Černá smrt – postrach středověké Evropy

První epidemie

Dnes víme, že moru je několik forem – dýmějový, septický nebo plicní, ale středověký člověk je příliš nerozlišoval, a hlavně – dopady všech forem moru na populaci i společnost byly podobné. Za první skutečnou morovou ránu je považována epidemie, která se rozšířila od roku 542 v Konstantinopoli a v celé byzantské říši za vlády římského císaře Justiniána (tzv. Justiniánův mor). V nejhorších měsících umíralo v Konstantinopoli 5000 lidí denně a epidemie zahubila 40 % obyvatel. Epidemie trvala 50 let a zemřelo na ni údajně 100 milionů lidí. Toto číslo je však, jako většina podobných čísel ze středověku, zřejmě notně nadsazené. Následující dvě století probíhaly Evropou další, méně agresivní vlny epidemie, které nicméně zahubily 25 milionů lidí.

Druhá epidemie

Druhá morová epidemie či dokonce pandemie, nazývaná „černá smrt“ podle charakteristických černých skvrn, objevujících se na kůži postižených, byla pro Evropu nejničivější, protože probíhala v mnoha vlnách od poloviny 14. až do začátku 18. století a vyhubila čtvrtinu až třetinu evropské populace.

Pravděpodobně vznikla v Číně (podle některých pramenů v mongolské poušti Gobi) a s kočovnými Mongoly se rozšířila do střední Asie. Do Evropy se pak dostala prostřednictvím janovských lodí, jejichž posádky se nakazily v městě Kaffa, v dnešní Feodosii na jihozápadním Krymu během obléhání města tatarskou armádou, nakaženou morem. Tataři použili moru vlastně jako biologické zbraně, když nakažené mrtvoly katapultovali za hradby Kaffy.

Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou nemoc do Evropy. Během roku 1348 se nákaza rozšířila ze sicilské Messiny, kde se Janované vylodili, do velkých přístavních měst ve Středomoří a dále téměř po celé Evropě a severní Africe, a to především kolem velkých obchodních cest. S časovým odstupem dorazil mor samozřejmě i do českých zemí, ty ale tato epidemie zasáhla v podstatě jen okrajově. Podle Jana z Efesu postihoval mor hlavně chudé, kteří nemohli nikam utéct. Konečná bilance se opět pohybuje kolem 25 milionů mrtvých. Poslední vlny této epidemie se přes Evropu přehnaly ještě na počátku 18. století. V českých zemích tomu bylo naposledy v letech 1713-1716, kdy si nemoc jen v Praze vyžádala asi 13 000 obětí, tedy 25 % obyvatel.

V barokní době se v katolických zemích po odeznění vlny epidemie stavěly morové sloupy jako poděkování Bohu nebo světcům za překonání nemoci. U nás se nacházejí v mnoha městech – namátkou v Praze, Brně, Kroměříži nebo samozřejmě v Olomouci. Od roku 1813 se už mor v Evropě jako epidemie, kromě jednotlivých případů, neobjevil. Ale ze světa zdaleka nevymizel. Kromě Evropy a Austrálie se vyskytuje na všech kontinentech ve zvířecích populacích, a především v Africe, Indii, ale i v USA jsou ročně zachyceny stovky případů i v populaci lidské. Zemí s největším výskytem moru je v současnosti Madagaskar. Občas se mor vyskytne i u nás, osobně znám archeologa, který se oslabenou bakterií moru nakazil při exhumaci středověkého morového hrobu.

Třetí epidemie

V letech 1855-1948 probíhala třetí velká epidemie především v Asii, na kterou doplatilo dalších 15 miliónů lidí. Vědci Alexander Yersin a Shibasaburo Kitasato identifikovali v roce 1894 nezávisle na sobě tyčinkovitou bakterii, zodpovědnou za epidemii dýmějového moru, šířícího se v Číně. Dr. Yersin záhy odhalil spojitost mezi „černou smrtí“ a bakterií nazvanou Pasteurella pestis, kterou obvykle mezi lidmi přenášejí paraziti hlodavců. Na počest dr. Yersina byla Pasteurella pestis později přejmenována na Yersinia pestis.

Flagelanti

Procesí flagelantů, tedy kajícníků, byla v podstatě procesí náboženských fanatiků, snažících se sebepoškozováním dosáhnout božího smilování. Jiné vysvětlení, než že mor seslal Bůh, si samozřejmě středověký, silně věřící člověk, uměl těžko představit. Tato procesí měla zpočátku širokou podporu nejen šlechty, měšťanů a sedláků, ale i některých kleriků, a měla velký vliv na obyvatelstvo. Časem se flagelantské hnutí vymklo kontrole, jeho aktivity spěly k násilnostem, hnutí ztrácelo věrohodnost a někteří považovali samotná procesí – a zřejmě oprávněně – za šiřitele moru, který jim kráčel v patách. Často byli flagelanti prohlašováni za kacíře a zakročovala proti nim sama církev. Flagelanti vyvolávali přemrštěné a samozřejmě nesplnitelné naděje a výsledkem toho byla snaha najít a potrestat viníka.

