pomalu, ale vytrvale stoupaly. Celkově ale vývoj cen v našich zemích odpovídal zhruba vývoji třeba v Anglii nebo v Německu.

Společnost, řád, stavy 

V 15. stol. nastal dosud největší úbytek obyvatelstva v historii. Vinu na tom měly jednak samozřejmě husitské války, jednak následky stále ještě dobíhající epidemie moru. Slovo společnost, nebo alespoň slovo s tímto obsahem, v době jagellonské postrádáme. Lidé té doby se dohromady jako jednotná společnost sami nechápali. Společnost byla vnímána na základě náboženském, nebo na základě příslušnosti k sociální vrstvě, respektive spíše ke stavu. Kdo nebyl součástí „řádu“ věcí, nebyl součástí společnosti.

Rozdělení společnosti podle řádu do tří stavů tak nebylo jasně dané. Záviselo na štěstí, do jakého řádu se kdo narodil, a na tom, jestli se dokázal během života dostat do řádu vyššího – což nebyl zdaleka běžný případ. Třídní struktura středověké společnosti existovala, i když ne přímo ve smyslu, jak ji chápeme dnes a jak ji třeba chápal marxismus. Důležitý byl vztah k vlastnictví půdy a k politické moci. Redukovat však počet sociálních a společenských skupin doby pozdního středověku na pouhé tři je vcelku nepřesné a zavádějící. Skladba společnosti byla nepoměrně složitější, než se nám snaží vnutit naše soudobá schémata uvažování. Nesouhlas s učením o trojím lidu, tedy o třech stavech. Samozřejmě existoval, ale nenabyl formy a rozměru nějakého sociálního vzdoru.

Král Vladislav

Na samém vrcholku sociální pyramidy tehdejší společnosti stál samozřejmě král. Jeho postavení a téměř zbožštění bylo dáno ne jeho osobou samotnou, ale úřadem, který zastával, a titulem, jenž nosil. Vladislav je jedním z panovníků, kteří na českém trůně seděli během jeho tisícileté historie nejdéle. Dobou panování 45 let se řadí na třetí místo za Františka Josefa I. a Leopolda I.

Historiky není Vladislav hodnocen příliš pozitivně, už Palacký o něm napsal, že byl „lepším člověkem než panovníkem“. Zásadní roli ale hrály okolnosti, ze kterých Vladislav panoval. Jeho vstup na trůn ve věku patnácti let byl poznamenán zuřící válkou s uherským králem Matyášem Korvínem, kterou ukončil olomoucký mír. Ten sice přiřkl českou korunu Vladislavovi, ale nesl s sebou velké územní ztráty. To byla v podstatě porážka čerstvého krále a on sám si svoji slabou pozici dobře uvědomoval. Země byla navíc silně zadlužená a vládlo v ní, jakožto dědictví husitských válek, dvojí náboženství.

Mladý král byl sice oddaným katolíkem, ve vztahu k nekatolíkům však vystupoval, s výjimkou radikálů, tolerantně. Proto byl ostatně po dlouhou dobu řazen Římem ke kacířům a jako jejich pomocník byl dán dokonce do klatby. Od nesnášenlivých katolíků a sběratelů svatých ostatků se velmi lišil. Neznamená to snad, že byl osobností veskrze tolerantní a že by si nepřál pomoci katolické církvi k návratu do ztracených pozic. Jen uznával práva kališníků a zdráhal se „kacíře“ hromadně trestat; nebyl prostě fanatikem. To se odráželo i v jeho lepším pochopení židovské otázky.

Vladislav sám byl poměrně churavějícím člověkem s měkkou povahou. Rodově byl spřízněn jak s Habsburky, tak s Lucemburky, ale svou dynastickou politiku tomu podřídil poměrně pozdě. Dlouho žil jako starý mládenec a jeho dynastická politika byla i do budoucna nekoordinovaná, až konfliktní. V první řadě myslel na sebe a na své děti, nikoli na celý rod. Byl rytířsky vychováván, a v rytířství, turnajích, lovu a podobných zábavách měl zalíbení, třebaže na ně často chyběly peníze. Jejich nedostatek je důvodem, že ho nemůžeme hodnotit jako skutečného krále-rytíře. Jeho rytířskost se ovšem projevuje třeba v jeho přístupu k politice, kdy nadřazoval dané slovo a čest nad momentální prospěch. Jako člověk byl zřejmě velmi lidský, usměvavý a měl dokonce smysl pro humor, což je i dnes u politika věc zřídkavá. K této lidskosti se ovšem pojila i jistá poddajnost a měkkost, vlastnosti naopak pro politika nepříliš žádoucí.

Vladislavovy dluhy, dvůr a královská rada

Osobní Vladislavovy vlastnosti ale závisely i na okolních podmínkách. Provoz království a všeho, co k němu patřilo, vyžadoval hodně peněz, a těch se Vladislavovi permanentně nedostávalo. Už při nástupu na trůn byl královský majetek v podstatě ve stádiu bankrotu. Oproti stavu před husitskými válkami se královská majetková základna rozdrobila – z původních 67 hradů a panství Václava IV. zůstaly Vladislavovi pouhé čtyři hrady. Po Jiřím z Poděbrad zbyly, jak už jsem uvedl, obrovské dluhy, které bylo třeba splácet, mnoho královského majetku bylo zastaveno movité šlechtě. Králi v dané situaci nechtěl nikdo příliš půjčovat, a ten byl proto nucen zastavovat další nemovitosti a různé příjmy, jako třeba odúmrtě. Jak už to v podobných případech bývá, dluhy pouze narůstaly a z tohoto kolotoče nebylo úniku.

Po své smrti Vladislav dluhy samozřejmě zanechal svému nástupci, a to v obrovské výši. Dluhy ovšem nebyly rozhodně důsledkem královy marnotratnosti a rozhazovačnosti, ale spíše situace, do jaké byl uveden a z níž nebylo úniku. Naopak, nedostatek peněz byl průvodním jevem veškerého králova počínání a na jeho dvoře vévodila spíše nouze a bída než lesk a přepych.

S finanční situací krále souvisí i postavení jeho dvora, který nebyl nijak rozsáhlý. Počet osob na něm byla asi stovka, přičemž jen asi polovina patřila ke stálému dvoru. V evropském kontextu to tedy byl skutečně dvůr velmi neokázalý. Dvůr také po většinu času nepobýval v Praze, kde pro to nebyly dobré podmínky. To se projevilo nejen v poklesu prestiže a postavení města, ale i ve zpomalení vzestupu jeho civilizační úrovně.

Chudoba krále byla na dvoře vidět v každém detailu, nejen v jeho rozsahu, ale i ve výdajích za jeho provoz. To, že král nerozhazoval na dvoře za kulturu – učence, literáty a básníky ale neznamená, že by byl nekulturní. Po desetiletích nechal například opravit a přestavět vyrabovaný Pražský hrad.

Královská rada byla hnací silou státní moci – dokonce se říkalo, že v zemi nevládne Vladislav, ale rada. Ta měla rozsáhlé pole působnosti, ale nejasné pravomoci, a stejně nejasné bylo, kdo do ní vlastně všechno patří. Formálně jmenoval členy rady král. Někdy se rozlišovalo mezi širší a užší radou, přičemž do širší byli zřejmě počítáni zemští a dvorští úředníci, do užší asi 20-25 rádců. Oproti radě z dob Karla IV. zde v podstatě nejsou zastoupeni preláti, zato je bohatě zastoupena šlechta.

Král byl na rozhodnutích a mínění rady značně závislý a politická rozhodnutí nezávisela zdaleka jen na pouhé jeho vůli. V průběhu doby došlo vzhledem ke stále silnějšímu zastoupení panstva v radě k zásadnímu obratu; královská rada rozhodla o svém posílení delegovanými dočasnými členy a stala se v podstatě stavovským výborem. Takto proměněná rada se někdy nazývala „zemskou radou“. Zadlužený a neprůbojný král nebyl schopen agresivitě šlechty čelit a tomuto posunu zabránit. Poté, co se stal – proti vůli zesnulého Matyáše zvolený uherskou šlechtou – také uherským králem, se na dlouhá léta přesunul do Budína. Praha zůstala bez krále a království muselo hledat nové, vhodné a účinné formy vztahů mezi vládou královskou a vládou stavovské obce. Český stát se důsledně změnil ve stavovskou monarchii.