Pogromy

Tím byl pro katolíky většinou první, kdo byl po ruce, tedy Židé. Po flagelantských procesích tudíž často následovaly protižidovské pogromy. Židé si podobné zacházení vysluhovali svou náboženskou a společenskou odlišností odedávna a v atmosféře všeobecného strachu se pověsti o jejich vině šířily velmi rychle. Často byli obviňováni z otravování studní, čímž měli působit morovou nákazu. Byly samozřejmě i případy, že se autority Židů zastávaly a nehodlaly je odsuzovat a nechat postihovat bez důkazů, a dokonce proti logice věci, ale pogromy samy byly většinou spíše živelné. Někde byli Židé „jenom“ vyháněni, většinou však docházelo k masakrům, upalování a podobně. Pogromy měly samozřejmě i svou druhou, materiální stránku, protože po odstraněných Židech zůstával majetek, který přecházel buď na jednotlivce, ale většinou na město nebo panovníka. Dá se tedy říci, že se pogromy téměř vždy „vyplatily“.

Klér

Chování kléru bylo v této době velmi rozporuplné. Mnozí kněží plnili svědomitě své povinnosti a umírajícím dávali poslední pomazání, třebaže věděli, že je s největší pravděpodobností čeká brzká smrt. U jiných ale přirozený lidský strach ze smrti převážil. Ti opustili službu, uprchli a objevili se až po epidemii. Takové chování kléru samozřejmě církev poškozovalo. Krize kléru pokračovala následně i po epidemii díky skutečnosti, že mnozí klerici během moru zemřeli a jejich místa zaujala nová, mladá, nedostudovaná a nezkušená generace. Navíc život duchovenstva negativně ovlivnilo bohatství církve, které po moru dramaticky vzrostlo různými donacemi a dědictvími.

Lékaři

Stejnému nebezpečí jako klerici byli za morové epidemie vystaveni i lékaři. Lékařská pomoc byla v té době jen velmi málo účinná, v případě moru pak můžeme říci, že byla v podstatě neúčinná. Otázka fyzicky vlastně zbytečné, ale psychologicky žádoucí lékařské služby a rizika téměř jisté smrti oproti nečinnosti a zachování života nejen člověka, ale především tak potřebného lékaře se tak posunovala do etické a morální roviny. Vzhledem k dobové představě, že mor se přenáší zkaženým, otráveným vzduchem (která nebyla vlastně tak daleko od pravdy) se lékaři snažili při styku s nemocnými chránit dlouhými plášti a obličejovými maskami s výrazným zobákem. Ten byl vycpán různými vonnými bylinami, které měly vdechovaný vzduch vyčistit. Netřeba dodávat, že tato metoda nefungovala. Většina nižších, dnes bychom snad řekli praktických lékařů nicméně následovala své poslání a při jeho plnění také zemřela.

Krize mentality

Všudypřítomná a nikomu se nevyhýbající epidemie moru měla na mentalitu lidí podobný vliv jako ničivá válka. Zbrutalizovala a znecitlivěla společnost, kde si každý již hleděl jen svého zájmu, snažil se přežít a veškerá ohleduplnost a péče o bližní šly mnohdy stranou. Strach z nákazy a smrti byl větší, než pocit odpovědnosti a morálka.

Dopad na populaci

Největší epidemie moru, která Evropu postihla v letech 1346 až 1350, byla jednou z největších katastrof v dějinách Západu, srovnatelná svým dopadem se světovými válkami. Padla mu za oběť zhruba třetina obyvatelstva, což je procentuálně dokonce mnohokrát více, než jak tomu bylo za válek. Například 2. světová válka si v Evropě vybrala daň v podobě životů „pouhých“ 5% obyvatelstva. V absolutních číslech byly ztráty za této války samozřejmě větší, asi 60 milionů životů v porovnání s 20 miliony mrtvých z morové epidemie, ale ztráta třetiny všech obyvatel, bez rozdílu věku, pohlaví a společenského postavení byla samozřejmě mnohem osudovějším zásahem do života společnosti a téměř Evropu paralyzovala. Černá smrt přivodila v tehdejší společnosti změny, které jsou srovnatelné právě jen se změnami, které přinesly až války 20. století.

Zdroje:

BERGDOLT, Klaus: Černá smrt v Evropě. Vyšehrad, Praha 2002.

SCOTT, Susan – DUNCAN,Christopher: Biology of plagues: Evidence from historical populations Cambridge University Press 2001.