Palackého konceptem bylo prizma prvotní důležitosti státu a jeho jednoty, a tento proces nechápal jako pozitivní. K tomuto názoru ho vedlo jeho obrozenectví. Příkladem, kdy se z původně silného státu zbytněním práv šlechty stal stát, neschopný čehokoli, včetně jeho vlastní obrany a fakticky i existence, se v historii stalo třeba Polské království. Oproti tomu lze ovšem chápat emancipační snahy šlechty té doby nikoli jako anarchii, ale jako pokus o demokratizaci státu, samozřejmě omezenou, protože taková demokracie nebyla zdaleka pro všechny.

Matyáš Korvín

Uherský král a adept na český trůn, Matyáš Hunyady, řečený Korvín, byl nejen Vladislavovým největším rivalem, ale i naprostým protipólem. Pocházel z mladého a nízkého šlechtického rodu. Jako takový šel dravě za svým cílem a budoval si kariéru. V mládí dostal dobré a komplexní vzdělání, byl ctižádostivým a samolibým individualistou. Byl tělesně zdatný a na rozdíl od Vladislava miloval války a opovrhoval mírem. Zajímavé je, že jádro jeho armády, tzv. černé vojsko, bylo složeno většinou z českých žoldnéřů. Byl nehezký, zavalitý a poživačný, užíval si všech radostí života – klání a zápasů, jídla, pití i žen. Jeho tři manželství však zůstala bezdětná.

Nebyl ovšem jen násilníkem a hrubiánem, ale i mecenášem umění a svým způsobem intelektuálem. V touze po moci a v jejím užití ale neznal míru. Byl prudký, své pozitivní i negativní pocity dával svému okolí znát vždy naplno. Dobře znal cenu peněz a uměl ji používat. Třebaže jeho příjmy několikanásobně převyšují příjmy krále Vladislava, neustále se mu rovněž nedostává peněz a to ho nutí rozhlížet se po dalších zdrojích. Jeho mocenské aspirace měly výrazně ekonomické, dalo by se říci až loupeživé, jádro.

Jeho zkušenosti z praktické politiky z něj učinily zastánce toho, co se bude později nazývat machiavelismem. Na rozdíl od Vladislava si nejenže nenechal šlechtu přerůst přes hlavu, ale dokonce jí zcela potlačil a odstavil od moci. Kolem sebe soustředil pouze jádro úzkého okruhu rádců a úředníků. Na vysoké posty vyzvedával buď cizince, nebo schopné lidi nízkého původu. Římem byl pasován na hlavní hradbu křesťanstva a vrchního turkobijce – což byla v podstatě jen teorie. V duchu boje proti kacířům se ale účastnil třeba bojů proti Čechám, respektive proti Vladislavovi. Záminkou byl boj za osvobození křesťanů z kacířského jha, skutečným důvodem pak pokus získat českou korunu a následně pak korunu říšskou. Mezi oběti jeho útoku se nakonec dostal i císař Friedrich III. pod záminkou, že se paktuje s „kacířským králem“, tedy s Vladislavem. Jako bojovník za pravé křesťanství byl Matyáš silně podporován katolickou církví. Praktický důsledek této politiky „křesťanského turkobijce“ bylo ovšem posílení pozic přehlížených Turků na Balkáně. Matyáš zemřel po dlouhém trápení, které mu způsobila dna, na mrtvici. Velkým paradoxem je, že po letech bylo do stejné hrobky, v níž spočinul – v korunním městě uherských králů, Székésfehérváru neboli Stuhlweissenburgu, česky ve Stoličném Bělehradě – uloženo tělo jeho soka, Vladislava.

Ludvík Jagellonský

Syn krále Vladislava, Ludvík, usedl na trůn v deseti letech v roce 1516. Pro jagellonskou dynastii představoval záruku jejího dalšího rozkvětu a byly do něj vkládány velké naděje. Na českého krále byl korunován už ve třech letech, poté ovšem přebýval s otcem v Budíně. Po svém nástupu na trůn byl najednou vržen do víru česko-uherské politiky. Do popředí se drali členové královské rady i poručníci.

Posuzovat nějaké rysy a vlastnosti u panovníka, který nastoupil na trůn tak mlád a vládl tak krátce, je obtížné. Jako dítě byl samozřejmě pod vlivem ideálů, ty se ale časem vytrácely. Jeho osobnost lze z dochovaných dokumentů jen těžko odhadnout. Jeho povaha byla, zřejmě po otci, spíše měkká. Výrazným rysem se jeví být jeho dynastické smýšlení a cítění. V patnácti letech se oženil a vzápětí své manželce Marii Habsburské zcela propadl. Nebyl ale v jejím vleku. Ona byla okouzlena luteránstvím, on byl zapřisáhlý katolík. V čem krále ale manželka silně ovlivnila byl zájem dynastické politiky jejího rodu, Habsburků. Nesporný vliv měla i na Ludvíkovu vladařskou aktivitu, kdy se jeho jagellonskou měkkost neustále snažila posunout směrem k habsburské tvrdosti a výkonnosti. Ve finančních otázkách se opakovala stará písnička: obrovské zděděné dluhy a nedostatečné příjmy, nestačící pokrýt ani jejich úroky. To končilo samozřejmě zase půjčkami u věřitelů.

Král se, stejně jako jeho otec, nezdržoval v Čechách, ale v Budíně. Česká a uherská šlechta vedly o krále a místo jeho pobytu permanentní zápas. Po čtyřech letech jednání se konečně podařilo uskutečnit královu návštěvu Čech a Moravy. V Praze byl král konfrontován s poněkud nezvyklými podmínkami, měšťanstvo bylo velmi emancipované a sebevědomé a šlechta ho okamžitě uvrhla do víru politických rozhodnutí ve věcech, o nichž neměl ani ponětí. Král přijel původně za příslibem odevzdání berně a chtěl zůstat dva měsíce, nakonec zůstal rok a berně stejně neobdržel.

Absolvoval druhý korunovační rituál, tentokrát už i s manželkou, ale ten nebyl příliš uspokojivý a královi se nezdařilo, jak plánoval, projevit v Praze svoji autoritu. V náhlém vzepětí aktivity ji nakonec přece jen projevil tím, že odvolal na nátlak a rady jak polského krále, tak zástupců českých měst dosavadní zemské úředníky a jmenoval nové. Došlo tím k posílení královské moci a k tolerantnějšímu pohledu na náboženskou problematiku. Král ale nebyl schopen jít trvale za svým cílem a v důsledku toho již během roka vrátil zemskou vládu do původní podoby. Ludvík měl sice ctižádost a touhu po velkých činech, byl laskavý a dobrotivý, ale zároveň trpěl svou slabošskou, nevyrovnanou a nestálou povahou.

Od dětství ho lákaly ideály křesťanského rytíře, bránícího víru proti pohanům. Přes nepříznivé okolnosti a téměř sám se tedy nakonec vydal v čele slabé a chatrné armády proti Turkům. Během dvou hodin byla bitva u Moháče, ke které vzápětí došlo, rozhodnuta, a mezi jejími oběťmi byl i mladý král. Stal se tak posledním českým králem, který padl v boji. Čechy a Moravu čekala dlouhá doba vlády Habsburků.

Zdroje:

ČECHURA, Jaroslav: České země v letech 1437–1526, II. díl: Jagellonské Čechy (1471–1526). Libri, Praha 2012.

ČORNEJ, Petr, BARTLOVÁ, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437-1526.  Paseka, Praha2007.

MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 1, 2. Academia, Praha 2001.

MACEK, Josef: Jagellonský věk v českých zemích 3, 4. Academia, Praha 2002.